Na start Pražského mezinárodního maratonu se každý rok staví tisíce běžců. Někteří poprvé, jiní s ambicí posunout osobní rekord, další proto, že se pro ně návrat do pražských ulic stal pevnou součástí běžeckého života. Právě mezi ně patří také skupina označovaná jako RunCzech Kings Gold.
RunCzech Kings jsou běžci, kteří se k Pražskému maratonu dlouhodobě vracejí a mají za sebou řadu dokončených ročníků. Kategorie Gold označuje ty, kteří od roku 1995 dokončili alespoň 15 Pražských maratonů. Tento článek ale představuje ještě užší skupinu běžců, kteří mají za sebou 29 dokončených pražských maratonů a letos se na start postaví po třicáté. Nejde přitom jen o statistiku. Za každým návratem stojí roky přípravy, osobní motivace i příběhy, které se s pražskou tratí postupně propojily.
Pro Radima Kotlabu se z první účasti postupně stala událost, na kterou se těší celá rodina. Když se ohlíží za svým prvním maratonem a dostává otázku, zda si tehdy dokázal představit, že se na start vrátí i po třiceti letech, odpovídá jednoznačně. „Upřímně ne. Při tom prvním jsem měl v hlavě hlavně to, abych vůbec doběhl do cíle. Myšlenka, že by se z toho stala třicetiletá tradice, mě tehdy ani nenapadla,“ vzpomíná. I letos chce závod hlavně dokončit a užít si ho, zároveň ale stále myslí na čas pod 3:30, který se mu zatím podařilo pokořit dvakrát.
Podobně ani Daniel Dvořák při svém prvním pražském maratonu v roce 1995 nepřemýšlel nad tím, co bude za třicet let. „Kdyby mi však někdo prozradil, že budu v 54 letech běhat maraton pod tři a půl hodiny, byl bych více než spokojený,“ říká. Letos chce opět doběhnout pod čtyři hodiny, stejně jako při všech svých pražských maratonech. Podle aktuální přípravy věří v čas mezi 3:20 a 3:30. Zároveň připomíná, že ani zkušenost nezaručuje jistotu. Klíčem je podle něj nepodcenit přípravu, dlouhodobou ani tu těsně před závodem.
Dlouhou historii pražských městských maratonů má na kontě také Zdeněk Chmel. Svůj první maraton v Praze běžel už v roce 1990 a první mezinárodní pražský maraton v roce 1995 vnímal jako důležité navázání na tradici těchto závodů. „V té době jsem nepřemýšlel, kolik maratonů ještě poběžím, ale věděl jsem, že jde o ikonickou běžeckou vzdálenost s neuvěřitelnou historií,“ říká. Ke každému startu přistupuje s pokorou, protože maraton podle něj dokáže překvapit i zkušeného běžce. Letos si chce jubilejní účast hlavně užít a se ctí ji zaběhnout.
Pro Pavla Kratinu se opakované starty postupně proměnily v přirozenou součást běžeckého roku. „Ty pomyslné korálky do maratonského náhrdelníku jsem začal navlékat až později. Ale pak už jsem se snažil nevynechat a Pražský maraton se stal jedním z vrcholů mé běžecké sezony. A to platí dodnes,“ říká. Na start jde především s pokorou. Každý maraton je podle něj dobrodružství, u kterého člověk nikdy přesně neví, jak skončí.
Výjimečnost dlouhodobé účasti si uvědomuje také Milan Gatial. „Když jsem běžel svůj první maraton, myslel jsem jen na to, abych ho zdárně dokončil. Představa, že bych téměř stejnou trať měl běžet i za třicet let, tomu bych nevěřil,“ vzpomíná. Dnes běhá hlavně pro radost, ale trať ho podle jeho slov stále dokáže potrápit, zvlášť když člověk dobře ví, co ho ještě čeká.
Za opakovanými návraty na trať stojí také podpora okolí. Radima Kotlabu tradičně povzbuzuje rodina a přátelé, Zdeňka Chmela hlavně manželka a starší syn, Pavel Kratina se možná na trase potká s rodinou a u Milana Gatiala je podpora manželky Jitky nedílnou součástí celé maratonské tradice. „Maraton je téměř celou dobu součástí našeho manželství. Kdybych neběžel, něco by bylo špatně,“ říká Gatial.
Každý z nich si z předchozích ročníků odnáší jiné vzpomínky. Daniel Dvořák se vrací k nejrychlejšímu maratonu z roku 1996, Radim Kotlaba k ročníkům, kdy se mu podařilo inspirovat k účasti další kamarády. Pavel Kratina si vybavuje svůj první pražský maraton pod tři hodiny i rok 2008, kdy závod dokončil krátce po cyklistickém non-stop přejezdu z Kladna do Budapešti. Milan Gatial nikdy nezapomene na první ročník, kdy se na startu setkal s Emilem Zátopkem, ani na rok 2015, kdy ho k padesátým narozeninám doprovodil na trati syn a cílem proběhli společně.
Jedno místo se ale v jejich odpovědích opakuje často: Pařížská ulice. Pro Radima Kotlabu je cílová rovinka odměnou, která se nikdy neomrzí. Zdeněk Chmel se na ni těší každý rok. „Nejvíce se těším na moment, kdy vběhnu do Pařížské ulice a užívám si atmosféru a diváckou kulisu posledních stovek metrů,“ říká.
RunCzech Kings Gold tak ukazují, že Pražský maraton nemusí být jen jednorázovým cílem. Pro některé běžce je to pravidelný návrat, osobní měřítko, rodinná událost i rituál, který se v čase proměňuje spolu s nimi. Letos se na start postaví znovu. Po třicáté.
