Rozšířené menu


Příběhy běžců

Více než milion. Tolik běžců se již postavilo na start závodů RunCzech. Každý z nich měl jinou motivaci a běhá z jiného důvodu. Jeden pro zdraví, druhý pro charitu a třetího to prostě hrozně baví. Každý z nich má svůj originální příběh. A právě tady si je můžeš přečíst, nechat se inspirovat a nakonec se také postavit na start. Začít psát svůj vlastní běžecký příběh. Pokud se i ty chceš o ten svůj podělit s ostatními, pošli jej na digital@pim.cz.
  • Lasvit Ajeto

    Lasvit Ajeto running team si zaběhl maraton v původním termínu

    Volkswagen Maraton Praha 2020 v podání Lasvit-Ajeto týmu

    Rádi bychom Vám popsali, jak se naše skupina běžců vypořádala s odložením Volkswagen Maratonu Praha 2020. Jednoho dubnového dne se zrodila myšlenka zúročit zimní přípravu na běžecký rok 2020. Ta začíná již několik let štědrodenním během do rezervace Peklo v blízkosti České Lípy. Na Štěpána jdeme vyběhat kapra, řízky, bramborový salát nebo kachničku. Každý si dá vše, co mu chutná – i to trochu nezdravé. Každý podle vlastní chuti. Ale je to potřeba, před dlouhou zimní přípravou. Následovaly krátké pohodové běhy. Poslední den roku 2019 jsme běželi ve Varnsdorfu a 1. ledna jsme si dali tradiční novoroční běh okolo Máchova jezera. A tak odstartoval běžecký rok 2020. 

    Většina ze skupiny běžců, kteří patří do týmu LASVIT- AJETO, trénuje dle svých individuálních možností. Nejlepší je ale běhat ve skupině. Již několik let se proto scházíme v zimním období a běháme stejnou trať, kterou pojmenovala  běžkyně Jitka „Bílá Paní“. Údajně ji viděla jednou na této trase ve tmě u obce Kvítkov. Běháme týden co týden od ledna do dubna. Trénování prokládáme rádi i nějakým pěkným závodem. Na přelomu ledna a února jsme si udělali výlet na Kladno na Svatojánský běh. Sešli jsme se Petra, Zorka, Heduš (Markéta) a já Ludánek (Petr). Bylo to moc fajn. To jsme vůbec netušili, že od závodění budeme mít hodně dlouhou pauzu. 

    První týden v březnu jsme vyjeli na horské soustředění na lyže do Rakouska. Po krásném týdnu jsme se vrátili domů a pak to přišlo. Povinná čtrnáctidenní karaténa a opatření. No, řeknu vám, to byl běžecký absťák. Večer čelovku a hurá na tajňačku do nedalekých lesů. Ještě, že je tu máme. Jsou krásné. Dubice, Sosnová Okřešice. Kdo to tu zná, tak to jenom potvrdí. Nebyl jsem sám, kdo to takto udržoval v kondici. I přes náročné podmínky se nám podařilo naběhat každý měsíc 200 až 300 kilometrů. Nařízení vlády nám zrušilo postupně všechny plánované závody. Nějak nám v půlce dubna při trénování začala chybět motivace. Rozhodovali jsme se, jestli v trénování nepolevit a neodpočinout si před doslova nabitým podzimním běžeckým kalendářem.

    Jednoho večerního dubnového dne, při relaxu na gauči, mi prolétla hlavou myšlenka. Proč bychom si nezaběhli těch 42 kilometrů v původním termínu Volkswagen Maratonu Praha? Dodržíme neděli 3. května se startem v 9 hodin. Vzal jsem tedy počítač a začal psát pozvánku. Rozeslal jsem ji běžcům našeho týmu a čekal, jaká bude odezva.

    Během čtyř dnů jsem měl odpovědi a nestačil se divit. Jitka: Dobře bláznivý nápad. Petra: Super nápad. Vaska ml.: Já jsem pro každou špatnost. Vaska st.: Zúčastním se jako časoměřič a pojedu na kole. Jarda: Jsem pro každou špatnost, ale mám dvě podmínky… Heduš (Makéta): Já bych to asi neuběhla, protože jsem polevila v trénování, když maraton přesunuli na říjen. Zorka: Pojedu na kole a povezu občerstvení. A tak se narodil náš náhradní maraton, který jsme pojmenovali podle firmy Lasvit, která v běhání podporuje nejen nás, ale i RunCzech, organizátora Volkswagen Maratonu Praha, který připravuje pro běžce závody dokonalým způsobem nejen v Čechách a na Moravě, ale i v zahraničí.

    Tak jsem měl asi 10 dnů na nejnutnější zajištění, aby se minimaratonská akcička mohla realizovat. Asi nejdůležitější bude naplánovat trasu. Kde by to mělo být, říkám si. Asi tam, kde to všichni znají a trénují. Cyklostezky, lesní cesty, turistické trasy a minimálně frekventované silnice. Klikám na mapách a zkouším různé varianty. Snažím se, aby mi to vyšlo na start i cíl na atletické dráze na městském stadionu v České Lípě. Trasa by byla. Co bude chybět do 42 195 m, doběhneme na dráze.

    Tři dny před startem mi píše Heduš, že si z toho udělá duatlon. Vezme brusle a běžecké boty a dá to taky. V pátek píše Jarouš Tůňa, že nepoběží. Nemůže otočit hlavou, protože má bloklou krční páteř. Tak mu píšu, jestli se může otočit celej.

    A co dál? Sestava je dobrá, je potřeba ještě něco? Co bude po doběhu? Kam všichni půjdou? Vždyť to musíme vyhodnotit a probrat. Ale kde? Hospůdky a restaurace jsou zavřené... Řešení bylo na světě hned: bydlíme 400 metrů od stadionu, tak zázemí bude u nás, včetně after party. A co ještě? Je to závod a nestandartní, tak musí být kromě zážitků i nějaká památka. Medaile!

    Sobota dopoledne a já roztáčím soustruh. Pět běžců a dva doprovody. Sedm památečních medailí se rodí v dílně. Popsat a vyzdobit. Mezi 23. až 24. hodinou končíme se Zorkou přípravu. Ráno vstáváme na sedmou. Vše zabalit, dát kašičku a čajík.

    Někdo zvoní! První nastávající maratonkyně Péťa je tu. Několik minut po ní přijíždí Jitka. Zkušená blonďatá maratonkyně a vytrvalkyně. Zorka připravuje kolo a do brašny dává občerstvení. Najednou slyšíme zvuk dieselu alfa-romeo. To přijíždí Heduš z předměstí Prahy ze Satalic.

    V 8.45 odcházíme na stadion. Jsme na místě startu. Kdo chybí? Vaska ml. s Vaskou seniorem. V 8.56 se objevuje Vasil jun. za plotem stadionu. Nic nového, u něj jsme na to zvyklí. Tatík na kole jej následuje. 

    Vaska senior se chopil funkce startéra. Všechny účastníky poučil o povelech. Nevím přesné číslo jeho uběhnutých maratonů, ale je jich určitě přes 50 s časem hluboko pod 2.45, tak povely dobře zná.

    Přesně v 9.00 hod bylo odstartováno. Vaska na telefonu pustil Smetanovu “Mou vlast“ a sledování na mapách pro kamarády.

    Dvě kola na dráze a jdeme na trať. Vybíháme ze stadionu a běžíme proti proudu řeky Ploučnice, která protéká Českou Lípou. První focení je na historickém stavidle na řece. V pravidlech našeho běhu je, že se běží podle nejpomalejšího. To jsme opravdu všichni dodrželi po celou dobu maratonu. A byla to správná volba. Po třech kilometrech nabíháme na cyklostezku na Vlčí Důl, kde je druhé focení u kapličky. Heduš si libuje, jak jí to fajnově jede na bruslích po nové silnici až do Veselí k lesu. Tam Heduš přezouvá do běžeckého a Vaska senior jí galantně bere brusle do batohu.

    Jaký by to byl maraton, kdyby se neběželo na Hradčany, které tu máme také. V Hradčanech je otočka pod skálou a focení. Na 18.kilometru běžíme do písčitého a skalnatého terénu. Krásné skalní útvary v lese - Psí kostel a Skalní brána. Terén je kopcovitý, ale nádherný.

    Při naběhnutí na asfaltovou cyklostezku hlásím půlmaraton. Nedaleko na nás čeká Zorka s Vaskou. Občerstvíme, vyfotíme a pokračujeme dále podél obory Velký dub do Provodína. Cestou vidíme krásné stádečko daňků.

    V Provodíně máme velké občerstvení v místní Dřevěnce. Vaska senior nabízí alko i nealko pivo. Krátký odpočinek a pokračujeme na 26. kilometr směrem na Srní u České Lípy. Tam překováváme 30 kilometrů. Všichni vypadají svěže. Po krátkém úseku po silnici vbíháme do lesa a u železničního přejezdu hlásím 10 km do cíle. Krásný lesní úsek končí v Okřešicích na 34. kilometru. Heduš naposledy přezouvá a dojíždí posledních 7 km na bruslích. Pět kilometrů před cílem v Sosnové stavíme v hospůdce U Majkla. Je sice zavřená, ale fotku jsme udělali.

    Posledních 5 km přes Obecní les a Dubici běžíme docela svižně. Vaska ml. si musel pořádně zařvat před 40. kilometrem, aby si zvýšil adrenalin na závěrečné dva kilometry. Přebíháme řeku, podbíháme pod viadukty a vbíháme zadní brankou do areálu stadionu. Hlásím posledních 800metrů: „Jsme v Pařížský... Užívejte si to." Nabíháme na dráhu v jednom šiku a kroužíme 2 kola. Maraton je za námi. Heduš dobíhá po dráze bez bot.

    Jsme všichni šťastně unaveni. Vzájemně se objímáme a gratulujeme si. Zorka rozdává medaile a upomínkové předměty ve formě plechovek speciální edice LASVIT RUNCZECH MARATON 2020. Povinné fotografování pro sponzory a odchod do zázemí na after party.

    Sprcha, výborný domácí vývar a pití a zase jídlo a pití. Pěkné posezení s úžasnými lidmi a krásný zážitek. Nutno ještě napsat, že počasí se neobjednalo, ale bylo luxusně vytrvalecké. Co tomu chybělo? Asi jen ten cílový koberec. Ale i ten příště zajistíme.

    Děkuji všem zúčastněným a všem, kteří nám fandili online a poslali lajk. Tak takový byl náš náhradní pražský maraton.

    Trasa: https://www.relive.cc/view/vRO7dowkKy6

  • Emil Vodák

    Tělocvikář, který motivuje své studenty

    Jak jsem se dostal k běhání a maratonu? Ke sportu jsem měl vždy blízko. Pohyb tam byl odjakživa, ale chvíli to trvalo. V dobrém slova smyslu jsem byl dítě ulice, byl jsem venku od rána do večera. Navíc mě táta brával na fotbal a hokej, naučil mě ping-pong. Na základní škole jsem hrál fotbal, basketbal, zkoušel jsem hokej, tenis, běžky, bavilo mě sjezdové lyžování. Na střední, Gymnáziu Jeseník, jsem ještě svoji profesní budoucnost moc neřešil, ale když přišla maturita a otázka, co dál, nebylo co řešit. Sport na prvním místě, takže jsem šel na FTVS UK a v roce 1993 ji úspěšně absolvoval. Ještě před státnicemi jsem objevil na fakultě na nástěnce vedle studijního oddělení malý inzerát z mého rodného Jeseníku, že hledají tělocvikáře. Byla to neuvěřitelná náhoda, díky které jsem tam, kde jsem a od září 1993 dodnes učím jako tělocvikář na jesenickém víceletém „gymplu“. Prvních deset let bylo „jen“ o basketu, florbalu, volejbalu, fotbálku, snowboardingu a horské cyklistice.

    Zlom nastal na podzim roku 2003, kdy mě náš ředitel, pan Žitňanský (taky tělocvikář), začal hecovat ke společnému běhání. Šéfovi se sice neodmlouvá, jenže on běhal třikrát týdně ráno od 6 do 7 v naší tělocvičně. Chvíli jsem odolával a s díkem odmítal, protože se mně nechtělo tak brzy vstávat. Ovšem přišel listopad a on pronesl památnou větu: „Trénuji na maraton!“. To byl zlom. Maraton byl jednou z několika věcí, které jsem chtěl zvládnout, ikdyž nebyl z mého „sportovního oboru“. Přidal jsem se,   a protože mám rád výzvy, chtěl jsem se hned přihlásit. Zadal jsem do vyhledávače „maraton česká republika“ a co myslíte, že mně hned na prvním místě vyskočilo? Přesně tak, Volkswagen Maraton Praha.

    Když si na mé běžecké začátky s odstupem času vzpomenu, tak mně to hlava moc nebere. Běhali jsme 10 km v tělocvičně (120 kol) a každý kilometr měnili směr. Na půlící čáru na každé straně tělocvičny jsem si dával lavičku, abych ji musel přeskakovat a  neusnul tak. Dnes na to vzpomínám s úsměvem – každý nějak začíná. Když roztál sníh (tenkrát ještě byl), začal jsem chodit běhat ven.

    Blížil se 23. květen 2004 a já začal být stále nervóznější. Nevěděl jsem, co takový maraton obnáší. Táta mně domluvil schůzku s panem Šalplachtou z nedaleké Písečné, který maratony běhával. Dal mně spoustu rad. Nad některými mně rozum tehdy zůstával stát. Napříkla, že se mám natřít krémem v rozkroku a v podpaží nebo si přelepit prsní bradavky. Ale hlavně říkal: „Na cílový čas nehleď, je to tvůj první maraton a nejdůležitější je doběhnout do cíle“. Známí si mě dobírali, že je to regulérní sebevražda. To mě nabudilo tak, že už jsem nemohl couvnout a jejich vtipné poznámky jsem odbyl slovy, že „pokud uběhnu Prahu, tak na podzim poběžím v New Yorku“.

    Přišel 23. květen 2004. V 9.00 jsem se postavil na start svého prvního maratonu a čekal, jak to dopadne. V ten moment jsem si říkal: „ No nic, buď to uběhnu a budu za machra, anebo mě odnesou na nosítkách a budu za …“ Zvládnul jsem to za 3:58:42. Ovládl mě neskutečný pocit štěstí a hlavně mě fascinovalo posledních 400 metrů Pařížské ulice. Davy fandících diváků. Tenkrát jsem si dal slib, že dokud mně bude sloužit zdraví, tak do Prahy budu jezdit každý rok. Je taky pravda, že po prvním maratonu jsem tři dny nechodil, ale s každým dalším závodem to bylo lepší. Volkswagen Maraton Praha běhám dodnes, přidal jsem dubnovou „pražskou půlku“, nádhernou podvečerní červnovou Olomouc a řadu dalších závodů.

    New York 2004 sice na podzim neklapl, ale o 3 roky později ano a tím jsem se dostal na mezinárodní scénu. Bylo velice příjemné, když jsem se tenkrát vrátil a na výloze školního bufetu, který provozuji,  visel plakát s nápisem „Vítej, hvězdo, zpátky“. Tak vznikla myšlenka vystavit medaile a startovní čísla přímo v bufetu, aby mě mohli studenti kontrolovat, jak rozšiřuji svoji sbírku.  Na druhou stranu mám výhodu, když zkoušíme běhy v rámci atletiky, že jim můžu říct, že já běhám nesrovnatelně dál. Díky staršímu synovi Jakubovi, který běžel New York o deset let později jsem se dostal k Abbott World Marathon Majors a následoval Berlín (2018) a Chicago (2019). Zbývá Tokio, Londýn a Boston, takže jsme na půli cesty k Six stars medal. Ovšem jak zní české přísloví: „Všude dobře, doma nejlíp“. Prostě RunCzech.

  • Kateřina Sovová

    Mami, medaile jsou pro tebe

    Běhám už 26 let a nevynechala jsem jediný rok. Můj první velký závod byl Sportisimo 1/2Maraton Praha. Už je to celkem dávno a doběhla jsem jen pár minut před koncem limitu. Bylo to pekelné, ale od té doby jsem si dálky zamilovala a čas jsem si také zlepšila.

    Jsem typický hobík, který miluje pohyb a na rychlosti mi tolik nezáleží. Sebe bych popsala jako typ diesel. Na začátku pomalý rozběh, dostat se do provozní teploty a pak dokáži i poměrně dlouho udržet svoje tempo.

    Zkouším různé typy závodů, ale k běhům RunCzech se vracím pravidelně. Minulý rok jsem se rozhodla, že se stanu RunCzech star. Největší oříšek byl Volkswagen Maraton Praha, který jsem už jednou zaběhla, ale pak tři roky za sebou nedoběhla. Letos jsem byla připravená se do cíle i doplazit. Nebylo však třeba se plazit, doběhla jsem po nohou. V cíli jsem věděla, že mě už nic dokáže zastavit a celkem v pohodě zvládnu zbylé závody.

    Ovšem člověk míní a osud mění. Na konci července mi zemřela mamka. Nikdy jsem si nedokázala představit tak vyčerpávající psychickou zátěž. Už mi chyběly jen tři závody a svého snu jsem se nechtěla vzdát ani kvůli sobě, ani kvůli ní. Protože mi vždycky fandila.

    Když jsem doběhla do cíle v Liberci, který se mimochodem stal pro mě tím nejhezčím závodem z celé řady, brečela jsem. Už se mámě nemůžu pochlubit, ale až budu držet plaketku medailí v ruce, budu v duchu volat: „Mami, ty jsou pro tebe a děkuji Ti za všechno".

    V úterý 5. listopadu nastal den D. Nemohla jsem se dočkat. Šaty i boty připravené, trochu nervozita, ale velké očekávání. Když jsem vstoupila do foyer hotelu Hilton Prague, dopadla na mě v plné síle slavnostní nálada. Celý večer jsem se cítila výjimečně. Hlavou mi kroužily zážitky ze všech měst, kterými jsem proběhla. Nejvíc se mi líbilo v Karlových Varech a Českých Budějovicích, ale Liberec, ten mě naprosto uchvátil. Je to trochu jiný typ závodu. I když se města také dotkne, největší část se běží přírodou. Prostě jak se říká, to nejlepší nakonec. A Liberec, alespoň pro mne, byl. A výjimečná je i medaile, která je mezi ostatními naprosto nepřehlénutelná.

    Pocit, když jsem plaketu dostala do rukou, s vlastním vyrytým jménem, se nedá popsat. Splnila jsem si svůj sen, splnila jsem, co jsem si slíbila, splnila jsem svojí výzvu. Hrdě a dojatě jsem poslala mamce vzdušné poděkování, ale rychle jsem zahnala smutek a šla si užít zbytek večera s lidmi, které jsem sice neznala, ale nebyl problém se s kýmkoli dát do řeči. Jedeme nebo vlastně běháme přeci na na stejné vlně.

    Nevím, jestli se mi hned příští rok podaří odběhat všechny závody RunCzech, ale stát se jejich hvězdou je návykové, takže vím, že někdy v budoucnosti budu určitě chtít opět zářit.

  • Renata Kotápišová

    Jak to proBĚHlo

    Psal se rok 2012 a já, přesto že jsem toužila po studiu herectví, jsem podlehla tlaku okolí a nastoupila na Jihočeskou univerzitu studovat dějiny umění. Škola mě nebavila, byla jsem z toho nešťastná a připadalo mi, že nemám žádný smysl života.

    Zároveň jsem se úplně necítila dobře ve svém těle. Dřívější problémy s jídlem se projevily tak, že jsem ve výsledku sice byla zdravá, ale nebudu lhát, pár kilo navíc jsem měla. Co s tím? Už na gymnáziu jsem si šla občas zaběhat. Vždy to byl především nástroj k regulaci váhy, nutné zlo. Bylo na čase opět začít a zapracovat na tom, abych měla zase radost ze života.

    Začalo to postupně, občas jsem šla jednou za týden, občas čtyřikrát. Navnadila jsem i spolužačku, a tak i ona sem tam také vyběhla. A pak to přišlo. V červnu se poběží Mattoni 1/2Maraton České Budějovice. To by mohl být motivační cíl. Plán byl jasný – já poběžím 11 km a ona 10 km, spolu to dáme.

    Začala jsem se těšit a ještě více trénovat. Už už jsem se chystala koupit startovné, když jsem se dozvěděla, že na to jsem sama. Ale já už se těšila, chtěla jsem to dokázat a tak jsem si řekla, 11 nebo 21 to už není takový rozdíl, to zvládnu. Jediné co mě děsilo, byl časový limit. Rozhodla jsem se pro test na běžeckém pásu. Za ty necelé 3 hodiny jsem už znala nazpaměť celé zprávy ČT24, které mi běžely před očima, ale limit byl splněn.

    Nedlouho poté jsem v červnu 2013 zdolala svůj první půlmaraton. Čas 2:39:23 mi dnes připadá úsměvný, ale hlavní bylo začít. Trénink pokračoval a najednou se z nutného zla stal věrný přítel. Na budějovický půlmaraton, který se stal srdcovou záležitostí, se od té doby vracím každý rok. Každý rok byl čas o trochu lepší. Přibylo sebevědomí a vrhala jsem se i na menší závody, na kterých se mi začalo dařit.

    Pak přišel další sen – zaběhnout si alespoň jednou v životě maraton. Sen o královské disciplíně atletiky jsem si splnila na jaře roku 2017. Slzy mi ten den vyhrkly dvakrát. Poprvé při poslechu Vltavy, která mě dojímá na každém RunCzech závodě, a pak samozřejmě v cíli. Vážně jsem to dokázala? Já, která jsem na základní škole nesnášela běhat 800 metrů? Neuvěřitelný zážitek.

    Stejný rok jsem se rozhodla, že je na čase dát běhu nějaký řád. Sebrala jsem odvahu a napsala do pražské Slávie. Nelhala jsem. Napsala jsem jim, že jsem pomalá, nejsem nejmladší, ale že se toužím zlepšit. Pár dní od tohoto mailu se mě ujal trenér Honza Dítě a mým druhým domovem se stal atletický stadion ASK Slavia Praha.

    Běh začal mít konečně řád, naučila jsem se co jsou to úseky, fartlek, jak správně trénovat a dostala nový impuls. Trénink začal brzy nést ovoce a já se začala zlepšovat. Časy šly a stále jdou dolů a přibylo i pódiových umístění. Dnes, něco přes 6 let po mém prvním půlmaratonu, mám čas 1:44:35, tedy téměř o hodinu lepší a věřím, že příští rok opět něco z času uberu.

    Běh se stal smyslem života, náplní prakticky každého dne a myslím, že mi dodal i na sebevědomí. Díky němu jsem po roce studia na Jihočeské univerzitě odešla a začala si plnit sen o herectví. Vystudovala ho, začala hrát a stala se redaktorkou Českého rozhlasu. Asi nikdy nebudu mistryně republiky, ani se nepodívám na olympiádu, ale hlavní je, že dělám to, co mě baví. A to je to, co mi dává běh a RunCzech závody, kterých jsem odběhla 11 a brzy jistě přibudou další.

  • Jakub Jančík

    Utíkám. Neposlušným nohám navzdory

    Sport miluju odmalička, jako každý správný Ostravák. Táta tady hrál hokej za Vítkovice a máma lezla po skalách. Ještě jako kluk jsem zkoušel hokej taky, jenže jednou mi táta rázným slovem připomněl, že jestli nebudu chodit na tréninky, tak mě seřeže. Hokej mě tenkrát stejně tolik nelákal. Ale jo, dostatečně mě tím výchovným proslovem odradil. Protože když je vám 10 let, berete to smrtelně vážně.

    Aby nebyl život moc jednoduchý, tak když mi bylo devět, doktoři mi diagnostikovali paraparézu. Ve zkratce řečeno se moje šlachy postupně zkracují, zkracují, až se mi bude chodit hůř a hůř. To je sice zajímavé, ale lékaři ani pořádně nevěděli, co se mnou. A tak mi metodou pokus omyl nejdřív veškerý sport zakázali, aby mi ho potom zase povolili. A nakonec mi stejně některé aktivity začínali postupně zakazovat. Časem jsem se vydal vlastní cestou a řekl si, že budu dělat to, co uznám za vhodné. A když to půjde, tak to prostě půjde, když nepůjde, tak zkrátka nic. Cvičil jsem, co mi tělo dovolilo a snažil se být fit, abych se udržoval ve stavu, ve kterém jsem byl.

    Proto dělám sport. Abych nemusel pořád dokola jen rehabilitovat. Vždyť by vás to po čase přestalo bavit. Dřív jsem byl typický dítě. Normálně jsem běhal, jezdil na tábory a nejrůznější běžecké závody. Nebýval jsem rozhodně první, ale všechno jsem v pohodě uběhl. A tuze rád jsem lezl po horách. Bolely mě nohy víc než ostatní, ještě dva dny potom jsem byl pořádně rozbitý, ale lezení po skalách jsem zvládl.

    Jenomže najděte si ten pravý sport v době, kdy se internet teprve rozvíjel. Sport hendikepovaných byl v té době pro společnost také ještě skoro tabu. Chtěl jsem něco dělat a našel jsem se v cyklistice. Kolo mi nahrazovalo nohy. Kam jsem nemohl dojít, tam jsem dojel. O něco později jsem se potkal s kluky hrajícími stolní tenis, a tak jsem začal hrát ping-pong za klub hendikepovaných. Nakonec jsem tam neviděl prostor pro další rozvoj svých schopností. Z legrace doteď říkám, že trenéra jsem viděl, jen když se platily členské příspěvky.

    Navzdory všemu jsem byl pořád normální kluk, který chtěl objevovat svět, sportovat a užívat si večírky. Až přišel přesun do Prahy a sport byl na vedlejší koleji, protože jsem ho časově nestíhal. Neznal jsem ani možnosti, kde se zapojit. Kolo jsem prodal a dostal jsem se do sportovní letargie. Na sport jsem koukal jen v televizi a baví mě to dodneška. 

    Jenže nejlepší je léčba šokem a v mém životě nastal sakra velký přelom… berle! Byl to nápad jedné lékařky, která během rehabilitací přišla s myšlenkou, jestli je nechci zkusit. Postavila je přede mě a přiznám se, že jsem z toho byl špatnej. Znáte to. Chvíli trvá, než se se vším v hlavě srovnáte. Pochopíte, že jiná možnost není. Nakonec to byla nejlepší varianta a teď jsou mými parťáky. Přestaly mě díky nim bolet kotníky, cítil jsem se bezpečněji, přestal jsem padat a se zakopáváním o patníky byl konec. Usoudil jsem, že si je nechám, i když se budu cítit sebevíc blbě. Používám berle pět let a trapné pocity už vůbec neřeším.

    Mohl jsem se líp a stabilněji pohybovat. Jakmile jsem se mohl pohodlněji hýbat, propadl jsem díky tomu i geocashingu a stal se pro mě aktivní turistikou. No jo, jenže jsme narazili na to, že to nekonečné hledání bylo ohromným žroutem času. 

    Velký zlom přišel vloni. Přiznejme si, že jsem hodně zpohodlněl, nabral jsem na váze a navrch jsme zjistili, že se nám narodí syn. Bylo to období, kdy jsem nebyl schopný ujít bez zadýchání ani sedm set metrů na metro. Bylo to ohromně vyčerpávající. 

