Ohlédnutí za hostujícím závodem - Instabul Marathon

Je nedělní ráno 3. listopadu 2019, podzimní slunce má v končinách Bosporské úžiny vyzařuje ohromnou silou a okolní teplota se krátce před devátou hodinou ráno šplhá ke 13 stupňům Celsia. Ve startovním koridoru se tísní přes 3 tisícovky nadšených běžců, aby na vlastní kůži okusily 42 195 metrů dlouhou trať. Jediný maraton vedoucí přes dva kontinenty. Exotický zážitek jim pro letošní rok zprostředkovala cestovní kancelář RunCzech. Stačilo k tomu odběhnout alespoň tři závody série RunCzech, přihlásit se do losovačky, mít štěstí a nějaký ten peníz v kapse na nutné výdaje.

Byla to nádhera. Ale vraťme se o dva dny zpátky. Je pátek, z pražského letiště odlétá na sedm desítek běžců a běžkyň ve dvou vlnách. Dopolední “směnu” v Istanbulu deštivé přivítání, ale není jediný důvod k obavám. Vždyť předpověď na víkend hlásí slunečno. Terminál letiště ještě voní novotou, spoje odsud vzlétají teprve od loňského 29. října. Jen transfer na hotel zabere první skupině celkem dost času, máme však několik hodin k dobru v cestě za poznávací turistikou po pamětihodnostech toho velikášského města a světa.

A aby to byl tenhle sportovní výlet ještě zajímavější, na sobotní ráno jsme měli naplánovanou prohlídkou, jaká se hned tak nezažije. Průvodci si nás ještě pěkně roztřídili do tří skupin, než jsme se dozvěděli, co nás vlastně čeká.  První skupina vyráží do městských zákoutí v doprovodu průvodců ze Sight Running Istanbul na prohlídku chůzí, druhá si dala lehký jogging a ta poslední se snažila prolétnout přibližně šestikilometrový okruh v tempu 5:30 na kilometr. Pravda, v centru města nebylo pomalu k hnutí, ale podél pobřeží a v Gülhane parku byla situace mnohem příznivější. Odpolední itinerář sliboval ještě návštěvu expa s vyzvednutím startovního balíčku. Už se zbývalo jen těšit, než ten hostující závod vypukne. 

Závodní ráno začalo poměrně časně. Snídaňový balíček se vyzvedává v 6 hodin, za další půl hodinku už si nás nabíral svozový autobus. A protože jsme v Turecku, bezpečnostní opatření jsou na nejvyšší úrovni, a tak každý profík i hobbík musí projít bezpečnostním rámem. Při cestě autobusem z evropské části města vidíme přípravy na trati a krátce před půl osmou stojíme konečně na asijské půdě. Hurá! Na místě je téměř 20 tisíc běžců a běžkyň. Drtivá většina z nich se chystá nastoupit do doprovodného 15 kilometrového závodu. Pořád je chladno, proto se čeká co nejdéle s odevzdáním bagáže do svozových autobusů. Mezitím vycházející slunce nabírá na síle a startovní koridor se do posledního místa plní.

V 9 hodin místního času se dav elitních i amatérských sportovců vydává na trať a kdo čeká obdobu tónů Smetanovy Vltavy, kterými nás rozmazluje a spolehlivě nabudí organizátoři série RunCzech, musí být zklamán. Naštěstí nás čeká maraton, závod plný zážitků. A tento výpravný maraton - zejména ve své úvodní čtvrtině - má hodně co nabídnout. Na samém úvodu se přebíhá Bosporský most, nyní oficiálně nazývaný Most mučedníků 15. července. 1560 metrů dlouhý most byl v době svého otevření v roce 1973 čtvrtým nejdelším visutým mostem na světě. Přibližně v jeho polovině přichází první “občerstvovací” hudební stánek umístěný na prvním kilometru. Dalších dva a půl kilometrů je po výpadovce, než se konečně dostáváme do městské zástavby, kde čeká rychlý seběh kopečku podobného tomu na závěrečných 10 kilometrech maratonu v Aténách.

Dostáváme se k pobřeží a v těchto místech je atmosféra úchvatná. Po pravé straně se tyčí Palác Dolmabahçe a o kousek dále míjíme stadion fotbalového Beşiktaşe Istanbul. Míříme dále po hlavní třídě. Davem maratonců se proplétají i skupinky závodníků na 15 kilometrů, kteří startovali o 15 minut později. Před elitními borci nejede žádné doprovodné vozidlo, ani skútr, a tak si i takový elitní běžec z Keni může vyzkoušet pocit nás hobíků, když se probíjíme davem vpřed.

Po devíti kilometrech překračujeme druhý most, který nás zavede na 13 kilometrů dlouhou Kennedyho třídu. Nyní máme po pravé straně místa, kde se nachází ještě původní hradby Konstantinopole a po levé straně naopak výhled na moře. V těchto vpravdě historií dýchajících místech jsou běžci zcela odhaleni přírodním vlivům, zejména slunci a větru. Celá silnice patří jenom běžcům, které povzbuzují ostrůvky fanoušků a místy i hudební stánek. To vše až do patnáctého kilometru.

Následuje velmi dlouhý úsek téměř bez fanoušků, k otočce je to více než 10 kilometrů a to samé se musí absolvovat i zpět. Na stín se čeká téměř až k otočce, která se nachází jen kousek od Atatürkova letiště. Víc než polovina trati je zdárně za námi a zbývá 16 kilometrů. Velmi náročných kilometrů vedoucí opět po Kennedyho třídě. Nejtěžší část byl návrat na úroveň 15. kilometru, kde už naštěstí čekal doping v podobě fanoušků, co přece jenom běžcům sužovaných vedrem dokázali vlít potřebnou energii do žil.

Poslední kilometry byl v protisměru doslova dav chodců v 15 kilometrovém závodě, který měl časový limit téměř 4 hodiny a drtivá většina účastníků tohoto závodu jej pojala jako nedělní procházku. Na maratonce čekaly poslední kilometry a dva kilometry před cílem i stoupání k  Gülhane parku. Vidina cíle některé zrychluje, jiní už nemají kde brát síly. Ale závěrečné stoupání do cíle lemované fanoušky vyburcuje k drtivému finiši ve stínu chrámu Hagia Sofia.

Co zažít víc?! Maraton píše příběhy, pro každého běžce je to zcela individuální zážitek plný únavy, bolesti, ale i radosti jejich z překonávání a posouvání hranic. Maraton v Istanbulu přinesl i nové “osobáky”, pro některé byl dokonce i prvním maratonem. Co je však důležitější, přinesl nová přátelství a plno krásných vzpomínek.

A kam se podíváme s cestovní kanceláří RunCzech příští rok? Na odpověď si budeme muset ještě pár měsíců počkat, ale rozhodně to bude další bombastický last minute s exkluzivním zážitkem.