Příběhy běžců

• Iveta Strnádková

  Koordinátorka dobrovolníků ve sportu

  Je červen roku 2011 a na týmově poradě Dobrovolnického centra nám ředitelka organizace, Mgr. Lenka Černá, sděluje, že se zapojíme do 1. ročníků Mattoni 1/2Martonu Ústí nad Labem, který se uskuteční na počátku září. Máme zajistit 80 dobrovolníků. Není to přehnaný počet? Co bude naším úkolem? Otázek je dost. Překvapujeme i to, že trať povede uzavřeným areálem Spolechemie.

  Zahájíme nábor a dobrovolníci začínají vyzvídat. Zajímají se co a jak, hlásí se a bez větších potíží slíbený počet naplňujeme. Přichází na řadu rozdělení rolí a stanovišť. Já povedu občerstvovací stanici na 10. km, tenkrát v centru města u Pivovaru a hotelu Na Rychtě, kde budeme s 20 dobrovolníky připravovat občerstvení. Na celém závodě máme dalších šest týmu na osvěžovačích stanicích, na pozici vlajkonošů a v úschovně. Pro mě je to zcela nová zkušenost a přepadá mě nervozita a uvědomění si velikosti celé akce. V den závodu mě nervozita neopouští, naopak, prší od rána a celkem dost. Přepadají mě černé myšlenky, že dobrovolníci nedorazí, že nebudu schopna stanici zajistit. Na dobrovolníky je ale jako vždy spoleh. Dorazí téměř ve stoprocentním složení, jsou akční a závod si přišli užít i při nepřízni počasí. Nasazení našeho týmu a všech dobrovolníků a dobrovolnic nás neopustilo ani pro následujících 9 ročníků.

  Počet závodníků i dobrovolníků každým rokem stoupá, stejně jako s prestiž závodu. Na letošní 10. ročník zajišťujeme 150 dobrovolníků na stejné pozice. Máme stálice, které jdou s námi od počátku a také nováčky, kteří si přicházejí pro nové zážitky a zkušenosti. Již od druhého ročníku pozoruji, že se v Ústí běhá. Ráno potkáváte běžce se sluchátky na uších. Na ulici i v parku, mladé i starší, s kočárky nebo se psy.

  Za uplynulých 9 let jsem zapojili celkem 1 073 dobrovolníků a dobrovolnic a 63 vedoucích. Již několik let máme také zástupce mezi běžci. Na trať pravidelně vysíláme štafetový tým, který se skládá z našich dobrovolníků, fandů dobrovolnictví a dalších našich příznivců. Vždy mají krásný výsledek a umisťují se do 10. místa.

  Osobně jsem prošla všemi ročníky, potkala zajímavé dobrovolníky, nadšené ale i unavené organizátory, adrenalinem nabité sportovce. Atmosféru závody neztrácí a nadšeně vyhlížíme každý ročník. Oblastí pro dobrovolnictví je mnoho a v té sociální, např. u seniorů, dětí a mládeže, se kolikrát musíte potýkat i se složitějšími výzvami. Dobrovolnictví ve sportu přináší uvolněnější atmosféru a myslím, že je to vhodná oblast pro ty, kteří s dobrovolnictvím začínají. 

  Jdeme do dalšího roku s nadšením, srdcem, respektem a vděčností za úžasné zkušenosti a zážitky se všemi dobrovolníky a dobrovolnicemi, týmem Dobrovolnického centra, organizátory, závodníky a diváky.

• Zdeněk Moravec

  Běhat budu dokud mi to půjde, na 10. ročník se chystám, snad mi nohy budou sloužit a dalších deset ročníků zvládnu též.

  K běhání mě přivedla v roce 2011 známá, která se vsadila, že uběhne půlmaraton a potřebovala s někým trénovat. Já jsem předtím neběhal vůbec, trochu jsem chodil po horách, trochu jezdil na kole, trochu na běžkách, pravidelněji jsem hrál jen volejbal. Pak začal běhat můj kamarád, párkrát mě přemluvil na orientační běh, což byla zábava, ale dobíhal jsem většinou poslední nebo předposlední. Najednou, po čtyřícítce, začít běhat a rovnou takovou vzdálenost? Zkusil jsem to a kupodivu to šlo.