    Často jsem měl před očima scénu, kdy za mnou kluk přijde, že bychom mohli jít na houpačky. Jak by to v mé situaci asi vypadalo? Šli bychom tam a v půlce cesty bych mu řekl, že se otočíme, protože to táta není schopný dojít…

    Asi by to skousl, ale já bych se na sebe nebyl schopný podívat do zrcadla. Nechtěl jsem to dopustit. Byl to impuls začít něco dělat. Kolo jsem přece prodal, takže jsem potřeboval nějakou levnou aktivitu. Zprvu jsem začal jen chodit a bokem si četl běžecké tréninkové plány na pět kilometrů. Napadlo mě - to nezabere takové kvantum času, jak si mnozí lidé myslí. Začal jsem tím, že jsem vystupoval na cestě do práce o dvě až tři zastávky dřív a zbytek si došel. Chodil jsem, chodil jsem, až se mi podařilo zhubnout. Byla to paráda. Chtěl jsem nabrat kondici kvůli malému, abychom spolu mohli chodit na výlety, protože nějaká autoturistika by byla k ničemu.

    Jak jsem tak chodil, začal jsem i zrychlovat. Pomocí jedné aplikace jsem si začal měřit své virtuální závody. „Vystalkoval” jsem díky tomu kolegu z práce. Hledal jsem inspiraci, viděl jsem, že běhá a končí u pobočky naší banky. Našel jsem si ho, napsal mu a on se obratem přede mnou zmínil o běžeckém klubu a nakontaktoval mě na jeho šéfa, který běhává kultovní maratony.

    Šel jsem do toho, i když mě napadlo, že si lidé budou říkat: „Co tady sakra vlastně dělá, když de facto ani neběhá.” Jak jsem se mýlil. Odepsal mi, že běhají všichni, někteří i na solidní úrovni a bude rád, když se přidám, protože tahle skupina je hlavně pro srdcaře. Neběháme pro vítězství, ale pro radost a dobrý pocit.

    Najednou jsem viděl, že závodů je spousta. Zkusil jsem je a kolikrát jsem bojoval s časovým limitem. Blízké mi byly charitativní závody, kterých dnes běhávám nejvíc. Celé startovné, nebo jeho část, jde na projekty a to mi dávalo největší smysl. Na začátku všeho jsem se pustil hlavně do tréninkových výzev, až jsem se po slušné řádce pětikilometrových tréninků přihlásil na závod.

    Potom už rozhodovala hlavně lidská nátura. Když mám natrénováno na pět kilometrů, tak proč si nevybrat závod na šest, že. Dnes tyhle kratší závody zvládám v pohodě a řekl bych, že by je přece měl alespoň nějakým způsobem zvládnout každý běžný alespoň lehce trénovaný smrtelník. 

    Nemyslete si, s berlemi je to pořádná makačka. Zabíráte rukama, přenášíte váhu na nohy, takže jste nakonec unavení dvakrát. Každopádně dostávají zabrat hlavně ruce, nohy si přece jen trochu odpočinou. Vím, že nemám žádné závratné tempo, ale zaběhl jsem si RunCzech závody, mezi nimi i O2 Pražskou štafetu a věnuji se také challenge běhům s překážkami. Když už mluvím o Pražské štafetě, řekl jsem v práci, ať ode mě nikdo závratný čas nečeká. 

    Vzaly si mě pod křídla holky z týmu Masters a docela jsme překvapili. Několik štafet z naší firmy skončilo až za námi. Paráda. Věřím tomu, že jsem byl na trati pro spoustu zdravých motivátor, že oni také mohou zvládnout cokoliv. Ale umím si představit, že spoustu lidí zároveň vydeptá, když je předběhne kluk o berlích a ztratí motivaci. Ať už je to jakkoliv, bylo to boží. Závody RunCzech jsou atmosférou totálně v rovině fantazie. Podél trati spousta fanoušků, všichni tleskají a povzbuzují, bezvadné tratě. Miluju to.

    Ale víte, co považuju za svůj největší úspěch? Že jsem dokázal rozběhat i mou ženu, která nikdy neběhala. Spolu jsme si dali závod na tři kilometry.

    Řekla mi, ať si klidně jedu své tempo a sejdeme se v cíli. Jenže až tam jsem se od ní dozvěděl, že ta věta nebyla samozřejmě míněná tak, jak byla řečená. Ženská klasika (úsměv). Trochu jsem jí tenkrát utekl, než mi hlavou proběhlo to zátopkovské: „Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.” Zastavil jsem, otočil se a šel jí naproti, abychom si to úplně první běhání užili spolu. Sama mi pak přiznala, že se na prvním kilometru alespoň vyvztekala, měla chuť se s kočárem otočit a zabalit to. Ani jsem se jí nedivil. Tam jsme zjistili, že moje tempo je trochu blbé. Na klus je to ještě pomalé, ale na chůzi už moc rychlé. Jenže… ve finále měla o pět vteřin rychlejší čipový čas než já.

    Víte, čeho jsem se bál na závodech nejvíc? Posměšků. Obával jsem se, že na mě lidé budou koukat skrz prsty, protože na první pohled prostě vypadám jinak, ale dočkal jsem se přesného opaku - vřelého přijetí. Povzbuzovali mě i ženu, fotili se se mnou, po závodě přišli a řekli, že je super, že závodím a snažím se. Plácali mě po ramenou a smekali virtuální klobouky. Strašně mě to nakoplo. A pomohlo mi také to, že se mi nepodařil závod, v němž jsem měl o minutu horší čas, než na jaký jsem byl zvyklý. Měl jsem chuť se na běhání vykašlat. Hlavou mi běželo, že stagnuju a nikam se neposouvám. V běžeckém klubu mě zato mohutně podpořili a dali mi sílu. Je super mít kolem sebe lidi, co vás nabijí energií a nadchnou pro věc.

    Díky nim jsem to nevzdal a pořád trénuju i závodím. Kdybych to měl ročně spočítat, vychází mi doba tréninku a závodění na nějakých 400 hodin, to jsou pro mě dva měsíce v práci čistého času a to nepočítám cestování. Mám ještě jednu osobní výzvu. Maraton. Už jen kvůli tomu pohledu na Prahu z jiné perspektivy. Je to lákavé, ale asi to nedám kvůli limitu. Už na prvním mezičasu bych nejspíš musel pokorně nastoupit do shuttle busu.

    Zůstanu zatím při zemi a chci se dostat alespoň na půlmaratonskou vzdálenost. Vím, že zhruba čtyři hodiny mi to ale zabere, jenomže mám za sebou podporu běžeckého klubu a naplánované soustředění, takže to musí klapnout. Vždyť chceme společně vyrazit na Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary a utěšuje mě myšlenka, že jsou tam štafety. Tak uvidíme. 

    Mám jedno zásadní životní motto a toho se držím: „Neběhám rychle, neběhám daleko, ale na gauči umí sedět každej.” Přesně toho se držela paní, která se se mnou nedávno vyfotila. A k tomu dodala, že až se jí vážně nebude chtít vyběhnout na trénink, podívá se na tu fotku a už se jí chtít bude. Jsem rád, že inspiruju lidi a běhání zase motivuje mě. I když je běh asi ta největší absurdita, jakou jsem si mohl vybrat. (úsměv) Ale jak říká klasik, důležité je se z toho ne… Buďte i vy pozitivní.

  • Honza Zikmund

    Jak jsem utekl smrti

    24. dubna 2016 je v životním kalendáři Honzy Zikmunda veledůležité datum. Bude si ho pamatovat obzvlášť, protože je to den, kdy začal s běháním. Bylo to během zlé životní etapy. Ještě pár měsíců předtím byl při těle, o aktivní pojetí sportu se delší dobu nezajímal a byl sám. Když mu cestu zkřížila rakovina.

    Tenkrát v časech před nemocí pracoval v galvanovně jako výstupní kontrolor výroby. Staral se o vzorky zlata i stříbra, načež půlku času věnoval práci v kanceláři a druhou polovinu strávil obíháním a kontrolou provozu. „A stejně jsem měl 95 kilo. Bylo to moc,” přikyvuje, že nežil zcela podle životosprávy.

    A ještě k tomu jako typický chlap nevěnoval preventivním kontrolám u lékařů pozornost a jel si ve vlastní bublině. Ležérnost v péči o organizmus ho dohnala až na jedné z návštěv doktora, při níž mu diagnostikovali rakovinu prostaty. „Zamrazilo mě! Chytili jsme to naštěstí včas. Ani nevím, proč jsem to pořád odkládal, až jsem se jednoho dne objednal a šel na vyšetření,” vypráví Honza. 

    „Doktor mi dal jen dvě možnosti. Buď té nemoci podlehnu, nebo s ní začnu se vší parádou bojovat. Vděčím tomu lékaři za všechno a jsem rád, že byl ke mně přímý a svérázný. Natvrdo mi řekl: Jste zkroušený chlap, dělejte se sebou něco. Poslechl jsem ho, vybral jsem si tu možnost číslo dvě, a proto jsem také začal běhat,” říká Honza. Následovala předepsaná léčba, vyčerpávající chemoterapie a hlavně myšlenky na nejasnou budoucnost, pochybnosti a obavy ze smrti.

    „Pořád jsem přemýšlel, co bude a nebude, a tak jsem se šel projít v Praze na Divokou Šárku. Začal jsem tam chodit pravidelně, chůzi jsem zrychloval, až jsem se nakonec rozběhal,” líčí, jak se postupně zase dostával ke zdravému životnímu stylu. 

    „Samozřejmě, že jsem se někdy i vyspal kvůli dobré regeneraci, ale raději jsem se šel nadechnout, nasát přírodu a zvyšoval jsem si dávky v tréninku. Běhával jsem, i když jsem byl zrovna mezi chemoterapiemi a také jsem normálně pracoval. Snažil jsem se být hlavně mezi lidmi, ani na neschopenku jsem nešel. Vždyť jsem měl spoustu dovolené,” usmívá se s odstupem nad vzpomínkami na tehdejší období.

    Výrazně mu v procesu uzdravení pomohlo cvičení, fyzická připravenost a zejména běhání. Lékař jej upozornil už tehdy na to, že pokud by se jeho stav zhoršoval, bylo by dobré, kdyby byl na zdravotní nesnáze fyzicky připravený. Rok a půl bojoval s nástrahami zákeřné nemoci, než nakonec nejdůležitější zápas vyhrál a lékaři ho mohli prohlásit za zdravého.

    Už na startu léčby běhával nějaký čas sám, než se potkal s Mirkem Kutým a Davidem Kočím ze skupiny Mattoni FreeRun na Hvězdě, kterou si našel úplnou náhodou na internetu. „Měl jsem je za rohem, a tak jsem se s nimi skamarádil. Už tenkrát mi psali, ať se jim ozvu, jakmile budu venku z nemocnice a hned mě vzali na první vánoční závod. Já jsem z toho byl paf. Hodně mi pomáhali. Měl jsem tenkrát špatné myšlenky, žil jsem sám a kluci mě nechtěli nechat doma,” děkuje na dálku přátelům, s nimiž má dnes za sebou 245 tréninků a nemálo závodů. 

    Postupně se ze začínajícího běžce stal zkušenějším vytrvalcem až přebral roli kouče. Trenéři čas od času nestíhali začátky tréninků, proto zprvu vedl rozcvičky. Když došlo na rozšiřování štábu koučů, přišli za ním s nápadem, že by mohl být jedním z nich a sám dostane běžce na starost. 

    Z odulého silného muže je dnes chlap v nejlepší kondici, který se z pár stovek naběhaných metrů vypracoval v půlmaratonce a maratonce. „Můj cíl je běhat pro sebe, pro radost, držet si dobrou váhu, protože jsem hrozný jedlík. Rád se najím a nechci si hlídat kalorie. To už si radši přidám kilometr v tréninku, abych to vypotil,” směje se.

    Běhání mu nakonec našlo i životní lásku. Slovo dalo slovo, začali spolu běhat, začali spolu žít a jako pár jezdí na vytrvalecké závody. „Potkali jsme se ještě v jiné běžecké skupině a ve FreeRunu jsem začala běhat s Honzou,” připomíná Jitka Carbolová, Honzova přítelkyně. 

     „A na popud Jitky jsme se rozhodli stát RunCzech Stars, i když to někdy nebylo lehké. Některé letošní závody probíhaly za vysokých teplot. Ale řekli jsme si, že to odběhneme, i když to bude bolet. A třeba díky Jitce jsem si zlepšil o 12 minut čas na maraton. Navzájem jsme se totiž koučovali,” připomíná Honza zásluhy přítelkyně na rozvoji svého běhání. 

    To už měl za sebou druhý Volkswagen Maraton Praha. První běžel ještě sám jako dárek k padesátinám a jak Honza sám přiznává, doklopýtal do cíle své maratonské premiéry s velkými problémy. „První půlku jsem chtěl hrozně na krev a měl jsem jí pod dvě hodiny. V tu ránu jsem si řekl, že to dám celé pod čtyři. No jo, jenže na posledních dvanácti kilometrech jsem úplně vybouchl. Na druhém maratonu už jsme si s Jitkou řekli, že když to nepůjde, tak zpomal!” vypráví.

    Na druhý už spolu poctivě trénovali. „Běhali jsme trojúhelník Praha - Kladno - Slaný, nebo i z Prahy do Kralup nad Vltavou podél vody. Věděli jsme, že něco naběháno máme,” říká Honzova přítelkyně Jitka Carbolová. 

    „I tak mě Jíťa musela poměrně brzdit,” přiznává Honza. „Dali jsme to spolu a bylo to fajn. Ale ročně asi už dáme jen jeden, nejspíš. Uvidíme,” dodává Jitka.

    „Každopádně běháme maratony i půlmaratony na pocit a pro radost a stíháme i fotit. V Karlových Varech na nás mávali, povzbuzovali, a tak jsme chvíli i zastavili a dali si s místními malé pivečko a běželi dál,” podotýká Honza, jak si umějí závody užít.

    „A já jsem zase běhající astmatik, takže ze začátku, když se mi hůře dýchá, Honzu koučuju. Krotila jsem ho jen v Liberci, kde se mi zprvu neběželo tak dobře. Ale říkám si, že nějaký závod si musíme dát každý zvlášť, abychom si mohli dát každý ten svůj osobák,” usmívá se Jitka Carbolová. 

    Honza přitaká a ještě se na chvíli zasní nad Libercem. „Mattoni Liberec Nature Run byl vůbec nádherný. Hezký, přírodní, dobře zorganizovaný závod tak, jak to RunCzech vždycky dokáže, skvělá kulisa a krásné prostředí,” dodal Honza Zikmund. Závody pojímají i jako show. Mávají divákům, nenechají si ujít příležitost plácnout si s fanoušky podél trati.

    A když zrovna neběhají, upouští  energii a páru s boxerkami proti sobě. Jitka se věnuje vedle běhání i bojovému sportu Krav Maga, Honza byl v mládí boxer. „V neděli si chodíme zabouchat na sportovní hřiště. Navlékneme si rukavice, dáme si sparing, pomlátíme si čenichy a pak si jdeme zaběhat. Lidi si tam hrají fotbal a my se tam „mlátíme”,” smějí se oba. Boxují proti sobě však jen naoko. „Jitka si potřebuje některé věci zdokonalit i mimo trénink, tak jí rád pomáhám,” vysvětlil Honza.    

    Otřepaná fráze, že všechno zlé je pro něco dobré dostala v případě Honzy Zikmunda nový rozměr. Až balancování na pokraji smrtelné choroby jej dovedlo ke štěstí, koníčkům a milované ženě. K věcem, které nade všechno miluje. Dnes vyhrává nejen na trati, ale i v životě a běháním utekl smrti.

  • Jaroslav Sopuch

    Pohyb je učitelův život

    ,,Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů" říkával Emil Zátopek.

     Moje běžecké začátky se datují do roku 1986. Od chvíle, kdy jsem si ve čtyřiceti letech poprvé zaběhl Mezinárodní maraton v Košicích v čase 3:41:41. Osud mi o rok později dopřál i setkání s legendou královského běžeckého světa Emilem Zátopkem. Bylo to v roce 87 v Karlových Varech na mistrovství Evropy veteránů na dlouhých tratích. Tenkrát mi věnoval svůj autogram na moje startovní číslo. 631 jsem tehdy na hrudi nesl. Byl jsem rád a pyšný.

    Vždyť on vždycky říkával, že bolesti při běhu se vyhneme jen sotva, ale je na nás, zda budeme trpět, nebo toho budeme mít dost. Emila Zátopka inspirovala jiná běžecká finská legenda Paavo Nurmi a jeho motto bylo: „Trénovat! Stojatá voda a odpočívající lidé jsou mrtvi". Je to shoda okolností, že moje přezdívka Sopuch se v Česku nejčastěji vyskytuje kolem Kopřivnice, hned šestapadesátkrát. A právě tam se olympionik Emil Zátopek narodil.

    Mám za sebou 52 maratonů, ale premiéru na Volkswagen Maratonu Praha jsem měl až 21. května 2000. K Praze to byla láska na první pohled i přesto, že jsem už jsem za sebou měl maratony v Monaku, Funchalu, Lisabonu, Stavangeru, Budapešti, Frankfurtu nebo Hamburgu. Procestoval jsem s ním svět.

    Pozoroval jsem, že jak mi přibývají léta, začaly se moje časy na půlmaratonech i maratonech prodlužovat. Je to nevyhnutelná daň, ale v určitém momentu jsem dorazil na hranice svých možností.

    V RunCzech lize jsem viděl spoustu běžců. Mladé, staré, štíhlé, ale i obézních. Spojovalo nás to správné lidské a pozitivní běžecké vyzařování. V maratonu máme jednoho úhlavního soupeře - sebe samé. Chceme být takoví, jací jsme byli kdysi dávno. „Mládnout” je pro nás nová skutečnost, s níž se musíme vyrovnat. Kdo nemá čas na běhání, najde ho dost na stonání.

    V roce 2018 jsem přebral plaketu Gold PIM King. Na té stojí motto „Jste to právě vy, kdo nás inspirujete a jste pro nás velkou motivací do dalších let” a to mě přesvědčilo, že příští rok absolvuji všech devět RunCzech závodů. A

    Celá RunCzech běžecká liga, kterou jsem v roce 2019 zaběhl, si zaslouží absolutorium. Je potřeba vyzdvihnout České Budějovice, kde mě na předposledním kilometru provázela skupina žaček základní školy. Jako kdyby empaticky vycítily, že provází na trati učitele. A který byl nejnáročnější? Jednoznačně Mattoni Liberec Nature Run. Krásný, jedinečný přírodou, ale také s velkým rizikem zranění. Ale stejně jsem ho upřednostnil před Košicemi.

    Mám ještě další cíle. Chci zkusit maraton v Japonsku a vykoupat se v ledové vodě Japonského moře. A pak si zaběhnout svůj sedmnáctý Volkswagen Maraton Praha 2020.

    Steve Jobs se světem loučil slovy: „Bohatství si nemůžu vzít s sebou. Život nemá žádné omezení. Běžte tam, kam chcete jít a splňte si své sny z mládí.”

    Můj oblíbený japonský spisovatel Haruki Murakami, který napsal knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání, si vždycky přál, aby mu jednou na náhrobek vytesali epitaf: „Alespoň vydržet běžet až do konce.” Já říkám, že „Pohyb je život”. A ke svému epitafu bych připojil i sedm medailí RunCzech s různými hudebními motivy od Bedřicha Smetany.

  • Pan Oranžová paruka

    Můj běžecký příběh? Sám tomu nerozumím, jak jsem se k běhání dostal.

    Ve škole jsem byl v běhu vždycky poslední a v hodinách tělocviku jsem místo toho spíš chodil. Bytostně jsem běhání nesnášel. Pak přišel čas, kdy se něco začalo lámat. Možná to byla ta obávaná krize středního věku. Člověk začne hledat cokoliv, co by mu na ni pomohlo zapomenout. Pár mých kamarádů uběhlo maraton – a najednou jsem zjistil, že to neberu tak jako dříve – že jsou to blázni – ale že k nim začínám cítit nějakou úctu. Že jsou to fakt borci a že udělali něco, co já sám bych nikdy v životě nedal.

    A pak to přišlo. Jednoho květnového rána přišel mail od šéfa naší slovenské pobočky na celou firmu. „Košický maraton – Pridá sa niekto?“ stálo v něm. Chvíli se mi to honilo hlavou, nevěřil jsem si, že bych to mohl dát. Jeden z kolegů poslal jakousi kuchařku „Jak se za 4 měsíce připravit na maraton“. A bylo to.

    Odhodlal jsem se, že do toho jdu. Konec svého prvního maratonu jsem spíše došel než doběhl, nohy mě pak bolely ještě asi měsíc, ale. dal jsem to! A zjistil jsem, že to není zase nic tak nadpozemského. Že i takový běžecký antitalent já to může zvládnout. Když se trochu věnuje přípravě.

    A pak se začaly objevovat další běžecké akce. Na jeden půlmaraton mi šel fandit kamarád a abych ho v davu poznal, vzal si na hlavu zelenou paruku. Chtěl jsem mu taky usnadnit orientaci v davu běžících – a zrodila se oranžová paruka.

    Po prvním běhu v paruce jsem zjistil, že je běhání najednou úplně jiné. Najednou nemám za fanouška jen kamaráda v zelené paruce, ale skoro všechny diváky, kteří koukají a nevěří, co za zjevení to tam běží.

    Jejich fandění vypadá asi takhle: „Oranžovééj, jedééééém!“

    To mě nabíjí, to mi dává sílu běžet dál. A když k tomu člověk vidí ty úsměvy na tvářích diváků, zejména těch dětských („Hele, mami, podívej, tam běží nějaký oranžový pán…“), ty desítky upocených plácnutí – najednou člověk není sám jen s těmi svými 42 kilometry, ale je na příjemné společenské akci.

    A na další takové se potom o to více těší.

  • Marie Kunstátová

    Nejrychlejší elektroinženýrka a čtyřnásobná máma

    Běhat... tedy pořádně běhat, jsem začala asi rok po narození čtvrtéto dítěte. Proč? Prostě nastala ta správná doba. Předchozí tři děti jsem přenášela a porod se musel vyvolat. Zato čtvrté těhotenství nás všechny zaskočilo, jelikož jsem pravidelně užívala hormonální antikoncepci. Ve třetím měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná. Než jsme se všichni vzpamatovali, syn se v sedmém měsíci narodil. Přišel na svět předčasně a vyžadoval péči. První rok byl náročný, mnohem náročnější než u všech dětí předtím.

    V roce synek už nepotřeboval časté návštěvy nemocnice, a tak jsem najednou měla trochu více času. Začala jsem proto přemýšlet, jak ho smysluplně využít, co podnikat s dětmi, co dělat dopoledne, když jsou ostatní děti ve škole.

    Sedla jsem k televizi, běžel v tu chvíli zrovna Sportisimo 1/2Maraton Praha. Tam se zrodil nápad začít běhat. Před patnácti lety jsem si zaběhla maraton, ale nikdy jsem pořádně neběhala. Ani před ním a rozhodně ani po něm.

    V roce 2018 jsem začala běhat a začátkem toho dalšího už jsem si vybírala, který RunCzech závod poběžím. Pár akcí jsem měla vybráno, když mě začal hlodat pocit, proč bych rovnou nemohla běžet všechny. Bude mi 40 a líp to snad ani nejde oslavit, než získáním titulu RunCzech Star. Jít dětem příkladem je mnohem lepší, než je jen poučovat. Moc se mi líbí, že si se mnou jde občas zaběhat i starší syn a mladší dcera od září chodit na atletiku.

    Nejlepší vzpomínky mám na 7. září. Nejprve jsem běžela s nejstarší dcerkou adidas Běh pro ženy 5 km, stejně jako vloni, ale to jsme se rozdělily hned po proběhnutí startu. Letos jsme zmákly celý závod spolu, a když dcerka nemohla nebo chtěla zpomalit, chytila jsem jí za ruku a do cíle dotáhla. Výsledek? Náš společný osobáček! A po doběhnutí na mě čekal Birell Běh na 10 km. Místo dcery jsem tentokrát pomohla do cíle dotáhnout vozík Running With Those That Can´t. Prostě neskutečný zážitek, když najednou neběžíte jen za sebe, ale máte zodpovědnost a tu radost, že jste splnili sen někomu jinému. Prostě nádhera.

    Nejnáročnější závod byl říjnový Mattoni Liberec Nature Run. Mám ráda chladnější počasí, ale zrovna takové, které jsme ten den měli, už bylo moc. Ráda běhám v přírodě, ale tento terén byl alespoň pro mě hodně náročný. Pohled na přehradu však stál za to. Závodu jsem se zúčastnila i s manželem, i když on běžel „jen” 12 km, a já si dala delší porci třiadvaceti kilometrů. Příští rok si to otočíme. V říjnu před patnácti lety jsme se brali a tímhle závodem jsme oslavili naše manželství a výročí svatby.

    A na konci toho celého sportovního roku je titul. Být RunCzech Star je pro mě něco velmi mimořádného. Mám velkou radost a titul si nezasloužím jen já, ale celá moje rodina, která mi byla velkou oporou a bez které bych to celé nezvládla.

    Příští rok se nechystám titul obhajit, budu se víc věnovat rodině, ale moc ráda se některých závodů zúčastním. Ráda si někdy v budoucnosti pro titul RunCzech Star zase doběhnu. Vždyť mám ještě jeden velký běžecký sen. Chci běžet se všemi svými dětmi!

    Letos to bylo nádherné a ani jsem zprvu neměla nejmenší tušení, že jsem nejrychlejší ve své kategorii i věkové skupině. Bomba, překvapilo mě to a mám obrovskou radost. V něco takového jsem na začátku ani nedoufala. Moc děkuji a snad mi to bude běhat i v příštích letech.

  • Jana D.

    Běhající tramvajačka

    Bylo mi 49 let a přicházející padesátka v životě ženy nutí k bilanci. Vychovala jsem sama čtyři děti. Byla jsem zvyklá žít v zápřahu, najednou s dospělostí mých dětí přišlo zklidnění a čas na sebe samotnou. Jenže já po třiceti letech nevěděla co s ním.

    Pracuji jako řidička tramvaje, dennodenně jsem mezi lidmi a přesto sama. Každý rok se v Praze konají RunCzech závody a já si vždycky říkala, co to je za bláznovství běhat v davu a ještě v centru omezovat dopravu.

    V té době mě nenapadlo, že se za další rok ocitnu na startu. Skoro každý den jezdívám po nábřežích, kde potkávám běžce. Dnes už na ně cinkávám, protože je poznávám a oni mě. Ale tenkrát se objevil jeden a změnil můj pohled na běh. Jela jsem po známém mostě a vidím mého bratra, jak běží. Dodnes to možná neví, že právě on byl tím prvotním impulsem.

    Mé sedavé zaměstnání a práce na směny mi připsalo deset kilo, i když jsem nebyla vyloženě tlustá necítila jsem se dobře. O kondici ani nemluvím. Můj brácha běhá. Pak jsem viděla na sociální síti jeho zpocenou fotku a plno lidí kolem. Ještě večer jsem si oblékla tepláky a za tmy to šla zkusit. Uběhla jsem asi 1,5 kilometru. Na břiše a na bocích se to klepalo, ale já najednou věděla, co budu dělat s volným časem. Narodila jsem se ve znamení berana a ta zarputilost je mi dána. Neodradilo mě nic.

