Vodafone Maraton Praha byl i letos dějištěm Mistrovství České republiky v maratonu. V mužském závodě potvrdil roli české jedničky na startu Yann Havlena, který obhájil titul, časem 2:17:48 si vylepšil osobní rekord a doběhl jako první Evropan. Mezi ženami se z českého titulu radovala dvaadvacetiletá Michaela Brtníčková, pro kterou to byl teprve druhý maraton v kariéře. Časem 2:42:27 si zároveň posunula osobní maximum téměř o osm minut.
Oba výkony spojovaly náročné podmínky v podobě tepla, silná podpora fanoušků i schopnost zvládnout závod hlavou. Havlena v Praze navázal na loňský titul a sám mluvil o největším výkonu své dosavadní kariéry. Brtníčková zažila průlom, který sama ještě několik dní před startem vůbec nečekala.
Cesta za obhajobou i nejistota účasti v závodě
Yann Havlena přijížděl do Prahy jako úřadující mistr republiky. Přesto pro něj letošní obhajoba nebyla psychicky těžší než první vítězství. Naopak. Loňský triumf měl podle něj mnohem dramatičtější okolnosti. „Pro mě bylo mnohem těžší vyhrát poprvé. Měl jsem za sebou sérii nevydařených závodů. Na konci jsem měl mnohem větší krizi a rozdíl mezi mnou a Vítkem, který doběhl na druhém místě, byl pouze osm vteřin,“ popisuje.
Michaela Brtníčková byla v úplně jiné situaci. Do Prahy nešla s jasnou ambicí vyhrát. Naopak, poslední týden před závodem pro ni byl velmi náročný. Trápila ji viróza a současně dokončovala bakalářskou práci, kterou nechala na poslední chvíli. „Ještě ve čtvrtek jsem byla v podstatě smířená s tím, že závodit vůbec nebudu,“ říká. Nakonec se jí podařilo nemoc na poslední chvíli „vyležet“, ale do závodu vstupovala s velkou nejistotou.
Místo přesného plánu měla jednoduchý cíl: zkusit si závod užít, dát do něj všechno a běžet podle toho, co jí tělo dovolí. „To, že to nakonec dopadlo takhle skvěle, je pro mě malý zázrak.“
Plány, které musely ustoupit podmínkám
Havlena měl před závodem vyšší časovou ambici. Jeho trenér Václav Janoušek chtěl, aby se pokusil běžet směrem k času 2:15. Podle Havleny to vzhledem k formě dávalo smysl. Jenže realita závodu byla jiná. Teplota od startu rostla a Havlena navíc většinu trati běžel sám. „Vysoká teplota, která navíc rostla od startu do cíle, a samota po dobu takřka celého závodu jsou z mého pohledu dva největší faktory, které jako závodník nemohu ovlivnit ani zlepšit. Proto jsem věděl, že útok na 2:15 by v tento den nedopadl dobře, a běžel jsem na pocit,“ říká.
Rozhodnutí neběžet za každou cenu podle předem stanoveného tempa nakonec považuje za nejmoudřejší, které mohl udělat. „Jsem moc rád, že i v těchto podmínkách jsem si zaběhl svůj osobní rekord, na Mistrovství ČR a před domácím publikem v Praze. V cíli jsem byl nadšený a hodně se mi ulevilo. Dokázal jsem si, že umím pracovat s vedrem i s tlakem a že dokážu zaběhnout pod 2:18, i když jsem takřka celý závod osamocený.“
Brtníčková se s podmínkami potýkala jinak. Teplo jí obecně nevadí tolik jako Havlenovi, sama se označuje spíš za horkokrevný typ. Přesto byl teplotní skok během týdne znát. První půlmaraton se jí běžel s velkou lehkostí a v hlavě měla i myšlenku na negative split. Ve druhé části závodu už ale počasí začalo hrát výraznější roli. „Počasí si vybralo svou daň a v druhé části už to zkrátka nešlo tak, jak jsem si představovala. Přesto jsem se snažila z toho vytěžit maximum a udržet alespoň podobné tempo jako doposud.“
Bez jistoty, ale s důvěrou ve vlastní tempo
Pražský maraton znovu ukázal, že královská distance málokdy nabídne ideální scénář. Havlena musel velkou část závodu absolvovat osamoceně. O Matěji Zimovi, který závod rozběhl nejrychleji z českých běžců, věděl od startu, ale držet se ho by podle něj nebylo rozumné. „O Matějovi jsem samozřejmě věděl od startu, ale držet se s ním by byla hloupost. Věděl jsem, jak provést svůj závod, a svého plánu jsem se držel co nejdéle,“ vysvětluje.