  Trénovali jsme docela pilně od června celé léto a v září jsme uběhli oba náš první půlmaraton. Který? Ten první ústecký! Od té doby běhám Mattoni 1/2Maraton Ústí nad Labem každý rok, zatím zdraví nezklamalo. Vždy na jaře si dám cíl, že uběhnu tento závod v dobrém čase a to mě nutí zůstat ve formě. Také jsem postupně přidal dlouhé běhy v přírodě a třikrát jsem uběhl i 54 km s nemalým převýšením v rámci liboucheckého ultramaratonu.

  Pokud se ptáte, který ústecký půlmaraton byl nejlepší, tak kromě toho prvního, na kterém jsem si dal za cíl jej vůbec celý uběhnout, to byl samozřejmě ten, kdy jsem zaběhl dosud nejlepší čas 1:43:06, což bylo v roce 2017.

• Mirek Kratochvíl

  Běhám pravidelně něco přes dvacet let, podobnou nepřerušenou (o něco delší) sérii mám na půlmaratonech v Praze, které jsem zatím odběhl všechny.

  V době, kdy se běžel půlmaraton v Ústí poprvé, jsem ještě stíhal absolvovat všechny akce pořádané RunCzech, takže jsem s přihlášením vůbec neváhal. Trať v Ústí je poměrně rychlá, takže pokud se v jedné sezóně nedařilo, v Ústí byla šance zlepšit si sezónní maximum. Nerad bych vyzdvihoval či zatracoval jeden konkrétní ročník, povedené byly všechny, bez ohledu na to, jestli zrovna pršelo nebo svítilo slunce. A kolik ještě plánuji zaběhnout ústeckých půlmaratonů? To se nedá předpovídat, ale pokud zdraví vydrží, ještě bych pár účastí rád přidal. 

• Miloš Čermák

  Po dobrých zkušenostech z prvního ročníku Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem se ze závodu stala taková příjemná zářijová tradice.

  Kdybych jich zvládl celkem 30, tak by to bylo skvělé, ale to si člověk nenaplánuje. Každopádně mám jeden sen: bylo by krásné si celý půlmaraton jednou zaběhnout společně s mými syny. Uvidíme v roce 2040, třeba těch 30 ročníků zvládnu a jednou to bude ve třech s mými syny.

  S intenzivním běháním jsem začal přibližně před 10 lety a to díky jedné nevinné sázce s kamarádem o to, zdali zvládneme za měsíc natrénovat na 10km závod (dnešní Birell Grand Prix Praha, tehdy Noční běh Prahou 2010). Běhání mě hned začalo strašně bavit a i ten první závod jsem úspěšně zvládl. Strašně mě chytla hlavně ta pozitivní závodní atmosféra a hned po doběhnutí jsem věděl, že to není naposled. Hlavně na počátku mého běhání mě právě závody motivovaly k tomu, abych se připravoval více systematicky a pracoval na sobě. Ten pocit v cíli při sebepřekonání a třeba i zlepšení osobního rekordu byl neopakovatelný. Běhání se pro mě zároveň stalo pravidelným příjemným relaxem a dnes už si ani moc neumím přestavit, že bych vůbec neběhal.

  První ročník Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem v roce 2011 mne právě zastihl v době, kdy jsem celkem hodně trénoval a stále se zlepšoval. V tento rok jsem se účastnil všech pražských závodu RunCzech (tehdy ještě PIM) a nový závod v Ústí bylo něco, co jsem prostě musel zkusit. Na prvním ročníku jsem si zároveň zaběhl i svůj zatím nejlepší ústecký čas (1:32:38). Dodnes si pamatuju, že i když byl ve druhé půlce závodu neskutečný slejvák, tak se mi tehdy běželo výborně a byl jsem ze závodu celkově nadšený. Po dobrých zkušenostech z prvního ročníku se už z toho pro mě stala taková příjemná zářijová tradice. K Ústí nad Labem sice nemám žádnou přímou osobní vazbu, ale i díky běhům jsem si tohle město oblíbil. Částečnou vazbu na město má snad jen moje manželka Lucie, která tady studovala. Manželka mne na všech uplynulých ročnících půlmaratonu vždy doprovázela a i poctivě fandila. A od roku 2012 resp. 2015 mne poctivě doprovází i s našimi syny. Poslední tři ročníky už se syny úspěšně absolvuje dm rodinné běhy, takže mohu na oplátku před hlavním závodem vždy fandit já.