    Běh jsem kombinovala s chůzí. Bylo to na jaře v roce 2017 a já si koupila startovné na adidas Běh pro ženy 5 km. Moje děti mé úsilí kvitovaly a pro mě se běh stal závislostí. Od okolí jsem si zpočátku vyslechla výtky, že nejsem normální v padesáti... co kolena a záda, že jsem se zbláznila, ale mě to naopak motivovalo. V září jsem stála na startu na mém opravdu prvním závodu. Do cíle mě přišly podpořit děti. Tam už jsem věděla, že to nebude můj jediný závod. Užila jsem si ho a nikdy na něj nezapomenu. Běžela jsem ho ze všech svých sil, byla v něm síla to dokázat a pokořit svůj limit.

    Vystoupila jsem ze svého komfortu, změnila jsem stravu, poznala zajímavou skupinu lidí. Běh mi změnil život i pohled na něj. Na jaře dalšího roku jsem běžela s RunCzech svůj první půlmaraton a to se svým bratrem. Od té doby jsem ušla dlouhou cestu, nevyhnulo se mi ani zranění. Ale i to posílilo mou pokoru ke zdraví.

    V 51 letech jsem k půlmaratonům přidala maraton! Byla to pro mě neskutečná výzva, a proto jsem čtyři měsíce s pokorou trénovala a s respektem se postavila na start. Užila jsem si ho celý. V cíli přišla euforie z neskutečného zážitku. Byla jsem šťastná, překonala jsem něco, o čem jsem byla přesvědčená, že nemůžu nikdy zvládnout. Dodalo mi to víru a sílu běhat dál. Běžela jsem celý seriál RunCzech v Praze a dokonce oba závody 5 a 10 km, protože jsem si nemohla vybrat který. RunCzech za to chci poděkovat. Otevřeli se mi jiné obzory, při starosti o děti a o domácnost jsem se nikam nedostala. Musela jsem překonat sama sebe a rozjet se po republice do měst, protože mám důvod a můžu.

    Moje brána se otevřela ještě víc a letěla jsem i na maraton do Istanbulu. Navíc jsem se stala vítězkou běžecké ligy v povolání pohlaví a věku a sezonu jsem zakončila na Galavečeru v Hilton Prague, kam jsem byla pozvaná. Při práci na směny dokončit a absolvovat celý seriál není lehké, ale v příští sezoně určitě nějaké závody poběžím. Nemůžu si vybrat, v kterém městě se mi líbilo víc. Všude byla úžasná atmosféra, fandící diváci a jejich obdiv jsem si užívala. Pak kamarádi, které jsem při závodech poznala a se kterými si mám co říct. Moc děkuji a můžu potvrdit, že RunCzech Star se může stát opravdu každý a na věku nezáleží. Mezi přáteli mám přezdívku běhající tramvajačka a já jsem ráda, že mám na koho cinkat, když jedu po nábřeží. Vážím si podpory mé rodiny a kolegů v práci a že je ve svém životě mám.

  • Lukáš Petrusek

    Můj životní maraton

    Přišel jsem na svět a už jsme věděli, že něco nehraje. Sotva pár hodin po porodu máma mluvila s porodníkem a dozvěděla se tu krutou, ale zároveň nejkřišťálovější pravdu v plné parádě. „Vaše dítě má určitý hendikep kvůli achondroplazii. Prostě to nevyšlo.” Zatímco měla být šťastná dvojnásobná máma, snažili se jí říct, že už dávno na ultrazvuku tušili, že se narodím s hendikepem a nečeká mě život obvyklého dítěte. Dávno předtím už jí jako jednu z variant navrhovali potrat.

    Jenže to je moje máma. Nenechala si to vymluvit, a tak jsem tady. Znamenalo to, že nikdy moc nevyrostu a kdoví, jestli budu chodit. Takže zatímco si jiné děti teprve na doktory zvykaly, já už jsem tam byl vlastně jako doma. Týden co týden na rehabilitacích. Lékaři moc dobře věděli, že to se mnou bude sakra pořádný oříšek. Když mi bylo pět, viděli, že se moje kostra nevyvíjí tak, jak by měla. V kostce řečeno - nebyl jsem tolik velký a neměl tak vyvinuté svalstvo, jak by mělo být a motorika na tom nebyla o moc lépe.

    Začal jsem to vnímat, když se moji vrstevníci postupně hlásili ve školkách, chodili, zatímco já jsem se pořád plazil. A do toho ty moje uši. Jak se mi kvůli achondroplazii špatně vyvíjela kostra, podobně jsem na tom byl i se sluchem. Zaplať pánbůh, že jsme zjistili, že se jedná „jen” o těžkou nedoslýchavost. Na celé té situaci jsem si našel jeden fajn poznatek - že musím bojovat a nevzdat se! Bylo krátce po revoluci, o podobných onemocněních, jako je to mé, se dost málo mluvilo. Nejvíc ze všeho nám záleželo na tom, abych se jako člověk vůbec mohl plnohodnotně zapojit do společnosti. Máma si se mnou taky užila své. Po schodech činžáku tahala kočárek i se mnou do pátého patra. Možná kvůli tomu tak trpí její záda, ale mamka byla vždycky hrozně obětavá a já jí za to moc děkuju. Bez její pomoci by to nešlo.

    Víte, kde a kdy se můj život ve stínu téhle mé nemoci úplně otočil? Když jsem začal jezdit za mojí milovanou babičkou do Jizerských hor. Spolu s mámou se mnou chodívaly na kratší procházky tamními lesy a já jsem se nemohl vynadívat na ta panoramata a vrcholky a lákalo mě podívat se k rozhlednám, o nichž jsem slyšel jen z vyprávění. Prostě jsem si řekl, že se tam jednoho dne musím podívat. Přitom doktoři stále zdůrazňovali, že ani nevědí, jestli budu vůbec schopný někdy chodit. Dělali jsme malé, ale postupné krůčky. A začali jsme klidně i okruhem jen kolem domu tady v Praze.

    A pak tady byl můj o čtyři roky starší brácha, který mi nedal pokoj s fotbalem. Za barákem jsme měli dětské hřiště, kam se chodívalo čutat po škole. Jako malý capart jsem se na ostatní kluky díval z okna, jak to tam na plácku mastí - klička, přihrávka, střela, bum a gól. Strašně jsem si přál být tam s nimi. Když jsem se konečně dostal do stavu, že jsem spoustu věcí zvládl po svých, vzal mě brácha s sebou mezi partu starších kluků. Nejvtipnější na tom je, že jsme byli totálními protipóly. Já měl sotva metr na výšku, zatímco on se vytáhl ještě o metr výš a je jako stožár. Zvláštní, co.

    Brácha se mě ujal, ale byla to hodně tvrdá a chladná škola. Nemazlil se se mnou. Dokázal mi dát lekci a zároveň to poučilo i jeho. Byl přímý a naučil mě brát skutečnost takovou, jaká je. Zkrátka sparťanská rodina. Nelitoval mě, donutil mě vystoupit z bubliny a nenechat se litovat. Jsem mu za to dodnes vděčný. Ukázal mi, že život umí být krutý a musím se s tím umět vyrovnat. Nemyslete si, měl hodně tvrdý humor, ovšem když bylo zase potřeba, dokázal mi být tou největší oporou a uměl utěšit. Babička, mamka a brácha byli vždycky mé tři hnací motory.

    A co táta? Odjakživa je byznysmen a neměl na mě tolik času, kolik by asi chtěl, ale dokázal pomáhat jinak. Jeho čas byl vzácný, ale když si ho našel, nejradši ho trávil s námi a my jsme byli rádi, že můžeme mít tátu zase na chvíli pro sebe. Byl sice hodně ponořený do práce, ale chápali jsme to, protože po revoluci byl v podnikání obrovský boom. Zato nám táta dokázal vytvářet skvělé rodinné zázemí a finančně nás ohromně podporoval. Protože když jsem nastupoval do školky a školy, potřeboval jsem vlastní sluchadlo, v jednu chvíli i brýle a hlavně terapie. Jsem tátovi nesmírně vděčný, co pro celou rodinu dělal a dělá.

    V naší situaci to bylo také potřeba. Díky jeho podnikavosti máma nemusela tvrdě pracovat, ale mohla mi věnovat veškerý potřebný čas. Do školy jsem šel s dvouletým odkladem, aby mě zvládla na vše připravit. Něco jako odborní asistenti v té době ještě ani nefungovalo, takže se mi ve škole o některých přestávkách věnovali učitelé a trpělivě dovysvětlovali látku, nebo mi pár spolužáků pomáhalo s úkoly.

    Přiznám se, že na základce jsem si připadal jiný. Ne kvůli výšce, v tu dobu jsem ještě tolik nevybočoval. Zato se sluchadly jsem se cítil odlišný. Na druhém stupni se to otočilo. Sluchadla už všichni brali jako mojí součást, ale se svým metrem dvacet jsem si mezi těmi čtrnáctiletými kluky připadal divně.

    Měl jsem kliku, že jsem nastoupil do školy později, než je obvyklé. Mohl jsem se na to trochu víc připravit, sžít se se sluchadly, zapracovat na vyjadřování a vnímat okolí. Jenže pořád je jedna věc, na kterou vás nikdo a nic nepřipraví a vy se s ní musíte popasovat sami. Šikana... Psychická šikana. Tuhle tvrdou realitu jsem zakusil hlavně na učňáku. Poslouchání posměšků a schovávání věcí na vyvýšená místa byly na denním pořádku. Chcete vědět, jak to skončilo?

    Prostě jsem se rozhodl být silný a vyrovnal jsem se s tím. Mojí vnitřní nezdolnost posilovaly ještě návštěvy pedagogicko-psychologické poradny a tvrdá průprava od bráchy, který mi ukázal, že se se mnou nikdo mazlit nebude. To mě v boji s tímhle nešvarem zocelilo a ty dotyčné, kteří si mě takhle podávali, nakonec jejich jednání dohnalo. Nezlobím se na ně, byla to taková klasická pubertální šikana a já jsem to vnímal tak, že to k té době patří. Nebrečel jsem, protože každý takový moment mě dělal silnějším a silnějším.

    Málokdo to ví, ale jsem vyučený zahradník. No vážně, zahradník. Ještě dneska bych se u kytek neztratil, navrch občas pomáhám babičce se zahradou, protože ta práce ve světě vůní rostlin docela baví. Ale doopravdy jsem se jako člověk našel až v Olomouci. Šel jsem jako rodilý Pražák na nástavbu, abych si na Hané dodělal maturitu a objevil jsem tam úplně nový svět. Zkusil jsem jít cestou studia ekonomie podnikání, začal se víc věnovat sportu a hlavně… byl jsem tam docela sám v malém bytě. Přinutilo mě to vzít život za opačný konec. Připadal jsem si tam jako na Erasmu (pozn.: výměnný mezinárodní studentský program) jen v Česku. V tom těžkém prostředí jsem obstál dobře.

    Naučil jsem se žít sám, chodil jsem na marketingovou stáž do fotbalové Sigmy a spolupracoval jsem s charitativní organizací věnující se péči o hendikepované. Víte co? Tam jsem si uvědomil, že možná hůř slyším a nejsem vysoký, jak bych asi chtěl, ale vlastně na tom nejsem vůbec špatně. Viděl jsem lidi, co na tom nebyli dobře. Nevidomé, kluky na vozíku i nejtěžší formy autismu. A pak ty, kteří dokázali malé zázraky. Právě u autistů jsem si všiml ohromně vyvinutého smyslu pro preciznost. Po téhle zkušenosti jsem byl v mžiku přesvědčený, že dokážu cokoliv, když se té myšlence oddám a tvrdě si za ní půjdu. Našel jsem zálibu v běhání a cítil jsem se neuvěřitelně svobodný. Dělalo mi radost nahodit běžeckou soupravu, nasadit čelovku a vyrazit v noci na výběh. Byl jsem naprosto volný a navíc jsem věděl, že v běhu mám na víc.

    Sport se vždycky v mém životě ukázal být klíčem k opuštění všech starostí. Na základní škole to byl fotbal, házená, florbal, kolečkové i klasické brusle. Měl jsem to rád. Mohl jsem se při tom všem vyřvat i vydovádět a zároveň mi sport ukazoval správný směr mého fyzického i psychického vývoje. Když jsem mluvil o babičce, tak to ona může za to, že jsem nakonec startoval na Jizerské padesátce. Pořád mi o tamní krajině i závodu vyprávěla. Byl jsem tak nadšený, že jsem si to jednoduše musel zkusit, jestli mám schopnosti tak těžký závod zvládnout. A pak… miluju fotbal, a tak jsem s bráchou zkusil hanspaulskou ligu. Tedy, ehm… snadno si odvodíte, že hlavičkové souboje to není nic pro mě, a tak jsem musel ostatní za pomoci krátkých, ale rychlých nohou uběhat. Druhá výhoda tkvěla v tom, že tu soutěž hrálo i dost cizinců, takže jsem si vylepšoval angličtinu, když tedy zrovna nelétala vzduchem slovíčka hrubšího zrna.

    Jak se mi to všechno hodilo, když jsem se v osmnácti úplně položil do běhání. Je to vážně nejsvobodnější sport na světě. Nejdřív jsem uběhl pět, potom už i deset kilometrů a překonával jsem sám sebe. V sezoně 2019 mi bylo čtyřiadvacet a splnil jsem si jeden bláznivý sen a uběhl jsem 11 maratonů za rok a nejen doma. Podíval jsem se do velkých německých i polských měst a během jediného roku jsem se dokázal zlepšit o hodinu.

    Spousta lidí to nechápe, nevěřícně kroutí hlavou a myslí si, že si dávám ohromné tréninkové dávky. Prozradím vám jedno tajemství. V tréninku neběhám víc než patnáct kilometrů. Pro dobrý pocit a formu. Není v tom žádná věda, důležitá je jen pravidelnost tréninku. A když nastoupím do závodu, říkám si: „No co, není to žádná nálož. Vždyť běžíš jen čtyřikrát 10 kilometrů. To se dá zvládnout.” Najednou vám ta šílená vzdálenost začne rychleji utíkat a v pohodě míjíte kilometr za kilometrem. Já přitvrzuji v tempu až od třicátého kilometru a v cíli zapínám, jak říkám, turbo Usaina Bolta. Jak běžím do finiše, užívám si fandící davy, poplácám si s lidmi a někdy slyším i mé jméno.

    Kolektivní sport vás naučí pokoře, píli a respektu, zatímco ten individuální vás osvobodí a najdete v něm řád a disciplínu. Všechny ty vlastnosti se v dálkových bězích krásně propojují. Mezi mými kamarády najdete spoustu lidí, kteří se se mnou zdravě hecují před závody i během jejich průběhu a popichují mě, že mě porazí. Fajn, já si však rozvrhnu tempo a ještě si říkám, že je na čtyřicátém kilometru zaskočím, když to přepálí. Je to ale jen zdravá rivalita.

    Den před závodem mám 24 hodin jen pro sebe. Rozjímám, vybírám si fotbalový dres, v kterém poběžím podle toho, v jakém městě zrovna jsem. Běhávám tak. Pro letošek jsem si přichystal jedno takové překvapení, které nejspíš uvidíte, když se potkáme na trati. A pak se ohromně motivuju. Hymnou fotbalové Ligy mistrů! Kdo ji nezná, ať si ji někdy pustí. Je oslavou všech sportovních národů a všech nadšenců. A já miluju sport a miluju fotbal. Když slyšíte její první tóny, zkuste zavřít oči, protože za dalších pár vteřin se přistihnete, jak vám jde mráz po zádech. Tenhle mistrovský kousek mě pokaždé obrovsky nabudí na optimální výkon a nastaví na super osobní čas. A že jich letos bylo požehnaně, dokonce první maraton pod čtyři hodiny.

    Je zvláštní takhle mluvit o maratonech i běhání, když jsem na začátku zmínil, že bylo téměř hotovou věcí, že nebudu nikdy pořádně chodit, viďte? Podívejte, hendikep je vážně jenom v hlavě a já chci překonávat sám sebe. Na trati i v životě. Lékaři mi ještě jako dítěti prorokovali, že dorostu jen na 133 centimetrů. Ani to nebyla pravda. Pokora, vytrvalost, touha pracovat na sobě i víra mě dovedly na současný jeden metr a čtyřicet centimetrů.

    Pracovně mi taky dlouho nebylo přáno. Absolvoval jsem 35 pohovorů, ale věřil jsem, že to klapne, než jsem se usadil v RunCzechu, který se stal mojí druhou rodinou. Celý život jdu proti nějakým prognózám a proti nim stavím své sny, které si plním a bořím tím imaginární bariéry.  A sním a věřím dál. Vzpomínáte, jak jsem mluvil o tom, že jsem původním povoláním zahradník a mám i ekonomické zaměření? Tam se vidím za pět let. Třeba jako greenkeeper na golfových hřištích. Anebo ve sportovním marketingu profesionálního klubu, nebo na podobné pozici v RunCzech. Když mě sem osud zavane, beru to jako novou speciální výzvu. Všechno je možné a já tomu věřím!

  • Jakub a Michal

    Běh v prvorepublikových plavkách aneb proč se dva mladí muži rozhodli začít běhat RunCzech závody v kostýmech?

    Jako u hodně lidí začala naše „běžecká kariéra“ při pití alkoholu a jako hec. Bylo 31. 12. 2011. Nebo taky možná už 1. 1. 2012. Zkrátka při silvestrovské oslavě, kde jsme se domluvili, že si dáme půlmaraton formou štafety. Samozřejmě pak přišlo střízlivění a přehodnocování, jen se někde stala chyba a ze štafety se najednou stala výzva uběhnout celý půlmaraton s tím, že jsme ještě mladý a že štafety můžeme běhat v důchodu. Takže po třech měsících jsme se v teplákových soupravách a v botách z obchodu s kávou postavili na start, do dvou hodin proběhli cílem a hned nás to chytlo. Každopádně náš začátek přesně vystihuje to, jak běh a sport obecně vnímáme - hlavně jako zábavu.

    A když už jsme jednou s běháním začali, proč s ním hned končit? Navíc v době, kdy běhání začalo zažívat celospolečenský boom a časem se navíc všichni běžci stali krásnými. U toho jsme přece nemohli chybět. Závody začaly rychle přibývat a staly se pevnou součástí našich kalendářů. Půlmaratony od RunCzech jsme vyzkoušeli všechny a v současné době se pomalu blížíme půlmaratonu s pořadovým číslem třicet. Časem se z toho stala skoro rutina, a tak začaly přibývat závody v překážkových bězích, triatlonu, na kolech. Ani tak nás ale nenapadlo se půlmaratonů vzdát.

    V prvé řadě je třeba říct, že nám nikdy primárně nešlo jen o výsledný čas, vždy jsme si chtěli závod hlavně užít. Vážnosti si oba užíváme dost v práci, při sportu chceme oba dva vypnout hlavu. Jasně, pocit v cíli, když zaběhnete super čas (a ideálně osobák, což se však už nějak nedaří) je skvělý. Ale po čase si stejně víc než cílový čas pamatujeme celkovou atmosféru.

    V Praze to tedy vše začalo. Největší závod, největší show, nejvíce běžců, spousta závodníků ze zahraničí. Zažili jsme jak teploty lehce nad nulou, tak teploty kolem 20 stupňů, porazili jsme Pavla Nedvěda, poprvé jsme běželi pod 100 minut. Prostě srdcovka.

    Karlovy Vary zas bereme jako náš domácí závod, kousek od našeho rodiště, na kterém potkáme nejvíce známých ať už na trati nebo u trati. Vždy skvělá atmosféra, hlavně v lázeňské části.

    Nejlepší atmosféru vůbec má však Olomouc a i díky zázemí se na výlet na Moravu vždy moc těšíme, byť poslední ročníky byly kvůli počasí poměrně náročnou zkouškou charakteru.

    To v Českých Budějovicích by možná chtěl běžet každý… kromě nás teda. Byli jsme tu jednou, bylo strašný vedro a trať nudná. Náměstí a blízké okolí bylo super, ale běh po dálnici nás nebavil. Tuhle trasu jsme si tak po jedné zkušenosti už nezopakovali a zatím není v plánu na tomto cokoliv měnit.

    A konečně Ústí nad Labem. Závod, který nás vlastně proslavil. Upřímně dřív to pro nás byl podobný závod, jako v Českých Budějovicích. Trasa relativně nudná (sorry jako) a jelikož ani tady nemáme příbuzenstvo a chybí nám domovské zázemí, tak nás to tu úplně nebavilo. Trávit čtyři hodiny před startem v obchoďáku není úplně festivalem zábavy. Změna přišla v roce 2015, kdy měl Michal před svatbou. Původně měl dostat převlek ženicha a nevěsty už na Birell Grand Prix Praha, ale jeho snoubenka běžela jen adidas Běh pro ženy na 5 km. Ale když už byly převleky připraveny, tak jsme se do nich navlíkli při společném běhu v Ústí a přišel menší zlom. I přes to, že jsme na trati několikrát museli vysvětlovat, že Jakub za týden nevěstou opravdu nebude, jsme si „závod“ užili a odezva byla pozitivní, lidi to bavilo a my najednou měli nový zážitek ze závodu. Laťka byla vysoko, přípravy na další rok jsme tedy nemohli podcenit. Ročník 2016 se tak nesl v duchu Batman vs. Superman a tyto kostýmy vzbudily pozornost i u organizátorů, když fotka s námi po určitou dobu vítala všechny návštěvníky facebookového profilu RunCzech. Hlavně jsme ale bavili diváky i běžce, někteří to s námi táhli po celý závod a v cíli nám děkovali za zlepšení osobáku. Neoficiální funkce vodičů nás bavila, takže bylo jasné, že kostýmy v Ústí budou jakožto rozloučení se sezonou pokračovat. Jen na další kostým si muselo Ústí z různých důvodů (zranění, oslavy, apod.) tři roky počkat. Ale stálo to za to.

    Rok 2019 a běh v retro prvorepublikových plavkách ve stylu Rozmarného léta byl prozatím dle našeho názoru nejúspěšnější. Nejpozitivnější reakce na trati i kolem trati, mnoho spoluběžců a spoluběžkyň nás opět využilo jako neoficiální vodiče a v průběhu závodu za námi běžel hrozen běžců jako za vodiči oficiálními, ačkoliv jsme několikrát hlásili, že neběžíme na žádný konkrétní čas. Nikdo zkrátka nechtěl být pomalejší, než ty dvě paka v plavkách. Skupina se výrazně nezmenšovala a my  jsme se proměnili v regulérní vodiče: drželi jsme stabilní tempo a ostatním běh co nejvíce zpříjemňovali - od povzbuzování po vyzvednutí kelímků s vodou či ionťákem. Pozitivní reakce „naší skupiny“ v cíli nám pak byla tou největší odměnou.

    I do budoucna tak plánujeme v Ústí běžet v převleku, jen se doma bude muset na příští rok vysvětlit, že výročí pěti let od svatby se dá oslavit i v Ústí, jinak bude zase minimálně roční pauza. Nápadů za co poběžíme máme dost, ale vše zatím v režimu přísně tajné. Běhat určitě nepřestaneme, práci vodičů - ať opět spontánních či těch oficiálních - si tedy určitě rádi zopakujeme, RunCzech navzdory.

    Krom toho nás ale určitě potkáte v Praze, Olomouci i Varech, ale i na dalších běžeckých, cyklistických i triatlonových závodech. Máme běhání a sport obecně rádi, ale pořád si držíme původní ideu. Posouvání osobního maxima je fajn, ale ještě lepší jsou grilovaný žebra, burgery, pivo a slivovice. Celou dobu se zkrátka snažíme vybalancovat dobrý výkon bez nutnosti příliš měnit životní styl. Vlastně běháme, abychom jedli a jíme, abychom běhali. Byť tedy jeden z nás už přešel na temnou stranu síly, začal si holit nohy, zkusil si maraton a na závody si bere cca dvě kila výživových produktů a doplňků. Holt s věkem se někdy blbne.

  • Miluše a Ivan Charyparovi

    Běžecké manželství

    Miluše a Ivan Charyparovi jsou pár, který jen tak nenajdete. Před mnoha lety je spojila láska, vášeň i porozumění našli také ve společném koníčku – běhání. Zatímco Ivan Charypar v životě zvládl víc než třicítku parádních maratonů, jeho žena běhá už pátým rokem v přírodě. Spolu se zamilovali I do Mattoni Liberec Nature Run. Na trati budou vynikat pro jednu důležitou věc. Charypar se drsného, kopcovitého, leč oblíbeného přírodního závodu zúčastní v 76 letech jako nejstarší účastník závodu. Na trati ho samozřejmě doprovodí I jeho 63letá žena.

    Běželi jste Nature Run už při premiérovém ročníku? Pokud ano, čím si vás získal?
    Miluše Charyparová:
    Ano, 1. ročník Nature Run byl pro mě výzvou. I pouhá 12kilometrová trasa je svým profilem těžká, ale krásná. Kromě jiného si mě závod získal svým šetrným přístupem k přírodě. Vymezené koridory pro odhazování odpadků po proběhnutí závodníků občerstvovací stanicí jsou pro organizátory skvělým řešením zanechat přírodu po skončení závodu čistou. To se mi moc líbí.

    Ivan Charypar: Ano, líbí se mi místa, kterými závod vede. V Liberci Masarykova třída, potom příroda, malá ochutnávka Jizerek.

    Liberec Nature Run patří mezi běžecké skvosty v Česku. Lákají vás na něm právě panoramata?
    MCH:
    Výběh nad lom byl náročný. Když jsem se podívala před sebe, desítky rychlejších běžců vpředu mi připadaly jako mravenci. Přiznám se, že jsem panoramata moc nevnímala. Zkusím to letos.

    ICH: Při výběhu nad žulový lom musí na každého zapůsobit výhled, který se naskytne. Je to přímo ukázkové panorama. Někteří účastníci, kterým tolik nezáleželo na dosaženém čase, si ten nádherný pohled na Ještěd a okolí fotili na mobily.

    Je obdivuhodné, že i ve svém věku závodíte na obtížnějším profilu trati. Jak se s tím popasujete?
    MCH:
    Vše je třeba zkusit. Prvním počinem tohoto druhu byl pro mě Vratislavický běhoun, který se koná v květnu. Prosečský hřeben mě nakopl do dalších terénních závodů.

    ICH: Výběhy do kopců nikdy nebyly moje hobby. Když ale na trati nějaké jsou, nezbývá nic jiného, než je zdolat podle svých momentálních sil. V mém věku si ty hodně příkré klidně vyjdu.

    Pravidelně závodíte. Máte spočítáno, kolik běžeckých akcí jste absolvovali?
    MCH:
    Aktivně jsem začala běhat před pěti lety. Od té doby absolvuji 4 až 5 závodů ročně, z toho jeden bývá půlmaraton. Letos jsem se ale rozhodla pro svůj první maraton v životě. Běžela jsem ho v Praze a odnesla jsem si nezapomenutelné zážitky. Jsou nepřenosné, každý se k tomu musí dopracovat sám!
    ICH: Můj začátek běhání spadá do roku 1984. Tehdy jsem se připravoval na svůj první maraton. Přání vyzkoušet si tento závod se mi splnil v roce 1985 v Děčíně. Bylo mi 42 let a dvaačtyřicetikilometrovou trať jsem si symbolicky věnoval k narozeninám. Běhání se mi zalíbilo a přidával jsem další a další maratony. V roce 2002, kdy jsem zaběhl svůj poslední, jich bylo 35. V současné době se účastním kratších závodů, většinou desetikilometrových a to čtyřikrát až pětkrát ročně.

