Že se na start ORLEN Maratonu Praha postaví, o tom byla přesvědčená, ale jestli svůj první závod na 42,195 km dokončí, nad tím visel obrovský otazník. Dvojnásobnou vítězku wimbledonské čtyřhry Barboru Strýcovou totiž týdny před Pražským maratonem trápily silné bolesti kolena, které jí nedovolily sebemenší běžeckou přípravu. „I během závodu jsem jedla prášky na bolest, jinak bych ten maraton nezvládla,“ svěřila se sportovkyně, které po skončení profesionální tenisové kariéry učarovaly vytrvalostní běhy. Cílem Pražského maratonu proběhla ve velice solidním čase 3:18:39 hodiny.
Jaká byla vaše maratonská premiéra?
Bylo to pro mě zajímavé ve všech ohledech, protože jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu a co od toho čekat. Před startem jsem měla trochu husí kůži, když jsem slyšela hrát Vltavu, atmosféra byla moc hezká a fanoušci během závodu byli úžasní. Dostala jsem hroznou krizi na dvacátém pátém, a pak jsem se „dokrizovala“ až do třicátého pátého kilometru, kde nastala ještě větší krize. Takže je to ostré, ale vlastně to bylo strašně fajn, jsem moc ráda, že jsem si maraton odběhla v Praze a že jsem to tu zažila, to jsem vždycky chtěla.
Celý maraton jste tedy absolvovala poprvé. Překvapilo vás něco v takto specifickém závodě?
Po závodě jsem necítila žádné štěstí, což pro mě byl zvláštní pocit. V první polovině závodu se ke mně připojil nějaký kluk, který vlastně pomáhal a taky táhnul tempo. Pak to byl ještě další pán, který běžel úplně nesmyslně rychle, ale na tom všem bylo moc fajn vidět, jaká je tam hezká atmosféra.
Jak jste se v závodě vyrovnala s bolestivým zraněním kolena?
Bolest kolena jsem měla v podstatě po celý závod, ale nenechala jsem ji dojít do takové fáze, kdy bych už nemohla běhat. To se mi povedlo tím, že jsem i během závodu jedla prášky na bolest, jinak bych ten maraton nezvládla.
Jakou taktiku jste zvolila?
Neplánovala jsem s někým spolupracovat, ale jak už jsem říkala, na začátku se za mě zapojil ten kluk, který byl úplně skvělý. Po nějakých dvanácti kilometrech jsem tušila, že je pořád za mnou, a pak jsme se vystřídali a spolupracovali, což bylo strašně příjemné, běželi jsme spolu asi do šestatřicátého kilometru. Mezitím se k nám připojil ten pán, který si chtěl i povídat. To my jsme úplně nemohli, ale pro něj už to byl sedmý maraton, takže říkal, že nám pomůže, jakkoli budeme potřebovat, ale pak se zase odpojí. To se taky stalo, ale bylo to strašně dojemné a příjemné.
Pomohla vám podpora diváků podél trati, zejména pak vašich kamarádů a příbuzných?
Fanoušci pomáhali všem, co tam běželi. Fandili, měli transparenty, někdy i vtipné. Podél celé trati jsme diváky mohli slyšet, to bylo strašně fajn. V cíli jsem potom měla přítele se synem, což bylo to nejkrásnější.
Jak jste se za svůj první maraton odměnila?
Neodměnila jsem se nijak, tohle asi není na nějakou odměnu. Jsem strašně ráda, že jsem si to zkusila a zaběhla – a to je asi celé (úsměv)
Bára Strýcová s Carlem Capalbem na tiskové konferenci před závodem