  A který ročník byl nejtěžší? Pro mě asi 2015, to jsem měl i svůj dosud nejhorší čas na půlmaraton a sám se sebou jsem bojoval o to, abych se dostal pod 2 hodiny. Podařilo se a dal jsem to za 1:58:53. Dobře si pamatuju, že bylo tehdy opravdu velké vedro a já zároveň měl nějak méně natrénováno a běh mi ten den prostě vůbec nesedl. Tehdy to byla asi největší dřina, ale i tak jsem si to v cíli závodu užil.

  No za těch 9 dosavadních ročníků se mi Ústí dostalo pod kůži a vím, že se sem budu určitě dál vracet dokud budu běhat a budu zdravotně schopen půlmaratony absolvovat. Kdybych jich zvládl celkem 30, tak by to bylo skvělé, ale tohle lze asi jen těžko naplánovat. Každopádně mám i jeden sen – bylo by krásné si celý půlmaraton jednou zaběhnout společně i s mými syny. No uvidíme v roce 2040, třeba těch 30 ročníků zvládnu a třeba to jednou společně ve třech s mými syny zaběhneme.

• Klára Ščerbová

  V Ústí jsem se narodila a žiju zde celý život. Když se začalo mluvit o prvním ročníku Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem, vyhledala tréninkové plány a začala na půlmaraton opravdu trénovat.

  Pravidelně jsem začala běhat někdy kolem roku 2009. Můj manžel občas běhat chodil a já si jedou řekla, že půjdu s ním. Uběhli jsme asi 6 km, byla jsem úplně hotová, ale nejhorší bylo to, co následovalo. Druhý a třetí den jsem prakticky vůbec nemohla chodit. Rozhodla jsem se, že takhle to nenechám. Když jsem se trochu zotavila, tak jsem si koupila pořádné běžecké boty a opravdu jsem běhat začala, i když jen krátké vzdálenosti kolem 6 km. Asi po roce se začalo mluvit o tom, že RunCzech (tehdy PIM) pořádá půlmaraton v Ústí. U toho jsem nemohla chybět. V Ústí jsem se narodila a žiju zde celý život. Tak jsem si vyhledala nějaké tréninkové plány a začala na půlmaraton opravdu trénovat. Nedovedla jsem si představit, že bych někdy mohla 21 kilometrů uběhnout, ale zároveň mě to hrozně lákalo.

  Nakonec jsem se na závod opravdu přihlásila, spolu se svým manželem i bratrem. Měla jsem hrozný strach, že závod nezvládnu. Brácha vymyslel, že bude mým vodičem, a tak jsme spolu opravdu v září 2011 stáli na startu prvního ročníku Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem. Byl to můj první běžecký závod vůbec a strašně jsem si ho užila. Celou dobu pršelo, v závěru přímo lilo, ale mně to vůbec nevadilo. Byla jsem od startu v naprosté euforii a to mi vydrželo až do cíle. Poprvé je vždycky jen jednou, tak to je zároveň odpověď na otázku, který závod byl nejlepší.

  Nejtěžší běžecký zážitek? Dokončení dvou maratonů. A z půlmaratonu 2017, kdy jsme (opět s mým bráchou) běželi na čas. Hnal mě jak nadmutou kozu. Snažil se, abych závod uběhla pod dvě hodiny. Povedlo se to, mám svůj úžasný osobní rekord. Bylo to pro mě opravdu těžké, přesto za to ten pocit v cíli stál.

  Běhám pro radost, nikoliv pro výkon, a běhám ráda. Běh mi pomáhá zapomenout na starosti a odpočinout si především od náročné práce. Při běhu po mně nikdo nic nechce a můžu si přemýšlet, o čem chci. Příští rok mi bude padesát a doufám, že mi zdraví ještě dlouho dovolí běhat a dokončit plno dalších půlmaratonů v mém rodném městě.

  Pracuji jako praktická lékařka, pokud můj příběh třeba někoho bude motivovat k běhu, budu jen ráda. Moc děkuju, především za to, co pro běhání v ČR děláte, přinesli jste mně i celé mé rodině mnoho  radosti a skvělých zážitků.

• Jana Patzáková

  Jsem Ústečanda a vždycky budu! I když už v tomto městě hezkou řádku let nebydlím. Mám cíl stát na startu každého ročníku, dokud mi zdraví dovolí.