    Co máte rádi na přírodních bězích navíc s takovým převýšením?
    MCH:
    Upřímně, při výbězích mě napadá, proč to dělám a jestli to mám ve svém věku zapotřebí. Ale je to úžasný boj s hlavou, ta to nesmí vzdát. A každý kopec má svůj vrchol.
    ICH: V přírodě běhám rád, protože uklidňuje. A tady ve Vratislavicích jsou všude blízko lesy a kopce. Bez převýšení není možné vyběhnout na žádnou stranu. Tak jsem vzal ty kopce na milost.

    Běháváte sami, nebo na jogging raději vyhledáváte parťáka?
    MCH:
    Většinou vybíhám s manželem, ale v určité fázi si plácneme a pak se každý vydáváme na své oblíbené kolečko vlastním tempem. Nebránila bych se běhat s parťákem, ale je dost těžké sladit se s někým ve všech aspektech – časově, tempem, vzdáleností. A tak mi vlastně vyhovuje běhat sama, přemýšlet si o svých věcech, vyčistit si hlavu. Mnohdy se přistihnu, že se při běhu usmívám.
    ICH: Dříve jsem běhával s partou vratislavických kamarádů a rád na to vzpomínám. Dnes mi vyhovuje být sám, o víkendech vybíhám se svojí ženou. Ta je ale o něco rychlejší a po chvilce se začne vzdalovat. To mi nevadí, pohled na běžkyni zezadu je vždy inspirující.

    Které tratě jsou vaší největší doménou?
    MCH: Líbí se mi rozmanitost, takže co se místa týká, ráda se vracím třeba do Mladé Boleslavi nebo do Brniště, kde se konají příjemné závody v přírodě. Na druhou stranu jsem se letos opakovaně přihlásila na Běchovice, což je závod silniční. Mám ráda desítky a půlmaratony, to jsou pro mě přiměřené distance, které v současné době v pohodě zvládnu. Neříkám, že maraton si ještě někdy nezopakuji, ale vím, že ten už vyžaduje náročnou přípravu. Obdivuji manžela i všechny své běžecké kamarády, kteří jich mají na kontě desítky a někteří dokonce celou stovku! Je to celoživotní úsilí, píle, zodpovědnost sama k sobě. Za to si jich vážím.
    ICH: Vždycky u mě dominovaly maratonské tratě. Prestižní Praha, Bratislava, Košice, ale i Mallorca nebo Rotterdam. Všechny mě bavily. Rád jsem také běhával legendární desítku v Běchovicích, která má svoji atmosféru. I proto jsem se tam letos po letech znovu přihlásil.

    Kolikrát týdně trénujete a jak si případně sestavujete trénink?
    MCH:
    Při svém zaměstnání nestihnu vyběhnout více jak dvakrát až třikrát za týden. Možná až budu důchodkyní, založím ve Vratislavicích Klub běhajících seniorek. (úsměv) Podmínky jsou tu úžasné, včetně závěrečného protažení v lesoparku. Tréninkové plány neřeším.

    ICH: Běhám zpravidla 10 až 12 kilometrů dva po sobě jdoucí dny, pak jeden den odpočívám. Vyrážím i v zimě, jen déšť nemám rád. Dal jsem si za úkol udržet si v průměru 4 kilometry denně po celý rok a to se mi už několikátý rok daří. Žádné speciální tréninky si nepřipravuji, běhám pro radost.

    Je pro vás běh spíš dřina nebo zábava, relax a aktivní odpočinek?
    MCH:
    Radost, relax, pohyb venku. To vše mi běh dává, a proto mě tak baví. Někdy si říkám, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem to objevila. A proto doufám, že mi tento koníček o to déle vydrží.

    ICH: Běh je pro mě parádní odpočinek. Pokud zdraví dovolí, rád bych ještě pár let pokračoval.

  • Zbyněk Vondrák

    První metry pařížskou ulicí jsem si proto připadal trochu jako nahý Hrušínský v Diskopříběhu, ale brzy jsem si na skromný oděv zvykl.

    Kamarád Honza mi jednou řekl: „Zbyňku, s tebou já tak rád chodím na pivo. Když totiž pak manželce vyprávím, co jsi zase prováděl, mám plusové body na čtrnáct dní dopředu.“

    Nevím, já jsem člověk plachý. Kolikrát se stydím promluvit i před zrcadlem. Podle některých jsem velký introvert, ale když mne nechali před svatbou vyšetřit, vyšlo, že jsem přesně uprostřed kříže typů osobností. Zkrátka se to ve mně trochu pere a z toho patrně pramení nápady, řekněme nestandardní.

    Po zamítavé odpovědi od RunCzech, že vodiče na 3 hodiny rozhodně nepotřebují, jsem se rozhodl letošní 15. účast na Volkswagen Maratonu Praha okořenit kostýmem. Ve světě je použití převleků při maratonu celkem běžné. Jenže hrdinové typu Spiderman, Batman nebo Superman mi nikdy moc k srdci nepřirostli. Já raději Foresta, Borata nebo Otíka. Dlouhý vous si však narůst zatím nehodlám, rovnátka by mi při běhu vadila, tak volba byla poměrně jasná – kazašský reportér Borat Sagdiyev. Možná i nějaké podoba tam je.

    Mou myšlenku nepřímo podpořila poslední dobou se rozrůstající enkláva zaměstnanců z východu u nás ve firmě. Vždy když slyším jejich kouzelnou češtinu, vybaví se mi například věta z rozhovoru překvapeného Borata s politikem ve Washingtonu: “Chcete řýct, že ten muž, který mi zkoušel strčit gumóvů pěst do řyti, byl homosexuál?“

    Technická příprava na závod zahrnula především koupi boratových plavek, což lze za pár korun v obchodech se zábavou. Měl jsem trochu obavy, že by nemusely několik hodin běhu vydržet, proto je kamarádka Kristýna trochu vylepšila. Vousy jsem si pěstoval asi měsíc a na vlasech zapracovala manželka s kamarádkou Janou a lahví tužidla. Samozřejmě všem, včetně fotografky Zuzany, moc děkuji.

    Původně jsem myslel, že plavky vyzkouším alespoň na běžeckém páse. Věci však měly nakonec jiný spád a na běžeckou zkoušku nedošlo. První metry pařížskou ulicí jsem si proto připadal trochu jako nahý Hrušínský v Diskopříběhu, ale brzy jsem si na skromný oděv zvykl. Lidi báječně fandili, a pokud to šlo, snažil jsem mávat a zdravit. Praktickou nevýhodou modelu je absence kapsiček, tak jsem se musel spoléhat jen na nabídku občerstvení, ale v teplém počasí šlo stejně hlavně o pravidelné pití. Abych si nepokazil účes, bylo též nutno obloukem se vyhýbat sprchám, jež svlažovaly běžce. Na 25. km jsem vytvořil dvojici se Spartathloncem Ivanem Šarlingerem a spolu jsme stále vyrovnaným tempem směřovali k pokoření tříhodinové hranice. Cílem na bouřícím Staroměstském náměstí proběhl Borat za 2:59:06 na 188. místě z 6949 doběhnuvších a jako nejrychlejší z Kazachů.

    Maraton v převleku za Borata dopadl přesně dle představ. Nedošlo k žádnému poškození plavek ani jejich nositele. Za běhání v přestrojení zavírám dveře, ale klíčovou dírkou v těch dalších vidím, že mne zanedlouho čeká další maraton normám se vymykající.

    Redakčně zkráceno, plná verze: https://www.ultrapulmaratonec.cz/2018/05/06/all-runners-are-beautiful/
    Zdroj: https://www.ultrapulmaratonec.cz/

  • Adam Gross

    Tolik nádherných chvil během jednoho závodu, které jen tak někde nezažijete. Jako účastník tohoto maratonu to musím každému doporučit.

    Jsem moc rád, že jsem získal možnost zúčastnit se Juniorského maratonu. Myslím si, že běhání je opravdu pro každého; ať už chce být úspěšný nebo to dělá jen tak pro radost.

    O projektu Juniorský maraton jsem se dozvěděl přes střední školu, na kterou chodím. Moji kamarádi z vyšších ročníků, kteří se už dříve zúčastnili, z toho byli nadšení. Začali dávat dohromady tým, a jelikož už jsem tou dobou měl pár závodů odběhaných, vzali mě s sebou. Trochu jsem se bál, co mě čeká, protože na tak velkém závodě jsem ještě nebyl.

    Už po cestě na semifinálové kolo jsme byli všichni natěšení a taky trochu nervózní. Po příjezdu na Výstaviště Praha v Holešovicích nás překvapilo množství lidí a soutěžích. Je super, že má tolik mladých lidí motivaci běhat a nesedět jen doma u počítače. Před startem bylo vidět, že jsou všichni nervózní a těší se, až něco předvedou. Během závodu byla na dohled časomíra a mohli jsme tak kontrolovat, jaký čas má náš současný běžec. Těžko říci, jestli někdo čekal, že skončím na prvním místě. Každopádně jsem si to opravdu užili a troufnu si říct, že za mě to byl nejlepší závod, kterého jsem se doposud účastnil. Semifinálové kolo jsme vyhráli, ale ještě větší radost jsme měli z té atmosféry, kterou RunCzech vytvořil.

    Z prvního místa je jasný postup do finále, které se koná v rámci Volkswagen Maratonu Praha. Všechno bylo opravdu výborně zorganizované – jak zajištění hotelu, stravy, obchodů, plakátů, občerstvení, tratě, stánků, tak i všeho ostatního. Ten, kdo atmosféru tohoto závodu nezažil, si neumí ani představit, jaké to všechno je – ten pocit, to napětí, ta atmosféra a celkově pocit být součástí mezinárodního závodu s účastí více něž 10 000 běžců. Tím, že běžíme jen 4,2 km, máme šanci běžet po boku elitních atletů, což je neuvěřitelný zážitek.

    Běžce z týmu účastnících se Juniorského maratonu organizátoři odvedli štafetové předávky. Nepovím vám moc o tom, jaké to bylo úplně na startu, byl jsem bohužel až o kousek dál. Ale když jsem viděl, jaké obrovské množství lidí začalo vybíhat ze zatáčky… To je nepopsatelné. Byl jsem z toho tak udivený, že jsem jen stál a koukal, kolik lidí a s jakým zapálením se tam objevilo. Tolik elitních běžců, tolik národností, jednota a vzájemná sebeúcta. Bylo to opravdu obrovské napětí až do posledních vteřin, kdy náš poslední (desátý) člen doběhl do cíle. Skončili jsme na třetím místě. Dovedli jsme naši školu až sem a dostali ji na stupně vítězů. Všichni jsme byli nadšení a moc šťastní. Když jsme šli na vyhlášení a ocitli jsme se nahoře na bedně, koukali na ty davy, byly to nepopsatelné pocity. Tolik nádherných chvil během jednoho závodu, které jen tak někde nezažijete. Jako účastník tohoto maratonu to musím každému doporučit. A řekl bych, že i z pohledu diváka to je skvělý zážitek.

    Myslím, že můžu mluvit za celý náš tým z Gymnázia Příbram a říct, že to byl zážitek na celý život. Budeme rádi za každou další takovou příležitost a pokusíme se znovu dokázat (přinejmenším) to, co loni. Přeji všem týmům, všem běžcům a běžkyním hodně štěstí. Běhejte a užívejte, dokud můžete!

  • Jana Nosková

    Pokaždé, když stojím na startu dalšího závodu a s výstřelem se rozeběhnu, je to jako bych roztáhla křídla. To je pro mě běh. Moje terapie, moje léčba, moje posedlost i můj pocti absolutní svobody.

    Sportisimo hvězda, Instagramerka, maminka a manželka, nejusměvavější běžkyně a hlavně bojovnice. Janču nejde popsat jen jedním slovem. V listopadu 2017 se zúčastnila naší Facebookové soutěže, kdy měli běžci za úkol popsat svůj "nejemotivnější zážitek z našich závodů". Od té doby obletěl její příběh téměř všechny běžecké magazíny, byla na titulce Běhej.com a málo kdo její příběh nezná. Nám tady nesmí chybět.

    Pamatuji si to, jako by to bylo včera…

    Bylo 1. ledna a já stála před zrcadlem ve spodním prádle a jako každý jiný rok si dala předsevzetí, že letos opravdu zhubnu… Vážila jsem metrák a kromě léků na epilepsii a roztroušenou sklerózu jsem začala brát léky na vysoký tlak. Tak strašně jsem se na sebe zlobila.

    Když mi pár měsíců předtím ochrnuly obě nohy, ten pocit byl absolutně nesnesitelný. Nechápala jsem, co se děje, kam až to zajde, jestli se to někdy zlepší. Roztroušená skleróza. Prognózy zněly hrozně, spousta otázek, ale žádné odpovědi. A tehdy jsem si slíbila, že jestli zase budu normálně chodit, tak budu chodit, běhat a skákat, pořád a všude, protože i tyhle maličkosti jsou ve skutečnosti obrovský dar, jen jsem si to nikdy dřív neuvědomila. Tak strašně jsem si to přála…

    Bylo to to nejlepší předsevzetí do nového roku, jaké jsem si kdy dala, protože mi vydrželo dodnes. Už v dubnu jsem měla o 15 kg méně a poprvé obula tenisky.

     První běh byl příšerný a já se za sebe strašně styděla . Začala jsem proto běhat večer, kdy jsem nemusela řešit zatažené břicho, nekompromisně žalující legíny ani svou šílenou běžeckou techniku. Běhala jsem sotva 3 km indiánským během a hrozně se u toho trápila, ale zároveň se domů vracela s neskutečným pocitem, že jsem to zvládla. Já jsem opravdu běžela! Tehdy jsem ještě neměla ideální citlivost v nohách, takže jsem neřešila došlap, tenisky ani žádná čísla. Bylo mi úplně jedno, jak rychle běhám, každý den jsem se vracela na stezku jen pro ten pocit. Protože po všech těch měsících jsem se konečně cítila volná a nechala jsem se tím úplně pohltit. Docela rychle se prodlužovala uběhnutá vzdálenost a zvyšovala rychlost a já našla v běhu to největší antidepresivum světa.

    V RS centru se na můj nový koníček dívali všelijak. Lékařka mě prosila, abych zvolnila, zkusila jógu, kolo, protahování nebo plavání… Vážila jsem o 25kg méně, vysadila léky na vysoký tlak a cítila se nejlépe za poslední roky svého života, takže jsem lékařce odkývala leccos, ale dál si to dělala po svém.  Jsem si naprosto jistá, že za svůj dnešní stav mohu poděkovat hlavně tomuto rozhodnutí a sama sobě, protože nejen díky běhu, ale hlavně mé psychické pohodě s ním spojené nemám čas řešit, jestli mě něco bolí, brní, jestli jsem unavená. Když uběhnete 10 km, ta bolest i únava vám tak nějak dává smysl a necítíte se nijak odlišní od ostatních. Pro mě je nejdůležitější to, že můžu!

    Za poslední 2 roky jsem zvládla nespočet půlmaratonů a dokonce dva maratony pod 5 minut na kilometr, což byly mimochodem ty nejlepší závody mého života. Neměnila bych. Za RSku jsem vděčná, protože ve mně probudila obrovskou vůli a chuť žít opravdu každý den a každým okamžikem. Pořád se učím. Třeba to, že nemoc může být začátkem něčeho mnohem lepšího a člověku ukáže, co vlastně důležité je, a co už není. Učím se znovu vstát, když spadnu. Učím se poslouchat své tělo i srdce. Běh mi vrátil to jediné, co mi moje nemoc vzala – pocit svobody, toho, že můžu úplně všechno. Pokaždé, když stojím na startu dalšího závodu a s výstřelem se rozeběhnu, je to jako bych roztáhla křídla. To je pro mě běh. Moje terapie, moje léčba, moje posedlost i můj pocti absolutní svobody. Chodím, běhám a skáču, přesně jak jsem si kdysi slíbila. Protože můžu.

  • Martin Bulín

    Zatímco se v cíli kolem mě rozléhaly vzdechy typu "už nikdy víc" nebo "na-po-sled", tak nade mnou se vznášela komiksová bublina s heslem "ještě, znovu, lépe".

    Běhání jsem propadl kolem roku 2008, když mi bylo třiadvacet let. Mladická léta strávená hraním fotbalu, hokeje, tenisu, nohejbalu pominula, ale potřeba pohybu mi zůstala. A tak jsem vyrážel do lesa a tam se oddával chaotickému, nesystematickému pobíhání. Dnes by se to zřejmě honosně označilo hobby během.

    Když jsem se pod rouškou háje naučil překonávat a porážet sám sebe, ozvala se soutěživá bestie někde uvnitř mě, že by chtěla zkusit překonávat ostatní. Zřejmě tu uřvanou obludu zaslechli až v nedaleké Olomouci a pokusili se ji ukojit zorganizováním zdejšího prvního RunCzech půlmaratonu.

    Půlmaraton jsem zaběhl, šťastný konec, bestie byla ukojena - chtělo by se napsat. Ale ono to skončilo trochu jinak. Zatímco se v cíli kolem mě rozléhaly vzdechy typu "už nikdy víc" nebo "na-po-sled", tak nade mnou se vznášela komiksová bublina s heslem "ještě, znovu, lépe". Takže místo ukojené bestie jsem tu měl vypuštěného krakena, který v duchu tohoto hesla v následujících devíti letech absolvoval pár stovek závodů. Mezi nimi i všech osm dalších olomouckých půlmaratonů.

    U většiny ročníků bych našel důvod, proč by zrovna tento měl být nejlepším, respektive nejhorším. To se ostatně dá vyčíst z konkrétních (tu všedních, tu pikantnějších) zápisků níže. U každého ročníku se ale těším na mocnou atmosféru náměstí při startu a při doběhu, na fandící Smetanovy sady a na následnou utěšenou, osvěžující atmosféru u pozávodního piva v okruhu známých. Tohle mám zřejmě společné s většinou běžců (tu druhou půlku asi i s většinou diváků).

    Při svém výkonnostním pádu napříč koridory mě překvapila a zamrzela jen jedna věc. Paradoxně v o co pomalejších sférách jsem se nacházel, s o to větší bezohledností a zaslepeností vlastním výkonem jsem se u běžců setkával. Nic strašného, někdo vám prostě sem tam (i vědomě) vběhne pod nohy, někdo vám semtam opakovaně přišlápne paty, ale na těch jedenadvaceti kilometrech se to nasčítá...

    Nejhorší ze všeho ale je, že nedobíhám první! Ne, že bych tak prahnul po vítězství, to (většinou) ne, ale jde o to, že jakožto průměrný běžec nemám vůbec páru, jaké úžasné věci se dějí v cíli při doběhu nejlepších. Divákem se stát nehodlám, takže holt musím zamakat a zrychlit, abych to zjistil.

    Příležitostí snad na to budu mít dostatek. Hodlám totiž absolvovat minimálně dalších devadesát jedna ročníků. Já to vydržím. Co ty, RunCzechu?

    2010 – 1:58:23

    Můj první závod v životě. Samozřejmě neskutečný zážitek. Člověk zjistí, jaké to je běžet v mase, jaké to je, když je mu fanděno. Vybaven prošoupanýma sálovýma kopačkama a extra savým, rychle těžknoucím trikem jsem se do cíle dokodrcal tak tak pod dvě hodiny. Tento čas, přiznávám, mě poněkud zklamal, oproti očekávání v něm totiž přebývalo nějakých dvacet minut. I tak jsem pochopil, že moje tělo dokáže při závodě podat o třídu lepší výkon, než když se samotné šine, byť naplno, po poli za barákem. Jen tu energii zkrotit a správně nasměrovat.

    2011 – 1:36:32

    Na start druhého ročníku jsem se postavil bohatší o několik absolvovaných závodů. Už jsem věděl, že běhání není o ničem jiném, než o tom pořádně si zavázat tkaničky, ostříhat nehty a zalepit bradavky. Zbytek jsou detaily. "Mazácky" jsem se tak pomstil loňskému času a poprvé předvedl na oficiálním půlmaratonu výkon odpovídající mým amatérským schopnostem.

    2012 – 1:29:24

    Celý rok jsem si pohrával s myšlenkou, jaké by to asi bylo zaběhnout půlmaraton pod devadesát minut. Myšlenka pěkná, ale snad ani moje nejlepší dosavadní výkony na pěti, deseti kilometrech by na to nestačily. Ale ono ejhle, meta nakonec padla. Takhle – až dětinsky – hrdý jsem na sebe už dlouho nebyl. A přitom taková blbost, vždyť ti nejlepší už byli dávno osprchovaní, po večeři, vyčůraní a vyhlášení.

    2013 – 1:29:06

    Na jaře tohoto roku jsem si zaběhl půlmaratonský osobák (1:23:19). Dodnes nevím, jak se mi to podařilo, každopádně jsem si tím zavařil co do dalších předzávodních ambicí a co do pozávodních hodnocení, která jsem si začal zapisovat na dailymile.com. Olomouc jsem hodnotil následovně:

    Hluboko za osobákem, ale to se dá svíst na teplo. Padl tak jen druhotný cíl - zlepšit si olomoucký čas. Sice jen asi o délku jednoho nádechu, výdechu a letmýho odplivnutí, ale to se dá svíst na teplo.

    Na 13. kilometru jsem lehce narazil, tak jsem si zanotoval floyďácký Tear down the wall, zaťal zuby do sebe, zrak do asfaltu a dokrizoval do cíle.

    Ke konci jsem inovoval svůj běh zařazením sebehecovných zařvání - funguje to, člověk holt musí divákům dokázat, že neřve jen tak zbůhdarma a zrychlí. I tak magor... ale to se dá svíst na teplo :)

    2014 – 1:30:55

    Další tři ročníky se mi nesly ve znamení úpadku:

    Oficiální vyjádření fanklubu: "Letos běháš pomalu a navíc u toho nevypadáš hezky. Natož bojovně!". Takhle hazardovat s přízní dvou lidí... :) Letos pocitově nejlepší půlmaraton, výkonově koukám nejhorší. Vnější podmínky ideální, vnitřní, až na tu cihlu místo lýtka, taky ušly. Poprvé v životě mi vadily dlažební kostky, ale víc než v rámci vtipu si na ně stěžovat nebudu :) Atmosféra nezklamala.

    2015 – 1:55:14

    Do půlky to šlo plánovaným rekreačným tempem. No na 13. km jsem se začal věnovat trochu jinýmu sportu než většina lidí na trati. Jeho stručná pravidla: startuje se čapmo ve křoví, následuje dvoukilometrový přesun chůzí modelky, které dali přliš úzké molo, směrem ke kadibudce :) Zbylých 6 km už si pak člověk může akorát připravovat veselé historky pro ty, kteří to náhodou neviděli naživo:)

    PS: Věnuju dva věrné poctivé fanoušky, už je nechci dál trápit :)

    2016 – 2:00:55

    Každoroční poslech Vltavy. Výslednej čas by mi ale vystačil na celou Mou vlast, dvakrát :)

    2017 – 1:30:38

    Na tento ročník jsem poprvé přijel vyzbrojen Matyldou - svou vyvolenou slečnou. Stejně jako ukouzlila mě, očarovala i časomíru a navrátila mě do neostudných výkonnostních vod.

    O šest sekund pomalejší než v Pardubicích. Tam bylo o osmnáct stupňů míň. Z toho jednoznačně vyplývá, že musím běžet půlmaraton v příjemných -5778°C, abych ho měl ve světovém rekordu :)

    Pocitově ani výsledkově to nebyl závod s velkým "Z", zato poslední kilometry stály za prd s velkým "P", "R" i "D" :)

    2018 – 1:27:38

    Neodvážil jsem se svůj výkon hodnotit. Hodnocení nahradila tichá pokora a vděčnost za to, že mi to zas solidně a stabilně běhá.

    2019 – ?:??:??

    Čeká mě desátý ročník, což mi dává právo na chvíli zabřednout do nostalgického patosu. I po deseti letech jsem stále pouze chaoticky pobíhajícím hobíkem. Hobíkem s jednoduchou ambicí tento jubilejní závod nevzdát, stejně jako jsem nevzdal žádný předchozí závod. Hobíkem se sobeckou ambicí si tento závod užít. A ačkoliv jsem nemilosrdný asociál, tak vím, že bez lidí okolo by to nebylo ono. Bez lidí jako je:

    • Moje Matylda, u které oceňuju zejména její odvahu mě po závodě políbit.
    • Ženská polovina mého fanklubu v osobě Punkfidorky, která nad mými výkony drží "ochranný bič".
    • Chlapská polovina fanklubu v osobě Johna, mého dvorního fotografa.
    • Radim, kterému jsem vděčný za to, že mi v jednom z ročníků dal na p*del.
    • Jeho Soňa kompenzující svou lidskostí a laskavostí mou věčnou ironii, sarkasmus a cynismus, kterých se nevzdávám ani při běhání.
    • Máma se svými nesmyslnými otázkami typu "Máš to zapotřebí?".
    • Táta, který nemá otázky a rovnou fandí.

    Konec patosu, snad jen ještě díky RunCzechu :)

  • Petra Kamínková

    Když jsme v roce 2010 zorganizovali první ročník olomouckého půlmaratonu, nemohla Petra na startu chybět. Hned první ročník běžela jako elitní atletka a mezi českými ženami jednoznačně vyhrála.

    Psal se rok 1973 a v Olomouci se narodila Petra Kamínková. K běhání se dostala ve svých 12 letech díky školním závodům. Jeden z nich vyhrála a byla oslovena trenérem, jestli by se nechtěla atletice více věnovat. Běh si tehdy zamilovala a je její láskou dodnes.

    Když jsme v roce 2010 zorganizovali první ročník olomouckého půlmaratonu, nemohla Petra na startu chybět. Hned první ročník běžela jako elitní atletka a mezi českými ženami jednoznačně vyhrála. První místo si obhájila i v následujících třech ročnících a v roce 2015.

    Z prvního ročníku měla Petra radost - doteď na něj vzpomíná a má uložené všechny materiály. Moc se těšila, ale zároveň byla z této velké akce nervozní. Naopak nejhorší pro ni byl ročník 2016, kdy bylo opravdu velké horko a to byla Petra podle svých slova ráda, že závod vůbec dokončila.

    Když bude zdraví sloužit, chtěla by stát na startu ještě několikrát. Pokud by to nevyšlo, určitě se přijde podívat jako dobrovolnice nebo bude fandit podél trati.

    Jestli si myslíte, že je Petra elitní atletka na plný úvazek a celé dny jen běhá, chodí na masáže a jí rýži, není tomu tak. S manželem si před patnácti lety otevřeli na Svatém Kopečku u Olomouce rodinnou hospůdku a malý penzion, což oběma zabere spoustu času. Předtím pracovala na benzínce, kde dělala dvanáctky od pěti do pěti a na závody jezdila rovnou z noční. Vyzkoušela si také kočovný život během obchodování se sypanými čaji.

    V pubertě měla navíc jeden rok, kdy neběhala vůbec. První diskotéky a tak podobně… Naštěstí si ale po několika měsících uvědomila, že běh a lidé kolem sportu jsou daleko lepší. Návrat však nebyl snadný, za tu dobu stihla přibrala asi deset kilo a to se pak neběhá úplně snadno.

    Dnes její den vypadá tak, že vstane kolem osmé a v klidu se nasnídá. Pak uklidí hospodu a případně pokoje po odjíždějících hostech, v hospůde obsluhuje. V kuchyni velí manžel a maminka občas přijde na výpomoc. Je to tedy opravdu rodinný podnik. Když jsou hotové hlavní úkoly, což bývá kolem jedné, vyběhne Petra do lesa. Ten má jen pár stovek metrů od penzionu a chodí trénovat skoro každý den.

