Před rokem se jeho startovní číslo zastavilo už po osmi stech metrech. Irský běžec Paul McCann utrpěl přímo na trati pražského maratonu masivní srdeční zástavu. Díky okamžité pomoci záchranářů a špičkové péči v pražských nemocnicích se však dočkal druhé šance. Letos se 56letý běžec do české metropole vrátil, aby dokončil to, co loni začalo tragédií. Příběh o nezlomné vůli, vděčnosti a vítězství nad vlastním osudem.
V květnu 2025 obletěla běžecký svět zpráva o irském závodníkovi, kterého museli záchranáři během Pražského maratonu jedenáctkrát defibrilovat. Málokdo věřil, že by se takový člověk mohl k maratonu ještě někdy vrátit. Paul McCann to ale dokázal a v letošním roce doběhl až na modrý koberec na Staroměstském náměstí.
Paule, mohl byste nás vzít úplně na začátek? Kdy jste v sobě poprvé objevil vášeň pro běh a co vás nakonec dovedlo až k maratonské distanci?
Vlastně jsem se nikdy nepovažoval za klasického běžce. Nikdy jsem nebyl rychlý a po tom infarktu jsem teď pravděpodobně ještě pomalejší. Původně jsem se mnohem víc věnoval cyklistice – silniční i horské. Paradoxně mě k běhu v roce 2016 přivedla nehoda na kole. Při pádu jsem si zranil nohu a lékař mi navrhl běh jako způsob, jak znovu získat kondici pro cyklistiku. To, co začalo jako rehabilitace, se pomalu stalo něčím mnohem víc. Zjistil jsem, že mi běh dává spoustu stejných věcí jako cyklistika, svobodu, kondici a smysl pro dobrodružství a navíc s mnohem menšími nároky na vybavení. Vše, co opravdu potřebujete, je pár běžeckých bot a šortky, které si můžete vzít kamkoli na světě. Začal jsem běhat po městě, kde žiji, často i z práce a do práce, protože to bylo rychlejší než viset někde v zácpě. Bez nějakého velkého plánování se vzdálenosti prodlužovaly a prodlužovaly, až jsem se nakonec rozhodl zkusit maraton.
Vzpomínáte si na den, kdy jste běžel svůj vůbec první maraton? Kde to bylo a jak tato zkušenost ovlivnila vaše běžecké já?
Můj první maraton byl v Madridu v roce 2018. Můj bratranec z Irska ho běhá pravidelně a pozval mě, tak jsem tam odcestoval s přáteli z Polska, kteří běželi půlmaraton. Atmosféra byla neuvěřitelná. Madrid není snadná trať, je docela kopcovitá, ale dokončil jsem v čase 4:15 a na první maraton jsem na to byl upřímně hrdý. Od té chvíle už nebylo cesty zpět. V následujících letech se mi podařilo zaběhnout maraton pod čtyři hodiny a v době, kdy jsem se v roce 2025 ve věku 55 let vrátil do Prahy, jsem jich měl za sebou celkem asi 25. Běhání maratonů se stalo klíčovou součástí mého života. Nejvíc jsem vždy miloval ne nutně výsledný čas, ale tu atmosféru, radost z běhu po boku tisíců dalších stejně smýšlejících lidí, z nichž každý má svůj vlastní příběh a cíle. To samo o sobě je odměnou.
Kdy jste poprvé navštívil Prahu a jaké byly vaše první dojmy z města?
Můj vztah k Praze sahá mnohem dál než k maratonu. Poprvé jsem ji navštívil v roce 2006, když nás pozval český kolega na víkend a ukázal nám město z pohledu místního. Stále si pamatuji, jak krásně tam ten letní den bylo a jak byli lidé na své město hrdí. V průběhu let jsem se mnohokrát vracel, ať už na pracovní konference nebo na dovolenou. Prahu jsem poprvé běžel v roce 2022 a vždycky to pro mě byl jeden ze speciálních závodů. Chtěl jsem se vrátit.
Loni váš závod skončil dříve, než stačil pořádně začít. Když se na ten okamžik díváte zpětně, jak se změnil váš pohled na život a sport od chvíle, kdy jste dostal tuto „druhou šanci“?
Během loňského maratonu jsem utrpěl vážnou srdeční zástavu. Ačkoli mi srdce při běhu selhalo, v mnoha ohledech to byl právě běh a sport, co mi zachránilo život. Lékaři mi poté vysvětlili, že roky vytrvalostního tréninku pomohly mému tělu a srdci se s tak závažnou událostí lépe vypořádat. Bez toho bych tu dnes pravděpodobně nebyl. Praha mi v roce 2025 navždy změnila život.