  Jsem Ústečanda a vždycky budu! I když už v tomto městě hezkou řádku let nebydlím. To samé se dá říct i o běhání. Dokud budou nohy sloužit, najdete mě vždycky na startu Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem.

   

  Ale od začátku. K běhání mě přivedl manžel a právě vznik ústeckého půlmaratonu, jehož první ročník se konal v září 2011. V Ústí jsem se narodila, prožila prvních osmnáct let svého života a dodnes je toto město mojí srdeční záležitosti, neboť zde mám část rodiny a skvělé kamarády. V minulosti jsem se účastnila několika běžeckých závodů ročně, v současnosti už běhám výhradně s RunCzech v Ústí a jen občas zavítám jinam.

   

  Jsem sportovkyně tělem i duší a věnuji se téměř všem sportům, což je možná kámen úrazu, neboť pak v žádném z nich nevynikám, a to ani v běhu. Na stupních vítězů mě tedy nehledejte. Při prvním ročníku jsem sice byla ve své kategorii 4., ale s tím, jak běhá víc a víc lidí, klesá i mé umístění (nejen v dané kategorii). Nicméně nezávodím kvůli umístění, ale pro radost. Běh mi navíc přijde jako jeden z mála sportů, ke kterému mi stačí dobré boty, nálada a hurá ven do přírody, a to po celý rok, zimu a záporné teploty nevyjímaje. Jako bonus beru fyzičku pro své další koníčky, kterými jsou treky v horách, lyže, kolo apod.

   

  Co se týká Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem, mám cíl stát na startu každého ročníku, dokud mi zdraví dovolí, a to doufám bude ještě pár desítek let. Každý z uplynulých ročníků byl něčím zajímavý, každý z nich byl ale především o výzvě. Zpočátku byl cíl uběhnout závod co nejrychleji, nyní je cíl doběhnout až do cíle a závod si přitom užít. Nejtěžší byl poslední ročník, měla jsem minimální trénink a přede mnou čekalo opět nekonečně dlouhých 21 km. Každý ví, že běh je stejně jako řada jiných věcí také o hlavě a záleží na úhlu pohledu. Start za znění smetanovy Vltavy každého skvěle naladí, pak už je to ale jen na vás. Od prvního kilometru mi bylo jasné, že dnes to bude utrpení, nohy neběžely a hlava jim nechtěla za nic na světě pomoct. Zpočátku. Na druhém kilometru přišlo řešení a jiný úhel pohledu. Neříkala jsem si, že mám před sebou nekonečných x-km, ale už jen právě těch zmíněných x-km, které si je třeba užít. A tak jsem si na třetím kilometru pomyslela, že do cíle to mám už jen osmnáct km, na čtvrtém už jen sedmnáct a jaká je to škoda, že to tak „rychle“ ubíhá. No, rychle... tentokrát to nebylo o vytvoření osobáku, ale o tom doběhnout pod cílovou bránu, takže o rychlosti a výsledném čase se tu příliš zmiňovat nebudu. Na druhou stranu, když neběžíte s větrem o závod, máte spoustu času pozorovat okolí – nadšené fanoušky, hrající kapely, všechny stromečky, kytičky a snad i malé broučky podél cesty. No a než se nadějete, je tu cílová rovinka a za ní vaši nejbližší, kteří každý rok doufají, že to zase dáte a navíc přiběhnete v rozumném čase, aby na vás nemuseli dlouho čekat. Je super prožívat s nimi každý závod a sdílet zážitky z něj.

   

  Velké poděkování patří všem, kteří se na organizaci této každoroční události podílejí, neboť tímto závodem žiji nejen já a mí nejbližší, ale celé město.

• Jan Jára

  Když jsem v září 2015 zapíjel další dokončený Mattoni 1/2Maraton Ústí nad Labem, tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně dosud ani jeden ročník nevynechal a zažertoval jsem, že až bude desátý ročník, tak mě vyhlásí jako nejvěrnějšího z věrných.

  Nikdy jsem neměl rád tělocvik. Ze všeho nejhorší pro mě byly dlouhé běhy. Celý můj život naznačoval, že tak to zůstane navždy. Jednou jsem dostal překvapivý nápad jít si zaběhat. Chlapi v tom věku si obvykle kupují první motorku a já dostal chuť vyběhnout. Podivné. Ono to překvapivě šlo. V září 2010 jsem měsíc před 40. narozeninami stál na startu Birell Grand Prix Praha v kategorii “senioři nad 40 let“ a doběhl. Pak se k tomu přidaly půlmaratony a dokonce nějaký ten maraton.