    Dříve podle svých slov do tréninku “hodně bušila” - chodila běht ráno i po obědě. Kolikrát dala za týden přes 100 kilometrů. Teď běhá úseky do 200 metrů, tempový běh do deseti kilometrů a svižnější dvacku chodí jednou týdně. Zbytek si jenom tak kluše. A no to pořád jde, vlastně téměř nezpomalila.

    Stále stačí mlaďounkým holkám, i na desítku. Takže z toho možná plyne moudro, že je lepší k běhání něco dělat, aby měl člověk v hlavě ještě něco jiného než atletiku. Navíc uživit se jenom běháním, to v našich podmínkách prostě nejde.

  • Pavel Müller

    Mimo jiné volnočasové aktivity jsou mojí velkou láskou běh, hospoda a pivo. Co mají všechny tyto věci společného? To je jednoduché. Spojují lidi. A právě tak začal můj příběh s RunCzech.

    Jelikož nejsem ani elitní, ani nejkrásnější a ani jinak z davu vyčnívající člen naší běžecké rodiny, dlouhou dobu jsem přemýšlel, proč právě já bych měl napsat běžecký příběh a zkusit tak vyjádřit své nadšení. Až konečně to na mě dosedlo. Mimo jiné volnočasové aktivity jsou mojí velkou láskou běh, hospoda a pivo. Co mají všechny tyto věci společného? To je jednoduché. Spojují lidi. A právě tak začal můj příběh s RunCzech.

    Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří jsou schopni zaběhnout půlmaraton či maraton, až jsem se rozhodl zkusit to též a 7. 4. 2018 jsem se postavil na start Sportisimo 1/2Maratonu Praha. Všechno šlo hladce až na tu rovinku z Karlína k Hiltonu, tam jsem málem umřel… Jak je zřejmé z těchto řádků, tak jsem to přežil a večer po závodě jsem to šel pořádně oslavit s dlouholetým kamarádem Dušanem, totálním sportovním antitalentem, který (bez mého vědomí - nikdy by mě nenapadlo tam toho loudala ani hledat) téhož dne půlmaraton dokončil také.

    V těchto řádcích bych mohl dále napsat kolik dalších běhů jsme od té doby absolvovali, kolik srandy a bolesti jsme zažili atd., ale já bych se rád věnoval jiné stránce této běžecké story. Vždy se mi na všech organizovaných závodech, těch RunCzech obzvlášť, líbila podpora a semknutost všech zúčastněných - od běžců, přes organizátory a dobrovolníky, až po fanoušky na trati, zejména ty dětské.

    Jako fanda různých sportů znám ten pocit, když sportovec projeví jakoukoliv pozitivní reakci na vaši podporu. Právě proto je pro mě při bězích samozřejmostí, radostí a řekl bych i jakousi náplní dělat maximum, abych nevynechal žádnou nataženou dlaň čekající na upocené tlesknutí. Jak jsme se tak bavili s Dušanem, oba jsme zjistili, že na tuto část závodů máme shodný názor a také na tom, co se nám na interakci s přihlížejícími nejvíce líbí. Je to právě ten pocit, kdy dochází k výměně pozitivní energie, radosti, soucitu, podpory, obdivu (nechápu, jak tam můžou stát 2 až 4 hodiny a koukat na chodící zombie) a především dobroty mezi naprostými cizinci, kteří si v ten moment tak skvěle rozumí. Je to právě ten moment dotknutí dvou neznámých dlaních, který dokáže pomoci zapomenout na všechny špatnosti a problémy všedních dnů, předá tu pravou radost z běhu, kterou se právě interakcí s fanoušky snažíme vrátit zpět pomocí vykouzlení úsměvu na jejich tváří. I proto jsme se na další závody semkli s naším skvělým kamarádem Michalem Liškou (ano, právě ten, který měl tu trpělivost přivést Dušana k běhaní a dokončit s ním první půlmaraton), nakoupili kostýmy „Bratři v triku“ a dále se snažili rozdávat radost spoluběžcům i přihlížejícím.

    Do současné doby jsme se setkali s úžasnou podporou, poznáním (někdy došlo k záměně s Boney M. :D) a zpětnou vazbu na tento krok, která nám dovoluje dokončovat závody i bez řádného tréninku, protože při nazutí tenisek, nandání paruky a běhu po boku dvou bratrů v prostředí jásajících spoluobčanů je hned svět lepším místem.

    Díky tomu, že jsem v roce 2018 zaběhl 5 RunCzech závodů, mohl jsem se zúčastnit slosování o výlet na Guest race v Athenách. Štěstí nám přálo a vyrazili jsme i s Dušanem. S ostatními jsme se poznali hned v autobuse - bohužel se mi vybil mobil a tak jsem musel poslouchat debaty ostatních běžců o správnejch teniskách. Tady poznali taky Honzu s Kristinou z RunCzechu - Honza se snažil překládat průvodcovo vyprávění, ale jeho paměť není nic moc. Často se tak ozvývalo něco jako: „Tohle je… what did you say?“. Tzv. Honza málem průvodcem. Tak jsme se mu smáli. Během samotnýho maratonu jsem dost litoval, že jsem jel. Vedro, kopce a žádný sušenky. Nic co bych napsal domů. Nohy pak dost bolely, ale dali jsme to a aspoň bylo večer co zapít.

    Na závěr příběhu musim napsat proč to tady o půlnoci vůbec píšu. Je to právě kvůlu Athénam. Kvůli RunCzech instagram manažerce jsem si stáhnul instagram, byl jsem donucen sepsat běžecký příběh a taky jsem si koupil tričko se srdíčkem a chystám se za týden na ten depresivní Valentýnskej běh. 

    Dušana navíc vybrali na kampaň 2019, tak bude taky muset napsat příběh. Už ho najdete třeba na vizálu 100 dní do Mattoni 1/2Maratonu Karlovy Vary.

  • Kateřina Pátková

    sem studentka Fakulty tělesné kultury UP. Sedím u počítače, když emailová schránka zvoní na poplach s novým e-mailem. Dostali ho tenkrát všichni studenti. Nechcete se přihlásit jako dobrovolník na první Mattoni 1/2Maraton Olomouc?, stálo v něm.

    10 let dobrovolníkem na Mattoni 1/2Maratonu Olomouc

    Jsem studentka Fakulty tělesné kultury UP. Sedím u počítače, když emailová schránka zvoní na poplach s novým e-mailem. Dostali ho tenkrát všichni studenti. Nechcete se přihlásit jako dobrovolník na první Mattoni 1/2Maraton Olomouc?, stálo v něm. Neváhala jsem. Zmocnil se mě úžasný pocit, jako bych se hlásila na olympiádu, a tak mi stačil jeden rychlý klik a registrovala jsem se.

    Byly to vážně krásné časy. Sraz byl pro všechny na Dolním náměstí a matně si vzpomínám, že nějaký člověk nás paží rozdělil na dvě půlky s tím, že všichni vpravo půjdou do prostoru startu a cíle. Zato my vlevo jsme byli vyslaní na občerstvovací stanici na Rooseveltově ulici.

    Tenkrát jsem byla zklamaná. Měla jsem dojem, že nic lepšího než prostory startu a cíle nemůže být. Jak jsem se zmýlila. Postavit a připravit si komplet celou stanici v prostoru autobusové zastávky a během samotného závodu rozdávat správnou technikou běžcům kelímky s vodou a iontovým nápojem byl úžasný zážitek a adrenalin!

    Není se proto čemu divit, že jsem se další rok modlila, abych byla na správné straně paže a opět šla na občerstvovací stanici. Vyšlo to, tak jako potom každý rok. Následující rok jsem zlákala k pomoci na závodě i svého nastávajícího manžela a potom, co už jsme jako zkušení dobrovolníci věcně připomínkovali chod naší stanice, jsme se oba stali v roce 2013 vedoucími dobrovolníků! Byli jsme tím ohromně poctění, ale zároveň jsme měli strach, abychom všechno zvládli.

    Podařilo se a s čistou hlavou jsme dva dny po závodě odjeli na svatební cestu, kterou jsme plánovali s ohledem na půlmaraton až na konec června. Další rok mě RunCzech požádal, zda bych se nechtěla stát vedoucí všech osvěžovacích a občerstvovacích stanic. Takže něco jako prostředník mezi RunCzech organizátory a vedoucími dalších stanic.

    Výzvu jsem přijala a sama jsem byla překvapená, že mi organizátoři tolik důvěřují. Na závodě jsem byla už těhotná a s obrovským břichem jsem měla co dělat, ale můj tým byl už za těch pár let tak sehraný, že všechno šlo hladce jako vždy.

    Asi nejzajímavější etapa mého dobrovolnictví se počítá od roku 2015 dosud, kdy – jakožto maminka dnes dvou dětí – musím během závodů řešit kojení. S prvorozeným synem to bylo docela jednoduché. Měl zhruba 9 měsíců a moje mamka mi ho na stanici přivezla spícího v kočárku a po krátké přestávce na kojení jsem ho zase sladce spícího uložila zpátky a setkali jsme se až doma.

    Rok na to k synkovi přibyla sestřička, na závodě měla tři měsíce, takže jsem na hlídání musela kromě mamky povolat i velmi dobrou rodinnou známou, která ji doslova nosila několik hodin na rukou. Byla to byla jediná poloha, v jaké byla ochotná beze mě usnout. Kojila jsem ji nejdříve přímo na ulici, ale na večerní kojení jsem si musela odskočit domů a pak ji zase plačící opustit… Byl to nejtěžší rok mého dobrovolnictví, ale stálo to za to.

    Poslední 2 roky jsem už jen nakojila před závodem a děti to nějak s babičkou (nebo spíše babička s nimi) přečkaly. Doma nás s manželem čekali vždy jen krásní spící budoucí dobrovolníci. Protože těch je vždy potřeba a já věřím, že je brzy také zapojíme!

  • Libor Valenta

    Od klučičích let jsem se věnoval cyklistice a sport bylo prostě moje číslo 1. Abych pravdu řekl, běhání bylo v rámci zimní přípravy nutné zlo.

    Od klučičích let jsem se věnoval cyklistice a sport bylo prostě moje číslo 1. Abych pravdu řekl, běhání bylo v rámci zimní přípravy nutné zlo. Kolo jsem za čas nechal být a sportu se na chvíli kvůli nedostatku času vyhýbal. Jenže pak se mi do hledáčku dostal Mattoni 1/2Maraton Olomouc. Byla to výzva, kterou jsem si nechtěl nechat ujít, protože se mi líbí masové závody. Přihlásil jsem se zvědavosti s tím, že to nějak zvládnu i bez běžecké přípravy.

    Stálo mě to tehdy spoustu bolesti, ale zvládl jsem to a řekl si: Jestli bude další ročník, jdu do toho znovu. Přihlásil jsem se znovu a začal běhat asi měsíc před závodem. Výsledek? Zlepšení asi o půl hodiny. Hned jsem se rozhodl přihlásit na další ročník a rovnou i na Volkswagen Maraton Praha. Povedlo se mi zlepšit čas a zažít parádní maratonskou premiéru. A tak jsem nakonec kontaktoval trenéra místního AK Olomouc, vstoupil do běžeckého klubu a věnoval se běhání na vyšším levelu.

    Postupně jsem před sebou měl vidinu prolomení času 1:30. Zdálo se čím dál reálnější ji pokořit a z Mattoni 1/2Maratonu Olomouc se u mě stala bezva tradice. V roce 2015 jsem prožil nejlepší domácí závod s osobním rekordem 1:24:54. Jenže nejnevydařejnější a pro mě i nejtěžší byl rok 2016. Ne kvůli cílovému času, ale kvůli obrovskému vedru, které panovalo. Už někde kolem desátého kilometru mi bylo jasné, že to bude "boj o přežití a doběhnutí v pořádku do cíle". Zvládl jsem to a přihlásil jsem se zase. Jestli se budu hlásit i dál? Chci být u všech dalších olomouckých půlmaratonů, které RunCzech zorganizuje a které mi zdraví dovolí.

  • Enrico Fiala

    Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je těžké se umět smát. Jak normálně, tak ještě při běhu během závodu. Být tak pěkně uvolněný, milý. Vím o jedné závodnici, která se tak pěkně usmívá, že byste řekli, že snad ani neběží. Ale ono jo.

    Olomoucký půlmaraton 2017

    Mattoni 1/2Maraton Olomouc nebývá lehký závod. A kdy vůbec v Olomouci byl? Vždycky je to tady těžké, snad jen jeden rok bylo chladněji, kolem 20 stupňů. Vždycky je tady veliké teplo, jednou 27, jindy 33 stupňů. Naposledy bylo pohodové,i okolo 30 stupňů a to se vybíhalo až v sedm večer. Nejlíp by se vybíhalo v “Olmíku” tak ve tři ráno, jenže kdo by běžel.

    Co je pro Mattoni 1/2Maraton kromě vysokých teplot typické? Kostky… zase ty kostky… celý rok na ně vzpomínám. Když po nich vyběhnu, mívám pocit, že spíš jdu a neběžím. Vždyť tu nemám žádné zrychlení.

    Loni jsem se ale podíval na hodinky a koukám - první kilometr za 3:49! Že by forma? Snažím se uklidnit mysl, endorfiny a nahlas si říkám: „Zpomal blbče, takhle to nevydržíš!” Zpomalím, na 4,5. kilometru mě předbíhá Radek Steklý. Přestávám vidět i kamaráda Ivo Procházku. Hoši trénují, běhají a jsou někde jinde. V tom horku jsem se přesto cítil vážně dobře. Ledoval jsem se, ale běžel. Kamarádi na mě volali: „Enrico, dnes to dáme pod 1:30!“ Pak jsem si začal závod užívat. Poplácal jsem si a malými dětmi i dospělými, odměnili mě potleskem a lidé kolem tratě mě víc a víc povzbuzovali. Cítil jsem se jako jejich a to mi dělalo moc dobře. Máš pocit, jako když tě někdo má rád a žene dopředu a nakonec se i přes dřinu začneš usmívat.  

    Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je těžké se umět smát. Jak normálně, tak ještě při běhu během závodu. Být tak pěkně uvolněný, milý. Vím o jedné závodnici, která se tak pěkně usmívá, že byste řekli, že snad ani neběží. Ale ono jo.

    Ale na 15. kilometru mám čas 1:04:57. Propadák? Ne. Výhra? Jak se to vezme. Při naběhnutí do aleje na Floře je snad pro mě nejkrásnější část závodu – zde běží dva proudy závodníků, kteří se pak dole v parku otočí a běží lehoulince zpět do velmi mírného kopečku. Ale všude máš skvělé olomoucké diváky! Malé i velké. Jsou rádi, že s nimi komunikuješ, na oplátku tě zase povzbudí. Jsem u nádraží, bolí mě achilovka a cítím, že zpomaluji, jenže na 20. kilometru zase přidávám.

    Zase jsou tu kostky, moc to bolí ale makám, vzpomínám na syna, co tu minulý rok se mnou dělal svoji první brigádu, jak jsme se šťastně vítali v cíli. Myslím na své blízké a je mi moc fajn. Posledních 150 metrů sprintuji do cíle, myšlenkově uvolněný, s dobrým pocitem v duši. Cíl!

    Mám radost. I když ne úplně z času, ale že to mám za sebou a jsem docela fit. Okolo mě pár kluků padá vysílením k zemi a všichni víme, že to byl těžký závod. Zdravím se s vodiči, utíkám pro batoh a jelikož jsem se během závodu asi tak osmkrát vykoupal pod cisternou, kašlu na sprchu, na masáž a jdu si jednou taky pro párek a pivo. Jsem tam jeden z prvních z těch 6 200 lidí. Slušné umístění. Nikdo z rychlých asi neměl v tom horku chuť se najíst, obzvlášť párku.

    Sedám si a vedle mě zpívá krásná Helena se svojí skupinou písničky od Stinga, Santany nebo od Pink Floydů. Prostě pohoda. Přicházejí další běžci, někdo mě poznává, zdraví se se mnou. Odcházím se rychle převléci a máme sraz s přáteli v restauraci, kde si o všem povídáme, ale… slíbil jsem, že přijedu do Šternberku do jedenácti večer. Tak šup, šup. Povídat si budeme až po všech sedmi závodech, které ale musíme ještě se ctí dokončit.

  • Jaroslav Krátký

    Nikdy jsem nebyl žádný velký sportovec. Jako kluk jsem zkusil pár sportů, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Asi v 25 letech jsem začal rekreačně hrát squash, ale o běhání jsem nikdy neuvažoval.

    Nikdy jsem nebyl žádný velký sportovec. Jako kluk jsem zkusil pár sportů, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Asi v 25 letech jsem začal rekreačně hrát squash, ale o běhání jsem nikdy neuvažoval. Před deseti lety jsem byl shodou okolností členem zastupitelstva Olomouce, a proto jsem se - možná trochu s předstihem - dozvěděl chystaném Mattoni 1/2Maratonu Olomouc. A to byl moment, kdy jsem si řekl, že je to výzva, kterou chci zkusit. Připadalo mi to jako skvělá sportovní akce, která do tak krásného historického města patří. Proto jsem ji z pozice zastupitele nejen podporoval, ale rozhodl jsem se jí i zúčastnit. Změnilo mi to život.

    Ve 37 letech se stal sport součástí mého života. Na svůj první závod jsem trénoval asi čtyři měsíce, začínal jsem od nuly a jako samouk. Koupil jsem si první běžecké boty a vyrazil jsem do parku, četl jsem si rady na internetu a v časopisech, abych věděl, jak na půlmaraton natrénovat. Nikdy jsem se takové sportovní akce neúčastnil, a když jsem tenkrát poprvé stanul na startu olomouckého půlmaratonu, byl jsem v šoku.

    Tisíce lidí na startu a další tisíce okolo trati. Po odstartování závodu a za zvuku Smetanovy Vltavy jsem měl mrazení v zádech a slzy v očích. Kdo to nezažil, nepochopí. Takový nával emocí, energie a atmosféry jsem nikdy nezažil. A věřím, že jsem nebyl sám. Stejné pocity zažívám vždycky, když se postavím na start dalšího závodu. Je to podobné pocitům, které zažívají vrcholoví sportovci na velkých akcích. A tady mají možnost zažít takové pocity i rekreační sportovci.

    Od mého prvního půlmaratonu uběhne 10 let. Od té doby jsem se zúčastnil nejen všech olomouckých závodů, ale taky několika RunCzech půlmaratonů v Karlových Varech, Ústí nad Labem a v Praze. A před čtyřmi lety jsem se rozhodl běžet maraton Volkswagen Maraton Praha a zase to byl neuvěřitelný zážitek. Vítězství mysli nad tělem. A ve stejném roce jsem měl to štěstí, že jsem byl vylosovaný a dostal jsem od RunCzechu startovné na maraton v čínském Pekingu. Byl to můj největší běžecký zážitek, který asi už nic nepřekoná a zároveň jsem viděl kus světa.

    Od té doby, co jsem začal běhat, je můj život jiný. Zaběhl jsem asi dvacet půlmaratonů, osm maratonů - mimo Prahy a Pekingu ještě Košice, Budapešť a Jesenický maraton - a několik dalších kratších závodů. Běhám prakticky všude, kde zrovna jsem. Na všechny dovolené si beru ,,běžecký batůžek“ a běháním prozkoumávám okolí. A vidím to, co jako normální turista nemám šanci vidět.

    Který závod byl nejtěžší? Asi ten první, protože jsem nevěděl, do čeho jdu. Jenže těžké byly všechny, které jsem běžel, protože se pořád snažím běžet naplno a zároveň byly všechny krásné. Největší zážitek jsem měl z Pekingu, ale každý závod má svoje kouzlo, i když Mattoni 1/2Maraton Olomouc je ojedinělý. Nejen že běhám v rodném městě, ale má i nejlepší diváckou atmosféru.

    Kolik dalších ročníků se chystám zaběhnout? Na to je jednoduchá odpověď - všechny, na které budu mít dost sil. A nejen ty olomoucké, ale i další závody, jako Sportisimo 1/2Maraton, Volkswagen Maraton Praha, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, ale chtěl bych zkusit i České Budějovice, kde jsem ještě neběžel. A chtěl bych si zaběhnout ještě nějaký zahraniční závod. Mám sen, že poběžím maraton v New Yorku.

    Věřím, že takových lidí jako jsem já, je spoustu. Lidí, kterým jste vašimi běžeckými závody změnili život. Sport je mou vášní, sportuji 5-6x týdně a v 46 letech mám fyzičku jako nikdy předtím. A to vše díky tomu, že jste se rozhodli uspořádat půlmaraton v mé rodné Olomouci. Díky za to a těším se na další závod.

  • Josef Smolicha

    Zhruba před 15 lety mi byla diagnostikována Bechtěrevova nemoc, kterou není možné vyléčit. Lze pouze tlumit příznaky tohoto postižení různými léky proti bolesti, které mají ovšem další vedlejší a nežádoucí důsledky.

    Zhruba před 15 lety mi byla diagnostikována Bechtěrevova nemoc, kterou není možné vyléčit. Lze pouze tlumit příznaky tohoto postižení různými léky proti bolesti, které mají ovšem další vedlejší a nežádoucí důsledky.
    Přestože mi to lékaři nedoporučovali, začal jsem pravidelně a intenzivně běhat a bojovat s nemocí pomocí běhu. Od té doby jsem naběhal s "Bechtěrevem" tisíce kilometrů a na startu Mattoni 1/2Maratonu Olomouc jsem stál zatím pokaždé. Bylo to mé nejlepší rozhodnutí. Místo léků běh. To je moje krédo.

  • Milan Halenka

    Jako kluk jsem si raději četl nebo lepil modely letadel. Na vysoké mě napadlo jít si zaběhat s kamarádem z Ligy 100. Intenzivní zkušenost mě vedla k rozhodnutí raději běhat sám, nikoho nezdržovat a určitě se nezúčastnit žádných veřejných závodů.

    Jako kluk jsem si raději četl nebo lepil modely letadel. Na vysoké mě napadlo jít si zaběhat s kamarádem z Ligy 100. Intenzivní zkušenost mě vedla k rozhodnutí raději běhat sám, nikoho nezdržovat a určitě se nezúčastnit žádných veřejných závodů. To jsem porušil po mnoha letech, když mě v roce 2004 moje sestřička Eva přesvědčila k účasti na Rabštejnském kocourovi. V kopcích jsem sice „vyplivl“ plíce, ale potupná prohra se stala výzvou. Začal jsem běhat cílevědoměji a přes závody Řepčín-Náměšť a Bělkovickou dvacítku jsem se dostal až na Volkswagen Maraton Praha. S rokem 2010 přišel Mattoni 1/2Maraton Olomouc a jakožto Olomoučák jsem bral účast trochu jako povinnost. Těch prvních deset ročníků jsem si dal za cíl a přivedlo mě to k určité pravidelnosti a zvýšení tréninkového úsilí, abych byl schopný atakovat svoji cílovou hranici 100 minut. Občas to vyšlo.

    Nejlepší čas 1:36:02 jsem si zaběhl ve druhém ročníku (2011). Asi proto, že jsem měl svátek a z trati jsem viděl na „můj rodný dům“. Více si vážím výkonu z roku 2015 v čase 1:37:02, který jsem zaběhl rok po určitých peripetiích, kdy jsem měl obavu, že už nebudu moct kvalitně běhat. V Olomouci bývá pravidelně vedro a kočičí hlavy na finiš, to je opravdu maso! Ovšem divácká kulisa tu bývá skvělá, euforizující a pomáhá se trochu „zmáčknout“. Proto musím poděkovat Jardovi, Vikymu, Yvoně, Lídě, Elišce a Charlottě s Martinem a ostatním věrným fanouškům, že mi během let na trati fandili.

    Pro lidi, kteří jsou na sport méně “šikovní” (stejně jako já), mám doporučení: zaběhejte si třikrát týdně, každý den udělejte pár kliků nebo shybů. Není to časově náročné, budete se cítit v pohodě a půlmaraton v klidu dáte. Dejte si reálné cíle, aby šly po vynaloženém úsilí splnit. Navíc v tak velkém masovém běhu se určitě nebudete cítit osamocení, že vám všichni utekli. Já jsem si na tuhle vzdálenost trochu navykl a zúčastnil se i jiných půlmaratonů v různých městech. Protože když se rozběhnete, tak už vyhráváte sami nad sebou.

  • Stanislav Hájek

    První ročník Mattoni 1/2Maratonu Olomouc byl další z mnoha pokusů zase začít sportovat. Na střední škole jsem běhal skoro závodně, jenže později mě zlákala spíš cyklistika a běhání bylo poskrovnu.

    První ročník Mattoni 1/2Maratonu Olomouc byl další z mnoha pokusů zase začít sportovat. Na střední škole jsem běhal skoro závodně, jenže později mě zlákala spíš cyklistika a běhání bylo poskrovnu. Jakmile ale pracovní vytížení narostlo, bylo čím dál složitější vyrážet na kole po návratu z práce za soumraku ven. Řekl jsem si, že běhání bude bezpečnější a dostupnější.

    Do toho se objevila zpráva, že RunCzech uspořádá půlmaraton v Olomouci. Ve městě, kde už jsem několik let žil, miloval jeho krásy a historii. To mě “nakoplo“ začít znovu běhat. Začátky byly krušné a pouhé 4 kilometry mě dokázaly odrovnat. Tenkrát to bylo ještě začátkem března. Postupně jsem měl lepší kondici a uběhnout půlmaraton se začalo být reálné.

    Od první chvíle jsem si dal za cíl běžet každý ročník. Do toho prvního jsem vybíhal s obrovským respektem a očekáváním, na kterém kilometru mi opravdu “dojde“.  Byly to nakonec plané obavy. Sice jsem nedokázal zaběhnout pod vysněné 2 hodiny, ale euforie na cílové rovince byla nezapomenutelná. To mi dodalo odvahu a odhodlání dávat si vyšší cíle. Další rok už jsem přidal i Sportisimo 1/2Maraton Praha a tajně snil o maratonu.

    Běhání mě prostě dostalo. Pří mé stresující práci bylo tím nejlepším relaxem, vyčištěním hlavy, brainstormingem, způsobem poznávání nových míst. Třeba na dovolené v zahraničí nebo na služebních cestách jsem díky běhání poznával mnohem širší záběr okolí. No a první maraton přišel v roce 2013. Poctivě jsem natrénoval a vyplatilo se to. Volkswagen Maraton Praha je prostě zážitek - už jen Karlův most nebo Nerudova ulice byly vážně nádhera!

    V roce 2015 mě napadlo zaběhnout si všechny závody RunCzech, a tak jsem se do toho pustil.  Praha, Karlovy Vary, České Budějovice, Ústí nad Labem. Asi bych se do těch míst jinak nepodíval. Díky běhání jsem objevil krásy mnoha míst České republiky. Letos už poběžím Mattoni 1/2Maraton Olomouc podesáté. Je to bez diskuse spolu s Prahou nejlepší závod s nejlepší diváckou podporou. Pokud to zdraví dovolí, budu chtít pokračovat a nezůstat u deseti opakování. Budu běhat dál a dál a sbírat další trička a medaile. Díky Carlo Capalbo!