Za jiným běžcem se mohl schovat jen krátce. „Matěj byl jediný, za kým jsem se při závodě mohl schovat, řekl bych tak na 800 metrů. Zbytek jsem běžel sám.“
Ani Brtníčková neměla během závodu úplný přehled o své pozici. Obvykle ji na trati informuje tatínek, jenže tentokrát byl do pražského maratonu přihlášený sám a závod si nechtěl nechat ujít. Brtníčková tak zůstala bez podpory, na kterou je zvyklá. To, že běží jako první česká žena, jí začalo docházet až díky fanouškům podél trati.
„Volali na mě, že jsem první Češka. Nejdřív mi vrtalo hlavou, jak to mohou tak jistě vědět, ale pak jsem si všimla, že se kolem mě stále pohybuje pán v oranžové vestě na kole, tak mi došlo, že tam bude mít pravděpodobně něco napsaného ve smyslu ‚první česká žena‘, a díky tomu jsem získala jistotu,“ popisuje. O soupeřkách za sebou ale nevěděla prakticky nic. Nastavila si proto jednoduché pravidlo. „Hlavně se neotáčet. Věděla jsem, že kdybych někoho za sebou zahlédla, zbytečně by mě to znervóznilo. Soustředila jsem se tedy jen sama na sebe a na svůj výkon. V podstatě ještě 500 metrů před cílem jsem netušila, jaký mám náskok, a prostě jsem makala až do konce.“
Vedro, hydratace a práce s vlastním tělem
Pro Havlenu bylo počasí jedním z největších témat závodu. Vysoké teploty jsou pro něj dlouhodobě velkou výzvou. Hodně se potí a jeho pot obsahuje vysoké množství sodíku, což komplikuje doplňování tekutin a minerálů. Vedro mu už v minulosti zkazilo řadu závodů a loni v Berlíně vedlo i k hospitalizaci. Do Prahy proto vstupoval s jasným úkolem: lépe zvládnout hydrataci i chlazení.
„Bylo teplo od samotného startu. Ale běžel jsem v klidu a s rezervou. Chtěl jsem zrychlit posledních sedm kilometrů, ale tam se mi zase stáhla lýtka docela silně a já byl rád, že jsem doběhl,“ říká. Právě proto pro něj měl výsledek takovou hodnotu. Nebyl to jen titul a osobní rekord, ale také důkaz, že dokáže zvládnout podmínky, které mu dříve opakovaně komplikovaly závody.
U Brtníčkové hrály v posunu osobního maxima roli jiné faktory. Sama říká, že zlepšení téměř o osm minut oproti prosincové Malaze nebylo výsledkem jedné změny, ale kombinace více věcí. Velký rozdíl viděla v zázemí, které měla v Praze k dispozici. „Obrovskou roli v tom sehrálo zázemí a péče, kterou mi RunCzech poskytl. Ten rozdíl oproti Malaze byl v tomhle markantní. Zatímco v prosinci bylo všechno organizačně jen na mně, v Praze jsem se o nic nemusela starat a mohla jsem se stoprocentně soustředit jen na svůj běh. To, že člověk nemusí řešit detaily okolo a má veškerý komfort, mi dodalo obrovský klid,“ říká.
