Když jsme s Martinem Fuksou mluvili před jeho maratonskou premiérou, mluvil o dveřích za 34. kilometrem, které ještě nikdy neotevřel. Olympijský vítěz v rychlostní kanoistice měl jasný cíl. Zaběhnout Vodafone Maraton Praha pod tři hodiny, ale zároveň ze sebe nevydat úplně všechno, protože už o několik dní později ho čeká start na Světovém poháru v Szegedu.
V neděli na pražské trati ukázal, že i výzva mimo hlavní disciplínu může být zvládnutá s naprostou kontrolou. Cíl pod tři hodiny splnil a jak sám říká, maraton mu vyšel přesně tak, jak si ho plánoval.
Martine, krásný čas a splněný cíl pod 3 hodiny. Jak se Vám běželo?
Cíl jsem splnil, dostal jsem se pod tři hodiny a běželo se mi opravdu krásně. Přesně tak, jak jsem si plánoval. Mám radost, že jsem to zvládl tak trochu v suchém triku. Doufal jsem, že jsem na tom fyzicky tak dobře, abych maraton zaběhl, aniž bych musel jít úplně na hranu. Na druhou stranu jsem nikdy v životě neuběhl víc než 34 kilometrů, takže jsem nevěděl, co za těmi dveřmi po třicátém kilometru čeká. A musím říct, že to bylo super. Od začátku do konce se mi běželo krásně.
První půlku jsem běžel s Davidem Luu a jeho vodičkou Kájou Sasynovou, která nám určovala tempo, takže jsem nemusel tolik koukat na hodinky a běžel jsem jen podle ní. Pak už to bylo na mně. Hlídal jsem si každý kilometr, držel tempo a posledních devět kilometrů se mi podařilo lehce zrychlovat. Nepodcenil jsem výživu ani trénink, diváci byli skvělí a jsem rád, že právě takový zážitek mám spojený se svým prvním maratonem.
Byl na trati nějaký úsek, který Vám vyloženě nechutnal a naopak nějaký, který jste si vyloženě užil?
Musím říct, že mi chutnalo všech 42 kilometrů. Možná ke konci jsem měl v jedné části lehce kouslá lýtka, takže seběhnout menší kopeček nebylo úplně ideální, ale jinak bylo všechno v pohodě. A co jsem si užil? Skvělý byl začátek. Běžet po Karlově mostě a celkově centrem Prahy bylo neuvěřitelné. Moc jsem si to užíval. Fanoušky, dav běžců, atmosféru. To všechno bylo super.
V čem se maraton lišil nejvíc oproti závodům na lodi, na který jste zvyklý?
Největší rozdíl je samozřejmě v délce výkonu. Moje hlavní disciplína trvá něco kolem čtyř minut, respektive pod čtyři minuty. Maraton trval zhruba o dvě hodiny a padesát minut déle, takže v tom je opravdu slušný rozdíl. V kanoistice sice také trénujeme objemy, ale na vodě jsme pořád jen třeba hodinu a půl. Jsem každopádně rád, že objemová příprava, kterou jsem měl přes podzim a zimu, mi pomohla.
Liší se to i způsobem závodění. Ve své hlavní disciplíně jedu od začátku co nejvíc to jde a pak se snažím ještě finišovat. Tady jsem běžel přibližně na 80 procent, pořád jsem si držel rezervu a závěr zvedl třeba na 90 procent. Takový hezký long run.
Jaké byly reakce okolí na Váš výsledný čas?
Naprosto úžasné. Vůbec jsem nečekal, jaký zásah může mít to, že poběžím maraton a zvládnu ho pod tři hodiny. Fakt jsem koukal. Je vidět, že běh je hodně populární, hodně sledovaný a lidé to prožívají. Dostal jsem skvělé ohlasy jak od svých nejbližších, které jsem možná motivoval něco takového zkusit, tak od širší veřejnosti. Mám radost, že to mělo takovou odezvu.
Když jsme spolu mluvili před závodem, tak jste říkal „Rád bych samozřejmě běžel na svůj pocit a nějak si kontroloval čas s ohledem na splnění cíle. Na druhou stranu, když nás poběží tolik, tak si myslím, že kolem mě bude tolik lidí, že by byla blbost, abych se třeba na chvilku za někoho neschoval. Ale nechci složitě taktizovat.“ Jak to nakonec bylo během závodu?
Myslím, že to bylo přesně tak, jak jsem říkal před závodem. Večer před maratonem jsme se potkali s Davidem Luu a domluvili jsme se, že se můžu přidat k němu a jeho vodičce. Do půlky jsme běželi spolu a díky nim mi to krásně uteklo. Pomohlo mi to dobře se rozběhnout a nakonec to bylo vlastně ještě lepší, než jsem plánoval.
Teď už jste v plné přípravě na Szeged. Povedlo se dobře zregenerovat?
Snažil jsem se začít regenerovat hned po závodě. Po doběhu jsem doplnil všechny živiny, na hotelu jsem si dal studenou vanu a večer jsem šel na masáž. Hned druhý den jsem už byl zpátky v tréninku na kanoi. Nohy samozřejmě cítím a lehce bolí, ale nijak mě to neomezuje. Doufám, že až v pátek pojedu svůj první start na Světovém poháru a půjdu do plných, nebude mě to limitovat.
Zároveň jsem tak spokojený s tím, jaké to bylo a že se mi to podařilo, že mám hodně endorfinů. Věřím, že i ty mi pomůžou. Budu se snažit dát do toho maximum.
No a na závěr se nabízí obligátní otázka… vidíme se znovu v příštím roce?
Abych byl upřímný, nedokážu říct, co mě za rok napadne. Cíl pod tři hodiny jsem splnil. Pod dvě hodiny to asi, vlastně určitě, nikdy v životě nedám. Na druhou stranu si říkám, že pod 2:50 by to třeba ještě někdy mohlo klapnout, takže třeba se nechám zlákat a ještě vyběhnu. Nedokážu ale říct, že budu příští rok na startu Pražského maratonu. Třeba ano. Nebo třeba na jiném závodě RunCzech.
Ještě bych chtěl doplnit, že moc děkuji organizaci RunCzech, že jsem mohl startovat z elitní vlny, být v zázemí a celé to vidět, zažít a inspirovat se. Děkuji za zkušenost a věřím, že to nebylo naposled.