  • Tomáš Vyskočil

    Jsem tělocvikář, k pohybu mám přirozeně pozitivní vztah. Somatotypově (183cm/69kg) jsem pro běh jako stvořený a narozdíl od kolektivních sportů při vytrvalostním běhu nikomu výsledek nezkazím.

    Jsem tělocvikář, k pohybu mám přirozeně pozitivní vztah. Somatotypově (183cm/69kg) jsem pro běh jako stvořený a narozdíl od kolektivních sportů při vytrvalostním běhu nikomu výsledek nezkazím. Mattoni 1/2Maraton Olomouc 2011 byl před 10 lety můj vůbec první závod na trase delší než 5 kilometrů. A i ty kratší jsem běhával velmi sporadicky. Motivací byla zvědavost - jestli to dám a jaké to bude.

    Ten nejlepší byl pro mě loňský - 2018. Běželo to samo, počasí přálo a já si ověřil, že zatím nepatřím do starého železa. Zaběhl jsem si svůj olomoucký osobák, bez většího tréninku a bez bolesti. Nejhorší nebyl žádný. Běhám pro radost a nedopustím, abych neměl pozitivní zážitek. Pokud bude zdraví sloužit, neplánuji v Olomouci přestat běhat. Domácí závod je v mém turisticko-běžeckém kalendáři téměř povinnost. Respektive povinnou radostí.

  • Vrána Sára

    Mezi našimi PIM Kingy, tedy nejvěrnějšími maratonci, je i jedna vrána. Plyšová, fialová a pěkně drzá.

    Krááá.

    Vy mě neznáte? To snad néni možný! Jsem určitě nejslavnější vrána v republice. Plyšová, fialová (to je moderní barva) a jsem závodník. Žádnej nosič štěstí nebo maskot! Byla jsem na všech závodech vždycky první. No... teda jen v kategorii vran.

    Já jsem vznikla kvůli maratonu. V roce 2003 byl Evžen (u toho bydlím) na maratonu ve Vídni, kde byla taky moje starší kamarádka Bára. Ta se mooc líbila jeho neteři. Při odjezdu byly i slzičky a tak se Evžen rozhodl sehnat si svou vlastní vránu. Nakonec se sešly vrány dvě. Z jedné je vraňák Fritzi, který stále bydlí ve Vídni. No, a já Sára jsem se zabydlela u Evžena.

    Když mi bylo 10 měsíců, vyletěla jsem na svůj první maraton. Jungfrau ve Švýcarsku. Tam to bylo bezva, lidi nás moc povzbuzovali a dokonce jsem dostala i svoji první maratonskou medaili.

    Maratony jsem nejdřív lítala jen v zahraničí. V Čechách mi totiž vůbec netleskali. Když jsem letěla pražský půlmaratón v roce 2006  tak na mě koukali divně a žádný povzbuzování jsem nezažila. Zato třeba na Medocu (to byl můj třetí maraton) si mě francouzská televize natáčela, jak popíjím na občerstvovačce víno. Taky jsem proletěla autentický maraton v Aténách.

    Naštěstí i já musím trénovat a při trénincích si mě kamarádi běžci všimli. Když pak v roce 2007 Evžen běžel půlmaraton v Pardubicích beze mě, snad padesát lidí ptalo, kde jsem. A proto jsem začala lítat i v Čechách. Kvůli kamarádům běžcům.

    A tak v roce 2007 poprvé startuji v Praze. Byl to můj sedmý maraton. Čas nic moc. Už to je dávno a ani nevím, jestli mi třeba nebyla zima. Ale pamatuju se, že jednou bylo takový vedro, že mě Evžen v cíli ždímal. A kapalo ze mě fest!

    Přibývaly další účasti a taky lepší časy. Osobák mám z Frankfurtu. Tři pade. V Praze jsem letěla nejrychleji v roce 2009. To bylo čtyři vosum.

    Nyní už startuju pokaždý. Mám v Praze dvanáct startů, jsem první stříbrná vrána. Evžena by na start beze mě už ani nepustili. Časy už taky nejsou jako zamlada, to víte, brka stárnou a křídla už mají za sebou pár operací. Tak už lítám jen pro radost spoluběžců.

    Taky nyní tři dny před maratonem pomáhám na Expu. Kdybych neseděla u stánku PIM Kingů, jéje, to by bylo smutnejch běžců! Nakonec ale musim říct, že i diváci docela povzbuzujou. Proti zahraničním maratonům teda málo, ale aspoň občas uslyším „Hele Sára, přidej!“

    Jo a pro diváky: Jsem vrána, žádnej papoušek, tukan nebo kachna!!!

    Doufám, že to dotáhnu na těch patnáct účastí a budu první zlatá vrána. A taky doufám, že pak budu i slavnostně vyhlášená!!!

    Krá,
    vrána Sára

  • Ivana Vávrů

    V Olomouci studovala, narodil se zde její syn a přátelská mentalita místních lidí ji nadchla. Proto s přihlášením na start prvního ročníku #OLhalf neváhala - a na start se chystá již podesáté.

    Je jich 50. Padesát úžasných běžců, kteří se postavili na start zatím každého Mattoni 1/2Maratonu Olomouc. Pojďme se podívat na příběhy těch, kteří se v roce 2010 rozhodli vyzkoušet náš závod a zůstali nám věrní. Dnes se podíváme na běžecké začátky naší RunCzech star Ivany:

    Běhám od roku 2001. Vždycky se mi to líbilo, a tak bylo jen otázkou času, kdy se mi podaří překonat lenost a vyrazit... No a už to bylo! Běhám někdy více, někdy méně… Záleží na momentální životní situaci. Důležité však je, že pořád. Běhání mi totiž přináší obrovskou radost, zážitky a přátele. Bez něj by to prostě nebylo ono. Dříve jsem bývala oplácanější, po porodu syna v roce 2015 je to však jedna velká jízda, kterou si maximálně užívám.

    V Olomouci jsem dříve tři roky studovala (a nedostudovala). Dále jsem v ní přivedla na svět právě svého Augustýnka a žila zde další rok a půl. Smetanovy a Čechovy Sady tak byly místem, kde jsme trávili téměř každý den. Nadchla mě přátelská mentalita místních lidí. Tohle město mi moc přirostlo k srdci a ráda se sem několikrát do roka vracím. Jsou to pro mě pokaždé silné emoce. Jinak jsem z Chomutova.

    Díky své účasti na běžeckých závodech jsem již znala jiné akce spadající pod pořadatelský tým RunCzech, a tak, když jsem se poprvé dozvěděla o novém závodě v Olomouci, neváhala jsem s přihlášením ani chvilku. Přihlásila jsem se sama, protože jsem chtěla a těšila se... a od té doby to mám takhle každý rok :-)

    Těžko hodnotit, který z nich byl nejlepší nebo nejhorší, protože každý z nich byl něčím výjimečný a specifický. Po druhém ročníku byl můj pozávodní zážitek tak silný, že jsem se rozhodla své pocity sepsat a podělit se o ně. Přišla mi jednoduše škoda nechat si to krásné jen pro sebe... no, a tím vznikl můj blog. Druhý až devátý ročník je tedy mým pohledem zaznamenán.

    Určitě mám v plánu ve svých účastech na Mattoni 1/2Maratonu Olomouc pokračovat i nadále. Co to jen půjde! Příští jubilejní desátý ročník se bude navíc konat přesně v den mých narozenin! Asi je to osud, nějaké znamení... :-)

  • Josef Zajíc

    Vyprávění z RunCzech hostujícího závodu - Athens Marathon. The authentic.

    Zaběhnout alespoň tři závody RunCzech běžecké ligy, přihlásit se, mít štěstí a být vylosovaný. Pak už jen dorazit včas na letiště a v neděli ráno na autobus.Tak funguje RunCzech hostující závod. Letos jsme se vydali se 40 běžci do Atén, kde se běží autentická trasa z Maratonu do Atén. Není to nic jednoduchého, což si vyzkoušel i Pepa Zajíc.

     

     

    Na tenhle běh jsem se těšil už dlouho. Ne, že bych se nějak zvlášť připravoval, jsem pouhý hobík a běhání se věnuji necelé dva roky, ale i tak jsem si tu chtěl zaútočit na osobáček a dát si celý maraton pod 4 hodiny. V pátek po příletu jsme byli s kolegy z pokoje omrknout, kam že to budeme vlastně dobíhat a taky se aklimatizovat jedním pivečkem, ať nás ta řecká voda nezabije:-D V sobotu jsme měli vyhlídkový den a taky byl nejvyšší čas si vyzvednout startovní číslo. Athény jsou krásné město, taxikáři trochu šílenci a i v půlce listopadu tady přes den pěkně paří sluníčko:-D

     

    Den D
    A najednou to přišlo, neděle, 5:15 ráno a člověk musí vstát jen proto, aby se šel zdevastovat na 42 km a nějaký tem metr (na těch už většinou nezáleží, pokud nejste já
    ). Následovala jak jinak než zdravá a vydatná snídaně, pak se obléct, pobalit všechny serepetičky a jelo se na start. Výhodou, že vám tohle všechno někdo zařizuje je, že se o nic jiného nestaráte, jen být všude včas;-)


    Převážnou většinu času jsme jeli po trase, kterou jsme zpátky zdolávali po svých a asi jsem se trochu rouhal, když jsem si říkal, že tohle není tak náročný, až na jeden nebo dva kopečky. Už
     to nikdy neudělám, přísahám!-D Dorazili jsme na start, všude davy lidí, jak když jsou na Václaváku trhy, čas najednou nějak zrychlil a člověk ani nestihl dojít ke stanu, kde se mohl dopřipravit. Vše se tu děje na ulici, v poli, v korytě vyschlé řeky, v olivovém háji, na stráni mezi olivama... Doslova vše!!! 
    A šlo se na start, dostat se do svého koridoru dalo taky zabrat, je to jako když se dostanete na běžící pás a s vámi je tam dalších 19 000 lidí, prostě to člověka hrne. Naštěstí jsem vypadl včas a zařadil se, kam jsem měl.

     

    Start
    Start na téhle akci je jedna velká událost, nejdřív proslovy papalášů, od nejvyšších po ty místní. Pak vás zamrazí, to když se drží minuta ticha za oběti nedávného požáru u Athén a taky při přísaze, že budete tím nejčestnějším běžcem, neporušíte žádná pravidla a do cíle se dostanete jen svojí pílí a odhodláním jako onen bájný Athénský posel Feidippidés. Na tuhle přísahu jsem v tomhle závodě ještě častokrát zavzpomínal.
    Pak už se vybíhalo, po koridorech, můj 4. vybíhal cca 3 minutky po elitě. To kdyby je chtěl někdo z přítomných prohánět
    :-D
    Nám startovala místní ministryně - nevím čeho, stejně ji nikdo včetně mě moc nevnímal. Dav se dal do poklusu a s ním i já. Vstříc té dlouhé distanci, tomu velkému zážitku, s myšlenkou, že tenhle den je ten správný na osobáček, že doma mi spousta lidí drží palce, s tím, že ať se děje, co se děje, dneska to nevzdám... A tak jsem běžel, první 2 km byly z kopečka, na zahřátí. Pravděpodobně vinou místního pasáčka se zhruba 30 ovcí přimíchalo mezi nás, ale až na jednu, která vzala dráhu do polí na druhou stranu
    -D, se všechny podařilo zahnat zpět. Pak jsme se dostali na rovinku, ukrajoval jsem kousek po kousku a těšil se na 5. km. Na tomhle místě se nachází archeologické naleziště, což není na Řecko tak neobvyklé, ale místní všem těm borcům, co tu jednou ročně proběhnou, dávají na znamení úcty větvičku olivovníku... taky jsem jednu dostal-) a donesl až do cíle.
    Pak jsme se vrátili zpět na hlavní ulici do Athén a každý se začal připravovat, jak uměl na následující první kopeček. Ten nijak nepřekvapil, ale bylo znát přibývající sluníčko, tím pádem začala stoupat spotřeba vody, i u mě. Naštěstí na to organizátoři mysleli a byla každých 2,5 km. Tempo jsem si držel na 5:30, nohy v pohodě, dýchání v pohodě, nálada super.

     

    První krize
    Ale pak přišel 14 km, začal jsem cítit jak se mi na levé noze začala shrnovat tejpovací páska k palci a to není dobrý, minimálně to bude za jeden mega puchýř, maximálně praskne, udělá se další a ten už bude krvavý... Změnil jsem trochu došlap a nechal tomu volný průběh, člověk holt musí myslet na něco jiného. A já měl řekl bych celkem tři velmi dobré důvody, proč vydržet. Ale o těch až na konci! Noha se srovnala, běžel jsem dál, na 16 se přidal stejný problém na pravé noze. Zkusil jsem stejnou taktiku, chvílema v pohodě, chvílema jsem se musel tvářit pěkně nepříjemně
    :-D Celý tohle trvalo do 26 km, kdy jsem cítil, že na pravé noze ten puchýř už prasknul, takže nezbylo než shrnutou tejpu sundat a dát to bez ničeho.
    Zastavil jsem, rozvázal botu a při sundavání podkolenky jsem dostal takovou křeč do pravého lýtka, že být ve vodě, jdu ke dnu... Vytryskly mi slzy, padl jsem na svodidla a zkoušel si tu nohu natáhnout. Po cca 2 minutách se povedlo a povolila. Poprvé jsem si vzpomněl na toho posla, on to nevzdal, já mám taky své důvody, jedu dál... nandal jsem podkolenku, zavázal botu a pomalu jsem se rozbíhal. Do téhle chvíle jsem to měl rozběhnuté na velmi solidních 3:40. Nezbylo než přizpůsobit délku kroku i nášlap, zatnout zuby a občasné výstřelky křeče ignorovat. Až do cca 28 km.
    Tady jsem si prožil začátek pekla č.2 pro tento den. K lýtku se přidaly stehna. Možná jsem měl sosat víc hořčíku, možná to bylo tím změněným pohybem, možná jsem někde udělal jinou chybu, nevím. Nevýhodou těchto závodů je, že zdravotník vám pomůže, až když to vzdáte. Jinak vám maximálně stříkne trochu masážního gelu do dlaní a pomož si sám... Tak jsem si dělal další neplánované zastávky co dva kilometry. Od této chvíle ten závod bolel... Ale jak jsem psal, měl jsem své důvody proč to nevzdat, i kdybych to měl dojít. A taky byla krásná medaile, pro kterou se všichni rozhodli běžet. Navíc, když vidíte jak kolem projíždí autobusy plné lidí, co už nemohli, ať už kvůli zdraví, nebo malé inspiraci, kdo ví. Ale i oni si zaslouží respekt, aspoň to zkusili. Na trati jsem párkrát viděl maníky s cedulí: Chtěli jste si ho zaběhnout a teď litujete, co? (slušně napsáno
    )

     

    99 proč?
    Hodně silným zážitkem bylo proběhnutí mezi lidmi, které nedávno zasáhly ničivé požáry. Člověka zamrazí, když si na jejich černých tričkách přečte nápis "99 proč?". Běžíte místem, kde kam dohlédnete, je spálená země, vyhořelé domy, spálené značky u silnic, ohořelé stromy. A ty lidi stejné přijdou a fandí vám, jejich sílu jsem obdivoval a obdivuji.

     

    Závěrem
    A teď, kdo si to dočetl až sem, zde mám své tři hlavní důvody, proč jsem to nevzdal... Prvním, je mé zdraví, kdo mě zná víc, ví, že jsem měl potíže a že se jich už nezbavím, pořád je tu možnost dalších potíží, ale já jim utíkám
    ;-)

    Druhým, jedním z největších co může člověk mít, je moje mamka. Kdo ji znal, ví, jak silná to byla žena, ale bohužel, už tu s námi není, ale než jsme o ni přišli s Petrou Hrubou a Petrem Srdínkem, přišla mi fandit, i když už sama neměla moc sil, na náš místní předvánoční závod. Kdo by v ten den odhadoval, že její poslední Vánoce už "prožije" v nemocnici... S myšlenkou na to, že se na mě dívá ze shora, jsem doběhl a doběhl bych snad kamkoliv...

    Třetím, aktuálním, je moje láska Jituš Valková, moje největší fanynka, podpora kdekoli a kdykoliv, i při tomhle běhu, i když zůstala doma, byla nervóznější než já. Držela palce a fandila na dálku. Výhoda chytrých hodinek je, že vidíte i zprávy z FB na displeji. To díky ní jsem se po mnoha z masáží rozhodl běžet dál, když se mi objevila na hodinkách zpráva.


    Když si dáte všechny tyhle důvody dohromady, prostě to nemůžete vzdát. Doběhnutí bolelo, vydržel jsem focení v cíli a pak už proběhl obrovský výbuch emocí. Brečel jsem jak malej kluk, že jsem to dal, možná se dostavily bolesti z křečí, z puchýřů, možná jen vyčerpání. Plán se nepovedl, Doběhl jsem cc a v čase 4:16, ale i tak jsem spokojen a vím, že na tenhle závod se vrátím, lépe připraven, více namotivován, s tím, že už vím do čeho jdu...

  • Tomáš Nevěčný

    Díky handbiku jsem se cítil svobodnější

    Tomášův příběh začal, když mu bylo 18 let a rozhodl se, jakožto nadšený lyžař, že zkusí snowboard. Od té chvíle se mu život obrátil naruby. Po nešťastném pádu na právě zmíněném snowboardu se ocitl na invalidním vozíku. Pro většinu lidí by to byl doslova konec světa, ale pro Tomáše, jak sám říká, to byl nový začátek. „Samozřejmě to nebylo jednoduché, pro mě i pro rodinu to bylo mnoho změn,“ popisuje Tomáš období po úrazu. „Už během prvních měsíců v léčebně jsem věděl, že se nějakým způsobem budu chtít ke sportu vrátit. Jen jsem byl dost překvapený, jak je zakoupení jakékoliv sportovní pomůcky pro vozíčkáře finančně náročné,“ popisuje Tomáš své první myšlenky na sport.

    Zhruba dva roky po úrazu přišla Tomášovi nabídka na pořízení handbiku - speciálně upraveného ručního kola. Neváhal ani vteřinu, protože mu tou dobou začala chybět příroda a prostředí, kam se vozíčkáři jen těžko dostanou, což handbike hravě vyřešil. Jeho první handbike nebyl originál, ale po domácku svařené a upravené kolo, i přesto Tomáš rád vzpomíná na své začátky.  „Člověk se hned cítil svobodněji a dostal se na spoustu míst, kam by to na vozíku bylo o dost komplikovanější, nebo dokonce nemožné,“ popisuje Tomáš nové možnosti, které mu ruční kolo nabídlo. O dva roky později si pořídil originální handbike, v té době by ho stále ani nenapadlo, že bude jednou se svým kolem na startu závodů. „Kolo jsem pořizoval s tím, že to bude jen na takové to domácí ježdění po okolí, o závodech nebylo ani pomyšlení,“ přiznává Tomáš a dodává, že se vše zlomilo na přelomu roku 2016-2017, kdy začal přemýšlet nad stavbou závodního karbonového kola. Jak už to chodí u každého sportu i v tomto případě byly začátky těžké, ale i přesto se Tomáš naplno pustil do přípravy na závod a jak sám říká: “ Každý závod je vždy nejlepším tréninkem na další závod, člověk se sám do takového tempa v tréninku dostane málokdy.“  

    A jaké jsou reakce okolí?  „Někdo se s handbikem setkává poprvé, takže nechybí hlášky typu „jé, ten se má, jen si leží“ nebo „to je vtipné, to chci taky“. Na cyklostezkách se ke mně často přidávají psi bez vodítka - věděli jste, že některé rasy dokážou běžet i 35 km/h,“ popisuje s úsměvem Tomáš. Letos se chystá na ústecký půlmaraton, který měl možnost okusit již v minulém roce. „Určitě je fajn, když jsou závody handbiků během nějakého běžeckého závodu a máme tak možnost předvést své výkony před širokou sportovní veřejností. Závodní atmosféra je hned jiná,“ vzpomíná na závodní prostředí. Minulý rok se umístil těsne pod stupni vítězů na krásném 4. místě, tak se nechme překvapit, jakým výkonem nás Tomáš překvapí na letošním ročníku Mattoni 1/2maraton Ústí nad Labem.

    Kromě jízdy na handbiku se Tomáš věnuje i basketbalu na vozíku, ve kterém je se svým pardubickým týmem WBS Pardubice velice úspěšný. Díky přítelkyni se dostal i k triatlonu, ale jak sám říká, v tomto sportu má před sebou ještě spoustu práce. A nezáhálí ani v zimě, jelikož si pořídil sledge - běžky. Tomáš je skvělým důkazem toho, že se může i přes nepřízeň osudu díky odhodlání a pevné vůli naplno věnovat tomu, co ho v životě baví - sportu v jakékoli podobě.

  • Andy Pavelcová

    Jak začínala s běháním neobyčejná blogerka Andy, která se chystá na svůj první maraton?

    Na blogu fitfab.cz nás zaujal článek 7 důvodů, proč byste jednou za život měli uběhnout půlmaraton s fotkou usměvavé holky s RunCzech medailí na krku. Takových článků napsala Andy více – přečtete si zde zážitky z Mattoni 1/2Maratonu Ústí nad Labem nebo z letošního #OLhalf. Kromě psaní čtivých článků se tahle slečna věnuje tanci a józe, strávila několik měsíců na Islandu a natočila 4týdenní fitness program FITFAB strong... A my jsme se zeptali, jaké byly její běžecké začátky.

    Každý závod je stále výzvou a přijímám ji s velkou pokorou.

    Svůj první běh si pamatuju jako dneska. Toužila jsem běžet jako všichni ti krásní běžci, kteří mají nádherné vybavení, při běhání si povídají a každého na potkání s úsměvem pozdraví.

    Jak moc jsem byla naivní. Koupila jsem si nejdražší boty, jaké jsem kdy doma měla, nazula a vyrazila vstříc novým zážitkům. Prvních pár stovek metrů jsem taky rozdávala úsměvy na všechny strany a připadala jsem si jako atletická hvězda. Ještě než ale uběhl první kilometr, začalo mi docházet, že jsem to své tempo trochu přestřelila. Druhý kilometr jsem začala sípat natolik, že se na mě běžci přestali usmívat a ještě před třetím kilometrem jsem byla nucena zastavit, abych neumřela. Došla jsem s ostudou domů pěšky a druhý i třetí den jsem schody scházela bokem.

    A kdybych tenkrát neměla ty drahé boty, asi bych se na to vykašlala. Co už ale s nimi? Šla jsem za pár dní znovu, odhodlaná to nevzdat. Naučila jsem se běhat pomaličku, to jen když kolem mě proběhl hezký kluk, tak jsem samozřejmě zrychlila, zadržela dech a dělala jakoby nic! Ale naučila jsem se, že trpělivost a píle přináší růže. Už za pár týdnů jsem uběhla bez problémů 5 kilometrů normálním tempem a po pár měsících zkusila první desítku.

    Byla jsem z rychlých pokroků tak nadšená, že jsem nakazila i maminku. A světe div se, o pár měsíců později už jsme byly přihlášené na náš první půlmaraton! Nikdy předtím ani jedna z nás neuběhla větší vzdálenost než 17 km a tak jsme v září na ústeckém půlmaratonu byly na startu docela nervózní. Vzájemnou podporou a jsme to ale do cíle doklepaly v čase 2:11 a zapily svůj první závod pořádně vychlazenou plzní. No... jedna nebyla. A od té doby běháme obě. Zážitek z půlmaratonu byl tak silný, že jsem od té doby věděla, že nikdy běhat nepřestanu. Nejde o rychlost. Nejde o hubnutí. Jde o radost z pohybu, z té nádherné atmosféry závodu a z toho, jak jsou běžci úžasní lidé.

    Každý RunCzech půlmaraton je pro mě stále výzvou. A až letos jsem se ji rozhodla ještě prohloubit a rozhodla se přihlásit na pražský maraton 2019. Nikdy jsem před sebou neměla tak velký cíl a přípravu budu brát s velkou pokorou a zodpovědností. Protože to nejcennější, co máme, je koneckonců naše zdraví. Mou cestu můžete sledovat na Fit & Fabulous, blogu nejen o běhu.

  • Michal Veselý

    Příběh Gold PIM Kinga Michala, který má na kontě více než 50 RunCzech závodů

    Michalovi Veselému je 56 let a letos je to 10 let od zveřejnění jeho článku Chvíle, kdy člověk pozná sama sebe, který byl otisknutý v MaratoNovinách číslo 1/2008. Vzhledem k tomu, že Michalova vášeň neopadla a stále běhá, rozhodl se se opět po 10 letech podělit o další běžecké poznatky a zážitky.

    "S běháním jsem začal až po konci úspěšné aktivní tenisové kariéry (halový mistr ČSSR , hráč světového žebříčku ve dvouhře a čtyřhře) ve 36 letech v roce 1998 úplnou náhodou. Tenkrát jsme s klukama z tenisu hráli fotbálek a mě se zdálo, že moje kondice není nejlepší a že si půjdu teda zaběhat. V té době jsem vůbec netušil, že mě běhání úplně pohltí na několik let, tedy až dodnes. Strašně mě to bavilo a po osmi hodinách tenisového tréninku jsem šel na 10-15 km běhat, byl to takový adrenalin. 

    Můj první závod byl hned pražský maraton, asi po dvou měsících tréninku v témže roce. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Můj syn se mi zeptal: "Tati, kdy tě mám čekat v cíli?" A já mu říkám, čekej tam tak za 3 hodiny 45 minut a nakonec jsem byl v cíli v čase 3:44:25 . A to byl teprve začátek... V roce 2008 jsem měl již odběhnutých 6 pražských maratonů,  byl jsem se šesti starty PIM King a také jsem si zaběhl několik maratonů zahraničních. 

    Tenkrát jsem psal, že bych se rád zúčastňoval maratonských závodů u nás i v cizině i v dalších letech a to jsem i dodržel. Nyní jsem se 16 pražskými maratony hrdý nositel ocenění Gold PIM King a k mým pěti zahraničním maratonům do roku 2008 (New York, Londýn, Berlín, Paříž a Rotterdam) přibylo dalších sedm (Řím, Las Vegas, Barcelona, Istanbul, Košice, Stockholm a Chicago). Nyní mám za sebou 29 maratonů, z toho 17 v Praze.

    Všechny maratony, co jsem běžel, měly nezapomenutelnou atmosféru a byly vždy něčím výkomečný. Například v New Yorku se startuje na Verrazano bridge, který má dvě patra a trasy se sbíhají až po několika kilometrech, to samé v Londýně, kde  se startovalo dokonce na třech místech. V Istanbulu se začíná zase v Asii a končí v Evropě. V Las Vegas se startovalo v šest ráno za přítomnosti bílých tygrů v kleci a parašutistů. V Chicagu v pěti vlnách po deseti minutách, startovalo 45 tisíc běžců. V Římě se končilo u Colossea. V Rotterdamu bylo v dubnu přes třicet stupňů a běžci tam kolabovali... Nezapomenutelný se pro mě ale stal maraton ve Stockholmu, který je v červnu. Tenkrát jsem vyrazil z Prahy pouze v šortkách a tričku, s předpokladem, že tam bude teplo jako u nás.  To jsem se ale mýlil. Ve Stockolmu byly 3 stupně, byl silný vítr a padaly provazy vody. Všichni byli oblečeni v nepromokavém teplém obleku, až na mě. Na 30. kilometru mě byla taková zima, že jsem to chtěl vzdát. Vlezl jsem do stanu pro běžce, kde mi dali deku a kde seděli další běžci. Asi po pěti minutách si říkám, přeci to nevzdáš, nikdy si nic nevzdal! Vyšel jsem s tou dekou z toho stanu a takovým chůzoběhem pokračoval. Deku jsem nakonec odhodil až před Olympijským stadionem, kde byl cíl, a závod dokončil. 