K tomu se přidala pražská atmosféra a také tréninkový posun. Ten měl u Brtníčkové netradiční podobu. Zimu totiž kvůli horší toleranci chladného počasí absolvovala z velké části na běžeckém pásu. „Taková největší změna u mě byla, že jsem celý leden, únor i část března odtrénovala pouze na běžícím páse. Celkově špatně snáším zimu a moje tělo mě ani většinou nepustí do temp pod 4:00, takže díky tomu jsem mohla být konzistentní i přes zimu a zároveň si udržovat v nohách rychlejší tempa. Kdyby si někdo říkal, zda mi to nevadí běžet pouze na jednom místě, tak nevadí,“ směje se.
Fanoušci jako energie i tlak
Silnou kulisou obou českých výkonů byli fanoušci podél trati. Pro Brtníčkovou byla pražská atmosféra jedním z nejsilnějších zážitků celého závodu. „Podpora fanoušků byla naprosto neuvěřitelná a atmosféra v Praze je pro mě osobně něco nepopsatelného. Diváci mě v podstatě nenechali zpomalit a hnali mě dopředu i ve chvílích, kdy už to začínalo bolet,“ říká.
Havlena podporu vnímal také velmi silně. Fanouškům opakovaně děkoval, i když přiznal, že v závěrečné krizi pro něj byla atmosféra zároveň určitým tlakem. „Fanoušci na trati byli úžasní, ještě jednou bych chtěl moc poděkovat. Na druhou stranu mě to i stresovalo při mé krizi ve finální části závodu. Ale to byl můj problém. Je skvělé, že vždy dorazí tolik lidí,“ říká.
O to silnější pro něj byl cíl. „Jsem rád, že jsem v cíli mohl slavit, vůbec jsem tam nekontroloval emoce ani to, co jsem říkal. Těší mě, že se mi vrátilo spoustu pozitivních ohlasů.“
Výkony, které ukazují další potenciál
Havlena i Brtníčková po pražském závodě mluvili o tom, že aktuální výsledky nemusí představovat jejich maximum. Havlena věří, že v příznivějších podmínkách a ve skupině má potenciál běžet výrazně rychleji. Zároveň ale pražský výkon nijak nesnižuje.
„Fyzicky i psychicky jsem to zvládl, proto jsem přesvědčený, že v závodě s normálním počasím a větším počtem závodníků mám potenciál běžet mnohem lepší čas,“ říká.
Letošní MČR přesto vnímá jako svůj dosavadní největší sportovní výkon. „Závod jsem dokončil jako první Evropan, což si myslím, že také svým způsobem ukazuje, že ten výkon nebyl špatný. A to se počítá. Praha má i náročnější trať, maratony vyžadují mnohem víc než půlmaratony, fyzicky i psychicky je to vždy těžký a dlouhý závod.“
Také Brtníčková bere pražský titul spíš jako začátek než vrchol. Na maraton se navíc specificky nepřipravovala. Rozhodnutí padlo až zhruba dva týdny před startem po MČR v půlmaratonu a přihlášku odesílala těsně před uzavřením. „Rozhodně to nepovažuji za svůj vrchol, spíše naopak, vnímám to jako začátek své maratonské cesty. Šla jsem to zkrátka jen zkusit,“ říká.
V nejbližší době se chce dál soustředit hlavně na půlmaraton a rychlost, maraton si ale chce ponechat jako důležitou školu. „Ráda bych si udržela frekvenci jednoho maratonu ročně. Je to pro mě obrovská škola a příležitost sbírat cenné zkušenosti. Maraton je totiž ohledně občerstvování a ladění detailů skutečná alchymie, kterou si člověk musí osahat v praxi. Být dobrou maratonkyní je můj cíl v podstatě od té doby, co jsem začala běhat, a stále k tomu směřuji.“
Praha ukázala dvě různé cesty k českému titulu
Havlena i Brtníčková si z Prahy odvezli víc než české tituly. Pro Havlenu byl závod potvrzením, že dokáže zvládnout tlak, vedro i dlouhé kilometry o samotě. Pro Brtníčkovou se stal důkazem, že i nejistý start může skončit průlomovým výkonem.
Jejich příběhy byly rozdílné, ale v jednom se potkaly. Ani jeden z nich neběžel ideální závod v ideálních podmínkách. A právě v tom byla hodnota jejich výkonů.