Cesta z nemocničního lůžka zpět na startovní čáru maratonu je neuvěřitelná. Co bylo během uplynulých dvanácti měsíců nejtěžší částí vaší fyzické i psychické rekonvalescence?
Zotavování nebylo snadné. V prvních dnech po infarktu mi dělala potíže i chůze. Znovu běhat se zdálo nemožné. Ale bral jsem to den po dni. Součástí této cesty se stali všichni – lékaři, specialisté na rehabilitaci, fyzioterapeuti, sestry, záchranáři, rodina i přátelé. Naučil jsem se o svém těle mnohem víc, než jsem kdy dříve chápal. Nejen o kondici, ale také o únavě, regeneraci, výživě, hydrataci a naslouchání varovným signálům. Byly dobré i špatné dny, ale směr byl díky bohu vždycky vpřed. Malá zlepšení se každý týden pomalu skládala v ty větší. Některé léky trénink ztěžují a snižují výkon, ale postupem času jsem v tělo opět získal důvěru.
Změnily události loňského roku váš způsob tréninku? Jste nyní opatrnější, nebo se přistihnete při tom, že nasloucháte svému tělu a srdci jiným způsobem než dříve?
Kvůli loňským zkušenostem a také kvůli nedělnímu horku jsem se připravoval mnohem pečlivěji než kdy dřív. Správná hydratace pro mě byla alfou a omegou a trénink jsem ladil téměř dva týdny před závodem, abych dal tělu co nejlepší přípravu. Co je nejdůležitější, po celou dobu maratonu jsem naslouchal svému tělu. Můj plán byl od začátku kombinovat běh a chůzi a přitom držet tepovou frekvenci pod kontrolou.
Nedělní horko bylo pro mnoho běžců brutální. Jak jste se během závodu cítil fyzicky a jak vám pražské publikum pomáhalo překonávat těžké úseky?
Nakonec to byly spíše mé nohy než srdce, co kolem 33. nebo 34. kilometru vypovědělo službu. Jakmile jsem ale překonal 30. kilometr, věděl jsem, že do cíle se nějak dostanu, a rozhodl jsem se nepokoušet štěstí. Tento závod byl plánován jako můj úplně poslední plný maraton a chtěl jsem si užít každý zbývající krok. Samozřejmě, že přes cílovou čáru jsem běžel.
Proběhnutí cílem na Staroměstském náměstí je vždy velkým zadostiučením, pro vás to bylo vítězství samo o sobě. Dokážete popsat emoce, které jste cítil ve chvíli, kdy jste uviděl svůj výsledný čas?
Emotivně jsem měl pocit, že mi dokončení Pražského maratonu trvalo jeden rok a šest hodin – protože v mnoha ohledech pro mě ten maraton začal už v květnu 2025. To, co se loni stalo, bylo možné přežít jen díky mimořádnému řetězci lidí, přípravy a týmové práce. První pomocník zareagoval okamžitě, záchranáři byli nablízku díky organizaci a zdravotnickému zajištění samotného maratonu a reakce všech zúčastněných byla neuvěřitelně rychlá a profesionální. V pražské nemocnici jsem měl znovu štěstí. Lékaři, sestry a týmy intenzivní péče odvedli mimořádnou práci. Nejenže mi zachránili život, ale pomohli mi zotavit se tak, abych se mohl vrátit ke kvalitnímu životu. To, že jsem se letos do Prahy vrátil, pro mě osobně i zdravotně znamenalo hrozně moc. Maraton byl můj způsob, jak uctít tuto šanci a ukázat, co je možné, když se spojí moderní medicína a obětavost pražských profesionálů.
Váš příběh je inspirací pro mnoho dalších lidí. Co byste vzkázal někomu, kdo právě čelí vážným zdravotním problémům nebo se bojí vrátit ke sportu, který miluje?
Mnoho lidí slyší „zástava srdce“ a předpokládá, že to je konec příběhu. V mém případě mi byla dána druhá šance na život. Každému, kdo čelí něčemu vážnému, bych řekl toto: zotavení probíhá den po dni. Ne každý den je snadný, ale malá zlepšení se sčítají. A nikdy nepodceňujte důležitost lidí kolem sebe: rodiny, přátel, lékařských týmů i cizích lidí, protože jejich podpora může mít obrovský význam. Měl jsem to štěstí dostat druhou šanci a tento maraton byl mým poděkováním.