    Nejtěžší je pro mě ale vždy pražský maraton, protože mě, rok co rok, čeká po závodě ještě minimálně 3 až 5 hodin tréninku výuky tenisu a to pořádně bolí :-).

    Můj sen je se zúčastnit ještě dvou maratonů v cizině. Již dva roky se zkouším přihlásit na maraton v Tokiu, ale ta šance je minimální. Třeba letos se hlásilo 350 tisíc běžců a jenom 30 tisíc může běžet. Bohužel jsem nebyl vylosovaný. Tokio a Boston jsou moje poslední dva maratony, co mi chybí do World Marathon Major.

    A kdo nemá ještě dost! 
    Když k mým 17 pražským maratonům připočtu ještě 19 pražských půlmaratonů (poslední letos v dubnu) a 15 závodů Prague Grand Prix na 10km, tak jsem na čísle: 51 závodů s RUNCZECH a toho si moc vážím.
    Na závěr bych chtěl říct, že i když již žádné osobní rekordy netrhám, tak mě běhání stále baví a ten pocit při probíhání cíle je k nezaplacení...


    Moje osobní rekordy: Maraton 3:30:45, půlmaraton 1:32:44, 10km 42:43.
    To je asi zatím vše a budu se na vás opět těšit s novými běžeckými dojmy za 10 let v roce 2028."

  • Soňa Kotulkova a Michal Hrabec

    Soňa a Michal: běžecká svatba při půlmaratonu

    Až se Soňa Kotulkova a Michal Hrabec z populárního běžeckého blogu Running2 za pár dní postaví na start dvacátého Sportisimo 1/2Maratonu Praha, od ostatních běžců je docela snadno poznáte. Soňa poběží v bílých botách, legínách a šatech, Michal zase ve speciálním běžeckém obleku s kravatou. Pražský půlmaraton je totiž pro oba dva výjimečný- před třemi lety se při něm poznali a nyní se v polovině závodu vezmou!

    Vyznání lásky, polibky nebo žádost o ruku, to vše jsme v cíli závodů  RunCzech ve větší či menší míře viděli, ale běžecká svatba? Velká premiéra, kdo ví, jestli ne světová… Soňa s Michalem vyběhnou bok po boku ve svých běžecko-svatebních šatech a na dvanáctém kilometru, přímo pod letenskými schody, připravují opravdovou svatbu. A potom? Potom spolu, opět bok po boku, doběhnou do cíle. Jako novomanželé.

    Pro Soňu a Michala je běh společná vášeň. Spolu trénují, závodí a o všem okolo píší na společný blog. Kdy a jak jejich společný příběh napsal první řádky? „Budou to tři roky. Seznámili jsme se na půlmaratonu v Praze,“ vzpomíná Soňa, ale Michal ji skočí do řeči: „ono to bylo ještě trochu jinak. Tři týdny před půlmaratonem měl  adidas tiskovku, na kterou jsem původně vůbec nechtěl jít, ale protože nikdo jiný nebyl, musel jsem. A přitom byla o kosmetice… No a tam jsem poprvé zahlédl Soňu.

    Chvíli se nic nedělo, tři týdny do půlmaratonu uběhly rychle, Michal i Soňa svých 21 kilometrů zvládli (Soňa v totální euforii a poprvé v životě) a po závodě na sebe narazili při převlékání v právnické fakultě. „Soňa byla zády ke mně, měla u sebe tašku z té tiskovky, já ji oslovil, ona se otočila a mně spadla brada,“ směje se Michal.

    Spolu s dalšími kamarády vyrazili hned po závodě na oběd, sedli si vedle sebe, zapovídali se a od té doby jsou spolu. A taky spolu chodí po horách, surfují, hrají golf a především… Především běhají. „Běhání celý náš život hodně ovlivňuje, oba dva nás to hrozně baví. Asi jsme trochu blázni, normální člověk by to s námi asi nedal a pro ostatní jsme dost akční, my ale máme stejný pohled na život. Prostě jsme se asi hledali,“ přemýšlí Soňa.

    Když už oba dva tolik běhali, napadlo je, že by o své vášni mohli také psát. Michal tehdy přispíval na Rungo.cz, Soňa do Marianne, ale oba toužili tvořit, to, co sami chtějí. Proto vznikl blog Running2.„Můžeme se mnohem víc věnovat běhání a psaní o něm. Lidem říkáme, že nemusejí být nejlepší, ale že prostě stačí běhat. Lidi nás už mají s běháním spojené, i proto jsme vymysleli svatbu právě na půlmaratonu. Zrovna tenhle závod oba milujeme a máme tu taky dost známých a fanoušků,“ vysvětluje Soňa.

    Běžecké duo od začátku vědělo, že chce netradiční svatbu, ale finální podoba se nerodila lehce. „Nejdřív jsme mysleli, že se vezmeme sami dva v Indii, pak byla varianta cíl půlmaratonu, ale nakonec nám polovina závodu vyšla jako úplně nejlepší,“ usmívá se Michal a Soňa dodává: „neměli jsme běžecké zásnuby, tak budeme mít běžeckou svatbu. Běh k našemu životu prostě patří, jinak to nešlo.

    Až Michala a Soňu na trati půlmaratonu potkáte, nestyďte se jim popřát vše nejlepší k jejich velkému dni. Nebo se nechte inspirovat – potkat svoji životní lásku na běžeckém závodě, to přeci nezní špatně!

  • Martin Hakl

    Running With Those That Can’t: půlmaraton za dětský úsměv

    Už za necelé tři týdny odstartuje jubilejní dvacátý ročník Sportisimo 1/2Maratonu Praha. Stalo se již dobrou tradicí, že poté, co se do pražských ulic vydá bojovat jedenáct a půl tisíce běžců, na start se postaví ti praví hrdinové. Na sobě mají trička s nápisem Running With Those That Can’t, po boku vozíky s handicapovanými dětmi a před sebou závod, při kterém neběží na čas ani kvůli osobním rekordům.

    Jeden z těch, kteří při závodech RunCzech vykouzlí úsměvy na dětských tvářích, je Martin Hakl. A právě on představuje organizaci Running With Those That Can’t. „Jsme parta dobrovolníků společně s dětmi ve speciálních sportovních vozících. Celé je to o tom, že i někteří rodiče neběžci se odhodlají urazit alespoň 5 nebo 10 kilometrů, aby mohli prožít atmosféru společně se svými dětmi. Je to o tom, že ač se s lidmi, se kterými běžíte v týmu, seznámíte dvě hodiny před startem, je z vás super parta, kdy si prostě těch 21 kilometrů užijete a nezmizí vám ani na minutu úsměv z vaší tváře. Najednou může být i z běhu týmový sport,“ vysvětluje Martin.

    Běžci z Running With Those That Can’t tradičně startují na úplném konci. Má to hned několik důvodů. „Trasa je volnější, máme možnost víc vnímat svět kolem sebe a míjíme ty, kteří nezaběhnou světové rekordy, ale jdou posunout své vlastní hranice, splnit si sen, nebo si prostě něco dokázat. Pro nás je každý vítěz bez ohledu na umístění,“ říká Martin. Pokud jste někdy start téhle party viděli na vlastní oči, pravděpodobně budete souhlasit i s dalším plusem pozdního startu – na závodech RunCzech jen těžko zažijete emotivnější chvilku…

    Do jednoho závodu RWTTC zapojí přes třicet dětí. „Někteří z nich urazí jen část závodu a v půlce se prostřídají s ostatními. To nic ale nemění na tom, že všechny mají po závodě obrovskou radost z cílové medaile nebo pohárů, které jim osobně předáváme. A od rodičů dobře víme, že ještě několik týdnů nemluví o ničem jiném a vyzvídají, kdy bude další takový závod.“

    I proto se s Running With Those That Can’t můžete potkat i na několika dalších bězích RunCzech. Nechybějí na všech třech pražských závodech a vyrážejí i na půlmaraton v Karlových Varech. „Je spousta příležitostí, jak naši iniciativu podpořit a pomoci. Ať už se s námi rozhodnete běžet, pošlete dobrovolný příspěvek nebo se stanete sponzorem jednoho z vozíků,“ přibližuje Martin Hakl.

    Pro něj a celou jeho partu však závod protnutím cílové pásky nekončí. Získané finanční prostředky poté putují na nákup speciálních sportovních vozíků Benecykl. „Ty po závodě darujeme vybraným rodinám. Věříme, že účast na velkých sportovních akcích a snadná dostupnost přírody činí život rodin aktivnější a lepší.“

    Mezi sponzory RWTTC jsou i společnosti, které přispívají pravidelně každý rok. „Darují nám finanční prostředky na nákup vozíku, ten jim označíme jejich logem. A často vytvoří i vlastní běžecký tým, který se stane doprovodem vozíku s dítětem v průběhu celého závodu. Je to skvělá příležitosti pro trochu jiný teambuilding. Navíc po závodě proběhne slavnostní ceremoniál s předáním vozíku rodině, takže je hned zřejmý přínos celé akce,“ dodává Martin, kterého na ostatních závodech můžete vidět v dresu – SK Babice.

     Pokud vás tohle povídání nalákalo, přidejte se, vzkazuje Martin. „Zkuste i vy občas zapomenout na časomíru, osobní rekordy a prožít závod z úplně jiné perspektivy. Pomáhejte během. Má to smysl. Přidejte se k Running With Those That Can’t.“

  • Jan Roubíček

    Honza: Chlastal jsem. Teď běhám pro život.

    Jeho životní příběh by vystačil na pěkně dramatický film. Hlavní roli by kromě čtyřiatřicetiletého číšníka z Prahy hrál alkohol, běh a naděje. „Jsem Honza, abstinující alkoholik, který se rozhodl bojovat sportem,“ představuje sám sebe muž, jemuž dnes osud nastavuje přívětivější tvář.

    Sám o sobě Honza Roubíček říká, že když něco dělá, snaží se to dělat pořádně, na maximum. Bohužel to platilo i pro chlast. „Nikomu bych nepřál poznat pocit, kdy každé ráno vstáváte a hledáte flašku rumu, protože jinak nemůžete na nohy, klepete se tak, že nedokážete vypít kávu, aniž by půl hrnku neskončilo na podlaze. Stal jsem se rukojmím ve vlastním těle, rukojmím něčeho, co nejde ani popsat slovy,“ vzpomíná na těžké chvíle.

    Temné démony podporovala i Honzova práce. Živí se jako číšník, každý den tak mohl do sytostí pít to, co bylo zrovna po ruce. „Sám sobě jsem se hnusil, nevěděl jsem kudy kam a vše se mi hroutilo pod rukama. Přiznat si realitu bylo nesmírně obtížné, ale důležité pro další léčbu.“ S alkoholovou závislostí Honza začal bojovat v Bohnické léčebně a dnes je z něj abstinující alkoholik.

    Pořád však dobře ví, že nadosmrti vyhráno ještě není. „Dnes už je to mnoho let, co s tímhle životním strašákem bojuju každý den. Zatím úspěšně. A jestli se ještě někdy napiju? Věřím, že ne, ale jistě to říct nemůžu, to bych byl pokrytec. Ale určitě bych chtěl poděkovat celé své rodině, několika opravdovým kamarádům, co mi pomohli a všem v Bohnické léčebně. Vaše práce má smysl!

    Honza si za způsob boje proti alkoholu nakonec vybral sport. Jak to tak bývá, než se poprvé rozběhl, vůbec si nedokázal představit, že mu to půjde a bude si to ještě navíc užívat. „Můj život se dělí na dvě důležité etapy: s chlastem a bez něj. Po ukončení protialkoholní léčby mě k běhu přivedl můj kamarád  Martin. Společně jsme hledali sport, který mě finančně nezničí a zároveň mě bude bavit. Rozhodnutí padlo na běh. Stačí přece jen koupit si boty a vyběhnout,“ líčí svoje běžecké začátky.

    Ty byly krušné, několik prvních týdnů si Honza za svoje běžecké předsevzetí nadával. A pak to začalo jít. Trénoval, užíval si pohyb a vybíral svůj první závod. Volba nakonec padla na Mattoni 1/2Maraton Ústí nad Labem, to se psal rok 2016. Proč zrovna Ústí? „Jednoduchá volba. Bál jsem se velkého tepla v letním období a taky mě zaujal průběh chemičkou.“

    Honza nikdy žádný závod neběžel a vlastně ani nevěděl, co má od takové akce očekávat. Atmosféra závodu ho tak o to víc dostala. „Pamatuju si to jako dnes, já byl snad první ve startovním prostoru. Nervozita opadla společně s výstřelem a prvními tóny Vltavy, to musí dostat každého běžce.  Tehdy jsem si připadal hrdý, že jsem součástí takové velké rodiny běžců,“ líčí.

    V Ústí tehdy pár dní před závodem panovalo psí počasí, pršelo i celý den před startem. Jako zázrakem, těsně před startovním výstřelem Honzova prvního závodu se vyčasilo. A kromě té běžecké rodiny byla na startu ústeckého závodu i ta Honzova. „Obrovskou oporou  mi na závodě byl můj otec, který mi přišel fandit. Jsem strašně rád, že to byl právě on, kdo se mnou sdílel tak důležitý den.“

    Honza si celý závod neuvěřitelně užíval, ať už díky parádním fanouškům nebo kapelám podél trati. Konec závodu svého prvního závodu má ale trochu v mlze. „Poslední kilometr si moc nepamatuju. Tedy kromě okamžiku, kdy jsem protnul cíl, a na krku se mi houpala má první medaile. Jsem na ni právem pyšný.“

  • Ondřej Fialka

    Běhání je pro mě kolektivní sport, říká Ondřej

    Před nějakými osmi lety začal Ondřej Fialka běhat jenom tak, pro radost. Dnes má za sebou desítky menších závodů, osm půlmaratonů a tři maratony. Ona zásadní ingredience, tedy radost z běhání a pohybu, mu zůstala dodnes.

    Když se Ondřej v roce 2010 přihlásil na pražskou Grand Prix, neměl v nohách zrovna hodně tréninkových kilometrů a startovní číslo si na hruď poprvé připnul právě až před desetikilometrovým nočním závodem. „Bylo to teprve podruhé, co jsem se pustil do takové vzdálenosti - poprvé jsem si dal deset kilometrů v tréninku, abych zjistil, zda to vůbec uběhnu. To se mi sice povedlo, ale dva týdny mě pak bolela chodidla,“ vzpomíná Ondřej.

    Záhy zjistil, že za bolavé nohy mohou špatné boty. Promptně to vyřešil nákupem nových, tentokrát opravdu běžeckých, a prvnímu závodnímu startu nestálo v cestě už nic. A co si z něj pamatuje? „Někdy na sedmém kilometru jsem už stěží popadal dech, když se vedle mě ozvalo zvonění telefonu. Běžec vedle ho zvednul a začal v klidu konverzovat, aniž by zpomalil: ,ahoj, já teď běžím tu desítku… No jsem asi na sedmém kilometru, pohoda...´“

    Ondřej po prvním závodě (mimochodem zaběhnutém v pěkném čase těsně nad padesát minut) začal běhat pravidelněji a v roce 2013 se přihlásil na svůj první půlmaraton. Pražský promarodil a sledoval jej pouze v televizi, premiéra tak připadla na Mattoni 1/2Maraton České Budějovice. S drobnými křečemi jej úspěšně zdolal, ale tři kilometry před cílem zažil malé drama. „Běžec přede mnou se najednou sesunul k zemi. Několik dalších lidí ho pohotově chytilo, naštěstí nebyl v bezvědomí, pouze vyčerpaný. Jelikož jsem tehdy běžel s mobilem, hned jsem volal sanitku. Ta přijela bleskově, během tří minut,“ líčí méně radostnou stránku, ze které vyplývá ponaučení, že běžci by neměli přeceňovat svoje síly a na start závodu nastupovat, pokud si nejsou jisti, že na to opravdu mají.

    Další zlom v Ondřejově běžeckém životě přišel v roce 2015, kdy poznal skupinu adidas Runners. „Našel jsem si tam spoustu běžeckých kamarádů, se kterými mě běhání začalo opravdu bavit. Mezi běžci jsem poznal i lidi, kteří chodili na tréninky projektu Mattoni FreeRun a přidal se k nim, konkrétně do skupiny Petry a Lucky na Letné. Bez nich a ostatních kamarádů z freerunových tras bych určitě běhal mnohem méně a nejezdil na tolik závodů. Běháni je proto pro mě jednoznačně kolektivní sport,“ přiznává.

    Ve stejném roce si teď už nadšený běžec poprvé vyzkoušel maraton, volba padla na Drážďany. „Byl to úžasný zážitek. Do té doby jsem k maratonu vzhlížel jako k něčemu, co možná nikdy nedám a najednou jsem ho měl úspěšně za sebou.“ K maratonské premiéře pak loni přibyla i Praha s Budapeští a osobní rekord vylepšený na 3 hodiny a 43 minut. Loňský rok byl pro Ondřeje - co se osobáků týče - hodně plodný, zlepšil se na pětce (na O2 Pražské štafetě), desítce (při Birell Grand Prix) i na půlmaratonu v Karlových Varech.

    Ondřej se postupem času ze silnice dostal i k horským trailům a se svými běžeckými přáteli jezdí na takzvané běhovýlety. „O víkendu jedeme ráno vlakem nebo autobusem do pěkné přírody za Prahu, běžíme pohodovým tempem mezi 20 a 30 kilometry s cílem na nějakém zajímavém místě, třeba hradě, zámku, skanzenu, minizoo či pivovaru. Je to krásné spojení sportu v přírodě a příjemného dne s kamarády.“ Ondřej před osmi lety začal běhat jenom tak, pro radost. Dnes zvládá tréninky, závody nebo takovéto výlety opět pro radost. Běžecký kruh se uzavřel.

  • Alena Sojková

    Jednoduše jsem si řekla, že to zkusím, vzpomíná Alena na běžecké začátky

    Ještě před nějakými třemi lety Alenu Sojkovou ani nenapadlo, že by jednou taky mohla běhat. „Pro mé baculaté a naprosto nešikovné já byl jakýkoliv sport tabu,“ vzpomíná. Jenže se přiblížily čtyřicáté narozeniny a s nimi snaha něco změnit. Oním něčím se ukázal být pětikilometrový adidas Běh pro ženy a od té doby se dnes dvaačtyřicetiletá úřední veterinární lékařka nezastavila.

    Alenina cesta k běhání byla opravdu dlouhá, od malička se totiž všem sportům vyhýbala. „Pokud jsem přece jenom byla nucena absolvovat hodiny tělesné výchovy, následovaly úrazy. Mezi ty závažnější patřily tři zlomeniny nohy, z toho jedenkrát obou noh současně.  To mě jen utvrzovalo v  přesvědčení, že sport zůstává mým nepřítelem,“ přiznává máma dvou dětí. Obě přitom ve sportu podporovala a radovala se, že nejdou v jejích, tedy nesportovních šlépějích.

    Takhle to pokračovalo až do chvíle, kdy se na Alenině narozeninovém dortu objevilo čtyřicet svíček. „Cítila jsem, že si potřebuju něco dokázat. Nechtěla jsem se blížit babičkovskému věku a skončit jenom u pečení dortů, které mě v té době dost bavilo. Všude se psalo o běhu a já si jednoduše řekla, že to zkusím.“ Párkrát si bez větší přípravy, měření kilometrů, tempa nebo speciálního oblečení vyběhla podél Moravy a přihlásila se na adidas Běhy pro ženy.

    Psal se rok 2015, Alena měla dva dny po narozeninách a jednou jedinkrát v životě si chtěla zkusit atmosféru závodu. „Měl to být první a poslední závod v životě i za tu cenu, že ho nedokončím. Bez jakékoliv oslavy narozenin, jen já sama se sebou jsem se snažila utéct věku. Věk jsem nezastavila, ale rozběhlo se něco neočekávaného.“ Alenu běhání - oproti všem předpokladům a navzdory vlastnímu očekávání - začalo bavit.

    Doma zjistila, že čas 26:52 není na první pětikilometrový závod bez velké přípravy vůbec špatný – velké povzbuzení! „Kombinace vnitřního naplnění a vidina dobrých výsledků odstartovalo u nesportovní matky, manželky a sedavé úřednice něco, co dodnes nechápe nikdo z mého okolí.“ Po tajných výbězích za tmy se Alena přihlásila na první desítku. Výsledek? Pár vteřin nad dvaapadesáti minutami. Nová běžkyně byla na světě.

    Přerod z gaučové povalečky na sportovního nadšence orámoval rok 2016. „Stáhla jsem si aplikaci do mobilu, začala hlídat délky tratí a časy. Dostavovaly se úspěchy, a to nejenom v kategorii. Sebevědomí rostlo, zkracovala jsem sukně a zvyšovala podpatky, množily se medaile.“

    Alena začala pošilhávat po půlmaratonu, našla si tréninkový plán a začala poctivě trénovat. Její běžecký rozlet ale přibrzdily zdravotní obtíže nejbližších. „Potřebovaly mě děti, práce, domácnost a obden jsem jezdila jako podpora do nemocnice. Místo prodlužování tratí jsem z časových důvodů byla nucena je zkracovat. Příprava na půlmaraton sice šla stranou, ale právě běhání mi po večerech pomáhalo od lítosti.“

    A vysněný půlmaraton nakonec přišel, i když o rok později. Dva dny pře pardubickým půlmaratonem Alena naprosto spontánně koupila číslo a rozjela se na svou velkou premiéru.  Do cíle doběhla necelé čtyři minuty po dvouhodinové metě a její první myšlenky v cíli? „Já bych si snad troufla i na maraton…“  Ten zatím odolává, ale odškrtnutých běžeckých výzev má Alena i tak dost. Coby ryzí silniční běžec se pustila do terénu a na loňském Birell Grand Prix stihla v jeden den zaběhnout jak pětikilometrový závod pro ženy, tak hlavní desítku.

    Běžecký kalendář na letošní rok má plný až do léta, nechybí v něm ani dubnový Sportisimo 1/2Maraton Praha. „S pokorou se raduju z každého dne, kdy si můžu plnit běžecké sny. Ten úplně nejvíc je vyběhat kompletní sérii medailí RunCzech  závodů.  Už si na ně připravuju doma místo. S vědomím, že u mě přicházejí zásadní momenty nečekaně a bez přípravy, může se už brzy stát cokoliv,“ končí Alena svůj běžecký příběh.

  • Helena Havlíková

    Všechno je o hlavě, vzkazuje šedesátiletá maratonská debutantka

    Ve startovním poli na závodech RunCzech najdete desítky, stovky a tisíce zajímavých tváří. Každá má svůj vlastní příběh – některé jsou úsměvné, jiné vás donutí slzet a další… Ty další jsou pořádně inspirující! To je případ Heleny Havlíkové, právničky Českého rozhlasu. Ta se předloni, ve svých šedesáti letech, rozhodla, že uběhne Volkswagen Maraton Praha. A jak řekla, tak i udělala.

    Na start královského atletického závodu se postavila v květnu roku 2016. To už měla poctivě naběháno, ne jak při své premiéře na maratonské štafetě o pár let dříve, kdy kolegové hledali parťáka. „Suverénně a zvesela jsem se k těm mlaďochům přidala – když zvládám v pohodě padesátky na lyžích, jezdím na kole, plavu, uběhnout deset kilometrů bude jak nic,“ vzpomíná dnes na závod odběhnutý ve starých teniskách. „Tehdy jsem vůbec neběhala a až těsně před závodem začala řešit boty. Z těch vyšlápnutých se mi zdály nejlepší socialistické tenisky, ve kterých jsem několik desetiletí zdárně ryla zahradu.“

    Netradiční běžecká obuv si vybrala svou daň v podobě ukrutně bolavých nohou. „Když jsem se po víkendu do rozhlasu přišourala o berlích, útrpné poznámky kolegů jsem sice odrážela se smíchem, ale byla jsem na sebe pořádně naštvaná. Zařekla jsem si, že to takhle nenechám,“ pokračuje Helena. Taky že nenechala – pořídila si opravdické běžecké boty, pustila se do běhání a další rok už v cíli maratonské štafety netrpěla, naopak.

    Helena začala přidávat kilometry. V tréninku poslouchala svoje vnitřní limity, někdy to po pěti kilometrech zabalila, jindy jich bez potíží zvládla dvacet. „Běhání je i o srozumění se s vlastním tělem,“ dobře ví, a nakonec se v šedesáti proběhala k celému maratonu. „Chtěla jsem si k takovému jubileu dokázat, že to jde a vyzkoušet si sílu motivace. Můžu potvrdit, že maraton je hodně o hlavě.“

    Dnes už nadšená běžkyně se v Českém rozhlasu zabývá mediální legislativou, zároveň pravidelně komentuje operní dění, spolu s kolegy z operní poroty cen Thálie objíždí premiéry po celé republice nebo píše do Lidových novin a Hudebních rozhledů. Na maratonský trénink si každopádně čas umí najít. Ví, že se to při závodě vyplatí a že bude opět na co vzpomínat.

    Co Heleně z jejich dvou maratonských startů nejvíc utkvělo v hlavě? Hned několik zdánlivě nedůležitých, ale silných momentů. „Na Strakonické najdete úseky, kde panuje kolem trati ticho. Slyšet je jen měkký dusot nohou a oddychování. Tenhle zvláštní intenzivní zvuk s prolínáním mnoha rytmů a barev  mě fascinoval,“ přiznává. Že se traduje, že člověk po doběhu maratonu nedojde ani do metra? Tady to určitě neplatí: „Myslela jsem, že po maratonu zemdleně padnu a teprve postupně začnu zase nabírat síly. Vůbec ne, víc než týden jsem měla energie na rozdávání a euforie přetrvává vlastně dodnes!

    V kategorii žen nad šedesát let (sama jim říká stařeny) doběhla Helena při svém prvním maratonu čtvrtá. Už teď spřádá plány, jak se už potřetí postaví na maratonskou startovní čáru, protože (jak sama už teď dobře ví), maraton je bezpečně návykový!

  • Michala Krška

    Michal: od zástavy srdce na start maratonu

    Příběh třiatřicetiletého Michala Kršky z Blanska začíná v létě roku 2014, kdy si plnil životní sny. Končil policejní školu, připravoval se na práci policisty a trénoval na svůj první běžecký závod. A pak přišla osudná noc ze středy 20. srpna.

    Michal hrál odmalička fotbal a běhání, neodmyslitelnou součást tréninků, bytostně nenáviděl. Přetržené křížové vazy ho však donutily s fotbalem v šestadvaceti seknout, a jelikož mu pohyb začal chybět, šel se občas proběhnout. Odtud už nebylo daleko k prvnímu závodu, kterým měl být Půlmaraton Moravským krasem v domovském Blansku. Zbývalo do něj posledních deset dní…

    Usínal jsem v posteli vedle své přítelkyně a pak se mi zastavilo srdce,“ popisuje Michal chvíle, kdy mu šlo o život a záleželo na každé vteřině. Tehdy měl štěstí v neštěstí, přítelkyně je totiž zdravotní sestra a zrovna nespala ani nesloužila noční směnu. „Okamžitě si všimla, že je něco špatně a až do příjezdu záchranky mi masírovala srdce. To trvalo 12 minut. Záchranáři mi srdce nahodili defibrilátorem, převezli mě na ARO boskovické nemocnice a druhý den vrtulníkem do brněnské nemocnice u Svaté Anny.“

    Tam se Michal po dvou dnech umělého spánku probral. „První okamžiky po probuzení byly dost šílené a asi nikdy nezapomenu, jak jsem nechápavě koukal, kde to jsem. Samozřejmě jsem nevěděl, co se dělo a byl to šok, když mi zdravotní sestra všechno řekla.“ I přes dlouhou zástavu a nejisté prognózy Michal vše přežil bez dalších zdravotních následků, ale tušil, že má po policejní kariéře i po běhání.