  A proč Ústí nad Labem? V Ústí nad Labem jsem vychodil Střední průmyslovou školu, mám tu příbuzné, takže jsem moc neváhal, když sem RunCzech expandoval se svým půlmaratonem. Podél trati mi fandí bývalí spolužáci i příbuzní a mě to baví. Když jsem v září 2015 zapíjel další ústecký běh, tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně dosud ani jeden ročník nevynechal a zažertoval jsem, že až bude desátý ročník, tak mě vyhlásí jako nejvěrnějšího z věrných. A už je to tu!

• Ivana Vávrů

  Ráno před odjezdem na čtvrtý ročník v roce 2014 jsem měla pozitivní těhotenský test a dozvěděla se, že čekám svého prvního synka.

  Devátý ročník jsem původně neplánovala, ale nakonec jsem pouhých třináct dní po porodu prolétla trať společně s malou dcerkou Liliankou v kočárku. Celý závod jsem si nesmírně užila a cítila obrovskou radost, že jsem vše zvládla.

  Běh se stal součástí mého života před osmnácti lety. Od té doby běhám stále. Někdy více, jindy méně, ale hlavní je, že pořád. Pokud mi bude zdraví sloužit, věřím, že mi zůstane společníkem na cestě životem i nadále.

  Na první ročník ústeckého půlmaratonu jsem se přihlásila, protože jsem ho chtěla zažít na vlastní kůži. Znala jsem již jiné akce pořádané společností RunCzech, proto jsem u této premiéry nemohla chybět. Navíc pocházím z Chomutova.

  Za nejlepší a zároveň citově nejsilnější považuji rozhodně ten poslední letošní, který jsem původně neměla vůbec v plánu. Nicméně osud dal a pouhých třináct dní po porodu jsem tratí prolétla společně s malou dcerkou Liliankou v kočárku (inspirací pro jméno mi byla Lilia Fisikovici). Celý závod jsem si nesmírně užila, cítila obrovskou radost, že jsem vše zvládla a podporu, které nebyl dceřin otec nikdy schopen.

  Ráno před odjezdem na čtvrtý ročník v roce 2014 jsme zase pro změnu měla pozitivní těhotenský test a dozvěděla se tak, že čekám svého prvního synka.

  Ráda bych se 1/2Maratonu v Ústí nad Labem účastnila tak dlouho, dokud budu moct! Loni jsem oslavila svůj 10. Mattoni 1/2Maraton Olomouc, tak se už těším na letošní kulaté oslavy v Ústí.

• František Bučil

  Jezdil jsem s přítelkyní na RunCzech akce jako divák a jednou mě nějak začaly srvbět nohy…

  K běhání mě přivedla přítelkyně, která byla členkou RunCzech týmu. Dříve jsem amatérsky jezdil na kole, ale po dvou nehodách způsobených nepozornými řidiči, jsem se na kole začal bát jezdit. Začal jsem s přítelkyní chodit jako divák na RunCzech akce, a nějak mě začaly svrbět nohy. Tak jsem v roce 2010 začal s běháním a v září jsem dokončil první závod – Birell Grand Prix Praha. V následujícím roce jsem již začal běhat pravidelně i půlmaratony, tak byl Mattoni 1/2Maraton Ústí nad Labem jasnou výzvou poznat nové město. Největší zážitek byl hned první ročník, kdy jsme probíhali chemičkou a já jako chemik jsem si tu "zvláštní" vůni užíval. Další zážitek jsem měl v roce 2017, kdy jsem si v Ústí zaběhl osobák.

  
  Mezi nejtěžší běžecké zážitky patří určitě můj první maraton, ale ten byl spíše náročný fyzicky. Jinak jsou to okamžiky, kdy je člověk nemocen či zraněn a nemůže běhat.

   Kolik ještě plánuju zaběhnout ročníků? To opravdu nevím. Dokud budou nohy a tělo spolupracovat . Jak rád svým kamarádům neběžcům říkám, pokud mi to zdraví dovolí, budou mě jednou muset z tratě odnést.