    Michal Krška strávil v nemocnici další dva týdny, kdy mu doktoři voperovali defibrilátor a rovněž vyloučili, že by zástavu způsobil sport. „Naopak mi řekli, že mi sport spíš zachránil život, díky dobré trénovanosti má člověk větší šanci, že takovou událost přežije,“ říká Michal a dodává: „Tímto bych chtěl znovu poděkovat za záchranu života své přítelkyni a blanenským záchranářům.“

    S běžeckým koncem se Michal smiřoval těžko. „Ve slabé chvilce jsem téměř s pláčem říkal doktorce, že už si ten vysněný půlmaratón nikdy nezaběhnu. A ona odvětila, že proč ne? Prý klidně příští rok!“ Nevěřil jí, ale tři měsíce po návratu z nemocnice začal pomalu běhat. Po osmi měsících přišel první závod a za dalších pět, něco málo rok po zástavě srdce, vysněný blanenský půlmaraton.

    Potom to už šlo ráz na ráz. V roce 2016 běžel Michal kolem dvacítky závodů včetně prvního maratonu v rámci blanenské etapy Moravského Ultramaratonu. Další rok přinesl smělé cíle. „Některý z půlmaratonů zaběhnout pod 1:30, pražský maraton pod 3:30 a desítku pod 40 minut, čemuž jsem podřídil vše. Začal jsem běhat pětkrát až šestkrát týdně, jezdit na horském kole nebo plavat, zlepšil svojí životosprávu. Objevil jsem pro mě nová jídla, jako jsou pohanka, jáhly, bulgur, mungo a omezil jsem alkohol, což pro mě, milovníka piva, byla oběť nejvyšší,“ usmívá se Michal.

    Nový přístup přinesl ovoce v podobě nových osobních rekordů včetně času 3:29:56 na posledním Volkswagen Maratonu Praha. „Byl to rozhodně nejkrásnější závod, jaký jsem kdy běžel. Trasa je jedna velká nekončící exkurze historickým centrem Prahy a další nej pro mě byli diváci, v Praze to byl jeden nekončící kotel. Dlouhé špalíry nadšených lidí mě nabíjely energií a neodmítnul jsem jedinou možnost si s fanoušky plácnout.“

    Letos by Michal rád vylepšil své osobáky a časem se chce posunout na ještě delší tratě. „S jídlem roste chuť, rád bych v nejbližší době běžel nějaký ultramaraton okolo 60 kilometrů.“ Brněnský masakr, Zapomenuté hory, Beskydská sedmička a výhledově sedm maratonů za sedm dní v rámci Moravského Ultramaratonu, po těch všech znovuzrozený běžec pokukuje.

    Dnes, tři a půl roku po zástavě srdce, je Michal spokojený. „Mám vše, co si jen člověk může přát. Zdraví mi slouží, v roce 2016 se nám narodila nádherná dcerka a našel jsem si práci, kde vydělávám mnohem více peněz, než bych jako policista kdy měl. Hodně lidí mě sice má za blázna, který hazarduje se svým životem, ale já si myslím své. Běhání si neskutečně užívám a to co se mi stalo před třemi lety, mě v jistém smyslu neskutečně posílilo,“ říká a přidává jednu radu pro všechny: „nikdy to nevzdávej, ani když budeš na totálním dně.

  • Ondřej Zmeškal

    Kdybych seděl doma, zblázním se z toho, říká nevidomý běžec Ondřej

    Sedmadvacetiletý Ondřej Zmeškal neměl na startu života příliš štěstí. Od malička neviděl na jedno oko a špatně slyšel, přesto ho vždycky bavilo sportovat. A nepřestal s tím ani v momentě, kdy ve dvaceti oslepl úplně. Dnes dělá triatlon (pyšní se titulem železný muž), běhá maratony (dvakrát pražský) a kvůli královské atletické disciplíně se rovněž dvakrát vypravil dokonce až do Číny.

    Narodil jsem se předčasně, a když mě dali do inkubátoru, přehnali to s kyslíkem. Hůř slyším a podařilo se zachránit jenom jedno oko, ale i na něm byla sítnice slabší,“ vypráví svůj příběh sportovec z Nového Telečkova na Třebíčsku. Oslabená sítnice nicméně několik let fungovala bez potíží, pak v pubertě Ondřejovi ve škole při stěhování praskla. Následovala operace, šedý zákal, další pobyt v nemocnici a druhé prasknutí sítnice. „Když mi doktoři sundali obvaz, ještě jsem něco málo viděl, ale bylo to den ode dne horší a horší.

    Na prahu dospělosti tak Ondřej najednou neviděl. Z ničeho nic byl stoprocentně závislý na okolí, téměř rok nevycházel z domu. A pak se v něm něco zlomilo. „Prostě jsem asi jenom chtěl začít zase nějak fungovat. Teď si myslím, že věci, jako dělám teď, bych zdravý nejspíš nedělal. Chodil bych do práce, prodával stromky a na maraton na Velkou čínskou zeď by mě jet nenapadlo,“ usmívá se.

    Ondřej měl ke sportu blízko vždycky – bavil ho fotbal, jezdil na kole a dokonce s kamarády mydlil i hokej. Že bude jednou běhat maratony nebo závodit na dlouhém triatlonu, ho ještě nedávno ani nenapadlo. „Na základce v tělocviku mě strašně bavily sprinty, když jsme běhávali něco delšího, byl to boj. Rozhodně jsem si vůbec nedokázal představit, že někdy budu běhat takové štreky.“ A právě vytrvalostní běh paradoxně Ondřejovi pomohl vyrovnat se s nepříznivým osudem.

    Jaký je jeho recept, jak se se vším vyrovnat? „Se slepotou se vyrovnáš, ale nikdy se s ní nesmíříš. Snažím se mít radost ze života, ale pořád se stávají věci, které tě srazí zpátky na zem a ty se zase musíš zvedat. Já se takové stavy snažím nevnímat, ale někdy to prostě nejde. Mně v tom hodně pomohl právě běh. Jdu se ven zaběhat, vyčistím si hlavu a začnu přemýšlet trochu jinak. Když bych pořád seděl doma, budu řešit jen nesmysly.“

    Ke svému běžeckému znovuzrození potřeboval Ondřej prvotní impuls. Tím se ukázal být přítel jeho sestry Lukáš, který na závodě potkal jiného nevidomého běžce. „To bylo takové první zaseté semínko,“ uznává zpětně Ondřej. Pak už to šlo ráz na ráz. První velký závod na Birell Grand Prix Praha, půlmaraton v Jihlavě a za půl roku celý maraton. Na závodech a většině tréninků nevidomého běžce vede trasér, s oddílem Atletic Třebíč běhá na ovále a občas trénuje jen se svým vodicím psem Blackem. „Já viděl, že mi běhání jde a že mě baví, tak jsem nikdy ani nepřemýšlel, že bych se toho vzdal. Prostě se tu objevila možnost naplnit svůj život zase něčím novým a třeba i něco dokázat.

    Nutno říct, že ono něco se docela povedlo. Ondřej dnes zvládne desítku za 43:31, maraton za tři a půl hodiny a dlouhý triatlon (téměř čtyři kilometry plavání, 180 kilometrů na kole a maraton) za něco málo přes 11 hodin. Dva ze svých čtyř maratonů zaběhnul Ondřej v Číně a cesta ho zavedla i na Velkou čínskou zeď. „Vnímáš samotnou zeď a spoustu schodů, kolem trasy jiné vůně, jiné zvuky nebo jiné lidi. Sice jim nerozumíš, ale je to něco nového. Na samotnou zeď si můžeš sáhnout, a když jsem zavřel oči, mohl jsem vzpomínat, jak vypadá,“ popisuje svoje zážitky běžec, kterému nechybí smysl pro černý humor.

    Když jsem Ondřeje poznal, loučil jsem se s ním se slovy „uvidíme se.“ Až doma mi začalo vrtat hlavou, co jsem vlastně řekl… „Právě tohle je pro mě úplně v pohodě,“ rozptyluje moje obavy, „je ale rozdíl mezi tím, jestli je člověk se slepotou smířený nebo ne. Pokud nebude, pošle tě někam, ale pokud je, neřeší to. Já se taky lidí strašně rád ptám, kdy se uvidíme,“ potutelně přiznává. A kdy tedy? Třeba na našich závodech, opět v dresu Světla pro svět. „Zatím ještě nevím, co přesně, ale něco určitě poběžím. Půlmaraton, maraton, možná oboje… Velké závody mají skvělou atmosféru. Já sice ostatní běžce a fanoušky nevidím, ale o to víc je slyším a cítím. A stojí to za to.

  • Katka Balcarová

    Běh se stal moji závislostí, přiznává Katka

    Novopečená maminka, veganská strava, tričko se žlutou stužkou a ultramaratony. Že tahle kombinace nedává smysl? Potom vás pětatřicetiletá Katka Balcarová z České Třebové přesvědčí o opaku. „Miluju výzvy a pořád nějaké hledám,“ vysvětluje, jaká motivace ji žene do dalších tréninků a závodů. A po porodu dcery v roce 2014 se jednou takovou výzvou stal maraton v Praze…

    Katka už v té době měla za sebou trojici RunCzech půlmaratonů, takže tušila, do čeho jde. „Před svým cílem jsem měla obrovský respekt. Pořád jsem měla v živé paměti, jak jsem na svém prvním půlmaratonu v Ústí nad Labem o dva roky dříve procházela od jedenáctého kilometru konstantní krizí a do cíle se dopajdala v čase 2:27 na pokraji vyčerpání. Ale i tak jsem u toho pociťovala neuvěřitelné přívaly štěstí,“ vzpomíná.

    Před třemi lety se u Katky kromě čerstvě narozené dcerky změnilo i něco dalšího – stala se vegankou. A toužila svému okolí ukázat, že bez masa a mléčných výrobků lze nejenom žít, ale i běhat. „Chtěla jsem ukázat, že rostlinná strava člověku umožňuje úplně normálně fungovat a úspěšně dokončit něco, o co se velká většina lidí nikdy v životě ani nepokusí, o maraton.“ Katka zároveň nezastírá, že běh byl pro ni také skvělým způsobem, jak se zbavit patnácti kilo nabraných v průběhu těhotenství nebo aktivitou, která nic nestojí, dá se dělat celý rok a neztrácíte čas dopravou na sportoviště.

    Každý začátek vyžaduje čas a trpělivost. U běhání to není jiné a Katka se toho poctivě držela. Začínala opatrně, velmi postupně navyšovala kilometráž a postupně se po roce dostala na původní váhu. To ji povzbudilo k prvnímu poporodnímu půlmaratonu, který byl „celý s úsměvem na rtech a za 2:06. To už jsem věděla, že následující rok padne maraton,“ říká Katka. Od ledna trénovala podle plánu v knížce Miloše Škorpila a v květnu 2016 si svůj první Volkswagen Maraton Praha maximálně užila s jednou menší krizí až do konce. Čas? 4 hodiny, 33 minut a 11 vteřin. A právě tam dlouhým tratím propadla.

    Vloni už Katka běžela svoje první ultra, 55 kilometrů v Beskydech. Tři týdny před závodem se vrátila na trať maratonu, tentokrát pod hlavičkou projektu Yellow Ribbon Run, jehož cílem je poukázat na obtížné pracovní uplatnění propuštěných vězňů. „Jeden takový říká, že druhý trest začíná, když vyjdete ven a nikdo vám nedá práci,“ vysvětluje Katka svoji motivaci k tomu, aby si maraton střihla v černém tričku se žlutou stužkou na hrudi. Kromě toho, že při závodě pomohla dobré věci, ji těšil o šest minut lepší čas než o rok dříve a zjištění, že se v Beskydech nemá čeho bát.

    Měla pravdu. „Neříkám, že to nebolelo, menší krize byly, ale ke stavům, které jsem prožívala na zmiňovaném prvním půlmaratonu, to mělo hoooodně daleko. Ale já chtěla ještě víc. A tak jsme v srpnu s kamarádkou vyběhly na třídenní běžecký výlet z České Třebové na Sněžku. Dvě etapy po 50 kilometrech, jednu po 60 a pět tisíc nastoupaných výškových metrů. Euforie, čistá hlava, překonané krize, bolavé nohy, endorfiny, čerstvý vzduch, měnící se krajina kolem nás… Hodně intenzivní zážitek, který mi dodal zas trochu víc toho běžeckého sebevědomí,“ popisuje vytrvalkyně.

    Jaký tedy bude Katčin běžecký rok s letopočtem 2018? Čekají ji čtyři vrcholy – Volkwagen Maraton Praha opět v tričku Yellow Ribbon Run, stokilometrový Libouchecký ultramaraton, další tříetapový běžecký výlet (tentokrát přes Orlické hory a Kralický sněžník na Praděd) a Beskydská sedmička. „Běh prostě zbožňuju a jak ho tři dny nemám, přichází absťák. Stal se mojí závislostí a plánované závody vlastně jen bičem, abych vybíhala i ve dnech, kdy se mi zrovna moc nechce - a že jich je docela dost. Kam až se budou posouvat výzvy nevím, momentálně si neumím představit, že bych někdy mohla uběhnout víc jak 100 kilometrů. Ale to samé jsem si ještě před dvěma lety myslela o maratonu, takže uvidíme. Jo a veganka jsem pořád!

  • Marie Ropková

    Marie: jak běh otočil můj život vzhůru nohama

    Neuvěřitelných 972 952 běžců, přesně tolik se jich od roku 1995 zapojilo do závodů RunCzech. Mezi nimi nechyběla ani Marie Ropková, učitelka z Dolního Újezda. Loňský půlmaraton v Ústí si užívala tak moc, až se její rozesmátá fotka dostala na billboardy oslavující blížící se běžecký milion. A její běžecký příběh také stojí za to a začal se psát zhruba před 18 lety…

    Marie se tehdy kromě volejbalových tréninků nehýbala, hodně jedla a ručička na váze se pomalu dostávala na zajímavá čísla. „Nějak mě to netrápilo, jenže jednoho večera se za mnou na diskotéce ozval hlas asi o osm let mladšího hošíka: „týýýjoooo, to je neskutečná hrošice, o tu bych ani koště neopřel….“ Sice vracím útok nějakou narážkou, ale tahle poznámka mi mění život. Doma stoupám na váhu, v mdlobách koukám na cifru hodící se do sloního oddělení v zoo a následuje jasné rozhodnutí. Chci změnit svůj život!

    Měním stravu, do práce jezdím na kole a začínám běhat a cvičit. Já, která v dětství delší běhy nesnášela. Funím jako Wattův první parní stroj a během pár metrů přecházím do chůze. Jenže já jsem prostě Beran. A když se do něčeho dám, tak se toho jen tak nepustím. Tělo se osvaluje, váha ukazuje o víc jak deset kilo méně, babičky se bojí, že umřu hlady a rodiče mají pocit, že jsem určitě těžce nemocná. A já? Já se cítím fantasticky.

    Uplyne rok, přifrčí rychlá svatba a ještě rychlejší těhotenství a svoje čtyři kilometry zvládám i poté, co uspím mimi. Pak se mi do života připlete další výzva, když na půjčeném kole absolvuju svůj první závodní triatlon. Málem při něm umřu, ale okamžitě se do tohoto úžasného sportu zamiluju.

    Jenomže pak přicházejí problémy. Psychicky se hroutím a jediné, co mě drží nad vodou je běh. Ta volnost, být jen sama se sebou, nic neřešit, o nikoho se nestarat… Asi mám anděly strážné a v období, kdy mi je nejhůř, narážím na Facebooku na skupinu Báječné ženy v běhu. Holky mě neskutečně motivují na moji první desítku, a když se na závodě o něco později nesměle přidávám ke skupině optimistických žen v nádherných modrých tričkách, všechny mě přijímají s otevřenou náručí. A už jsem jejich. Do teď jsou tito lidé mí nejmilejší běhající přátelé.

    A já na prvním půlmaratonu zjišťuju, že běh je moje nová závislost. Ano, tohle chci dělat, to se mi líbí! Všichni jsou milí, usměvaví a endorfiny stříkají vzduchem kolem dokola. Užívám si úžasné pocity v cíli v magickém čase 1:59:59, ale netrvá to však dlouho. Během pár dní následuje celkový kolaps organismu – plíce, krevní oběh, trombóza a špatný výsledek rozboru krve. Tak moc se rozběhlo do té doby klidné astma, že i závod jsem už běžela s plícemi fungujícími jen na šedesát procent.

    Běhu se musím vzdát a vyměnit ho za procházky, ale tělo je zjevně tak oslabené, že mi dá další ránu - těžký zápal plic se spoustou komplikací. V tu chvíli mám pocit, že už nikdy nebudu sportovat. Ale ono to nakonec jde. Postupně se k běhu vracím, znovu od začátku, ale s novými sny… Jednou si chci zaběhnout maraton, třeba jako dárek ke čtyřicátinám. A ono se to povede ještě o rok dřív. Moje nejlepší běžecká parťačka Ája mi dodá odvahy a spolu probíháme Prahou a závěrečnou Pařížskou ulicí se slzami v očích. Uběhnout první maraton, pod čtyři hodiny a ještě v takové atmosféře? Fantazie!!!

    Jenže osud si se mnou zahrává dál. Při tréninku na triatlon shodou hloupých náhod bourám na kole. Pád se mi bude asi přehrávat před očima do konce života… Zjišťuju, že žiju a chci si utřít krvácející rány z obličeje. Jenže můj prst není tam, kde by měl být - tříštivá několikanásobná zlomenina kloubu, operace, šrouby. Naštěstí mě ošetřuje pan doktor běžec, a když se ho ptám, jestli za pět dní můžu běžet závod, odpoví mi, že přeci neběhám po rukách. A tak odběhnu desítku s obrovskou sádrou na ruce a šrámy na celém těle a jako bonus vyhraju v tombole hlavní cenu. Se sádrou běžím i mou milovanou půlku v Olomouci. Nejúžasnější závod na světě, který dělají nejlepší fanoušci. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.

    Ale já už zase potřebuju další metu, a tak se s Ájou pokoušíme stát se v roce 2017 RunCzech Stars, tedy absolvovat všechny závody. Ač to bylo mnohdy náročné a my chvílemi běh i proklínaly, pocity, které jsme měly v cíli posledního závodu v Ústí nad Labem, nelze popsat. Brečím štěstím už asi půl kilometru před cílem. Dobrovolníci mě chtějí zachraňovat, ale já je objímám, brečím a objímám a zas brečím. Cesta domů vlakem byla neuvěřitelná. A teď tu na mě z vitríny mrká všech sedm medailí RunCzech a já jsem na sebe hrdá.

    A co mě čeká teď? Právě jsem absolvovala třetí operaci ruky a zase neběhám. Ale já věřím, že běh zůstane dál v mém srdci a já se opět rozběhnu. Já totiž běhání prostě miluju.“

  • Zdeněk Šimek

    Běžecká kulisa Prahy nebo Budějovic je podmanivá, těší Zdeňka

    Můj běžecký příběh je vlastně nudný,“ začíná své vyprávění Zdeněk Šimek. Jenomže stačí pár dalších vět, abyste pochopili, že to není úplně pravda. Šedesátiletý vytrvalec z Telče toho naběhal požehnaně prakticky po celém světě a běhání je jeho celoživotní koníček. Atletice se věnuje odmalička, sám závody pořádal a dobře ví, jak chutnají maratony v New Yorku, Berlíně nebo Tokiu. Ale jak sám říká, doma je doma…

    All Runners Are Beautiful. O tom, že běhání sluší všem, přesvědčuje patnáctka běžců, náhodně zachycených během loňských závodů RunCzech. Jednou z plakátových tváří je také Zdeněk Šimek, náš fotograf jej zachytil zrovna při průběhu ústecké chemičky. „Je to paradox. Když jsem běžel Ústí poprvé, byl jsem rozhodnutý, že už nikdy více. Nakonec jsem se do toho závodu zamiloval, má něco do sebe. Ústí je bláznivý nápad, který umí chytit.“

    Závody RunCzech Zdeňkovi sedí, ostatně o tom svědčí následující řádky. A proč to nepřiznat, taková slova chvály nás těší. „To, co předvádí RunCzech, je skutečně první liga. Jasně, v New Yorku, Tokiu, Berlíně nebo Chicagu je na startu klidně padesát tisíc lidí, diváci předvádějí neskutečné věci a závodem prostě žijí, ale relativně poklidná kulisa Prahy, Olomouce nebo Budějovic… Má to v sobě něco podmanivého, kouzelného a pohodového.“

    Aktivní pohyb je Zdeňkovi souzen prakticky celý život. Atletice a později amatérskému běhání se věnuje přes 45 let, sám závody přes dvacet let organizoval. „Přespoláky, orienťáky, dráha, v zimě běžky a dřív biatlon. S věkem se ale rychlost ztrácí. Tělo je jak veteránský automobil a tak hledáte spíš delší, pomalejší a bezpečnější tratě. Poslední roky proto běhám na silnici a stadionech, desítky, půlmaratony a na jaře a na podzim maraton.“ Zdeňkovy tréninkové deníky ročně ukazují deset až dvacet závodů. „Závody mám jako takovou slavnost, držím se spíš hesla, že cesta je cíl.

    Zatímco většina běžců si užívá hlavně závody, pro Zdeňka je největší „vzrůšo“ příprava na ně. „Ta nejistota a pochybnosti, jak to dopadne... Běhání se nedá moc ošidit, navíc všichni amatéři se pereme s časem, nemáme čas na organizované tréninky, běháme intuitivně, na profesionální výživu nebo rehabilitace moc prostoru není. A co teprve ty věčné rýmičky, chřipičky, úpony nebo výrony,“ usmívá se.

    Zdeněk díky běhání poznal spoustu skvělých lidí a míst, kam by se jinak nedostal. Výběh na japonskou sopku Fudži, na izraelskou posvátnou horu Masada od Mrtvého moře či na biblickou horu Sinaj znamenají jen několik kousků světové běžecké skládačky. Ty další jsou závody, absolvované povětšinou s celou rodinou. „Máme to jako tematické zájezdy. Dnes už běhá i syn, a tak i dovolené vybíráme podle závodů. New York, Chicago, Tokio, Berlín nebo Boston… I taková desítka na londýnském olympijském stadionu je zážitek.“ A to největší běžecké přání? „Běžet v Tibetu kolem hory Kailás. Posvátná hora čtyř náboženství, 6 638 metrů vysoká, nikdy neslezena a kolem je poutní cesta. Ale na to si budu muset vzít delší volno nebo jít do důchodu,“ směje se.

    Spojení rodiny a běhání je pro Zdeňka ideální stav. Sám dobře ví, že život nejsou jen tretry a medaile. „Pro mě vždycky byla a je na prvním místě rodina, na druhém práce. A běhání se tam musí nějak vejít. O to víc si toho vždycky užívám. Je to jako sklenka šampaňského, kterou si vychutnáváte, hrajete si s pocity, chutěmi a těšíte se na příště.“

  • Tereza Koňaříková

    Vůle rozhoduje o všem, je přesvědčená Tereza

    Nikdy by mě nenapadlo, že uběhnu 21 km. Ale jo, jde to a zaběhne to každý, kdo opravdu chce. Vůle je totiž ta, která rozhoduje o všem,“ říká Tereza Koňaříková. Svůj půlmaraton v rodném městě uběhla už dvakrát a na start Mattoni 1/2Maratonu Olomouc se chystá i potřetí. Terezu můžete potkat nejen na konci června přímo na závodě, ale doslova na každém rohu. Její tvář shlíží z plakátů a hlásí do světa poselství o tom, že All Runners Are Beautiful. A jaký je příběh šestadvacetileté běžkyně? To už nám poví sama…

    Občas jsem běhala, sama nebo se psí kámoškou. Když jsem poprvé uběhla čtyři kilometry, nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nikdy by mě nenapadlo běžet půlmaraton. První registraci na Olomouc jsem dostala k narozeninám od bráchy, který už jí běžel. Brácha byl ale vždycky ve formě, takže jsem si řekla, že mám co dělat a brala to jako výzvu. Začala jsem běhat víc a taky trochu trénovat, sem tam se zatnutými zuby i nějaký ten intervalák. Zaběhla jsem 16 kiláků, uuuf! Pak 20! Ok, to by asi šlo! A šlo...

    První půlmaraton byl super a fakt jsem si ho užila. I když bylo pořádný vedro a den před tím jsem všude viděla jen články o tom, jak se zavodnit, krýt si hlavu a nejlíp vůbec nikam nechodit. Při běhu mi ale horko překvapivě vůbec nevadilo, všude bylo dost vody, a když jsem se namočila, běželo se mi dobře. Atmosféra byla skvělá, překvapilo mě to obrovský množství lidí, které nás přišlo v tom horku podpořit. Když jsem doběhla, dala jsem si pivo a banán a byla spokojená, že jsem to zvládla já i brácha.

    Pak jsem začala o běhání číst knihy jako Zrozeni k běhu, nebo pro mě zásadní knihu od Scotta Jurka, Jez a běhej. I když jsem během deseti let, co nejím maso, nikdy nepochybovala o tom, že rostlinná strava tělu prospívá (a to i při zvýšené fyzické zátěži), potěšilo mě přečíst si o tom něco od člověka, co na veganské stravě běhá ultramaratony. Pokud bys to taky chtěl zkusit bez masa, můžeš využít třeba právě probíhající Veganskou výzvu.

    Já osobně si s jídlem nedělám velkou hlavu, ráda si před delším během dám kaši s ovocem nebo arašídové máslo a do kapsy s sebou třeba sušené ovoce. Spíš sacharidy, aby byla energie. Obecně platí dát si lehčí jídlo a zhruba dvě hodiny před během už moc nejíst. Když je fakt hlad, nejlepší je pro mě nějaká tyčinka ze sušeného ovoce, která nezabere moc místa v břiše. Před nebo po delším běhu si ráda dám Vincentku, kvůli minerálům. Když je vedro, můžeš na zavodnění zkusit Tarahumarský drink - chia semínka s vodou a pár kapkami citronu. Jo a občas je taky dobrý dát si nějaký ten hořčík, když tak alespoň Mattonku. Samozřejmě je to individuální, záleží, co ti sedí.

    Pro mě osobně, je na běhání nejlepší to, za jak krátkou dobu se člověk dokáže dostat na místa, kam by jinak vůbec nešel. Když přijedu do Olomouce, ráda si ji proběhnu a sleduju, jak se mění. A vůbec je skvělé, poznávat neznámá města běháním. V současné době běhám nejvíc v Praze a nikdy bych nevěřila, kolik krásných lesů a parků je jen pár minut metrem od centra.

    Při běhu toho můžeš hodně vidět, hodně přemýšlet, hodně zažít, hodně makat a taky toho hodně probrat s bráchou nebo kámoškou. Běhej tak, jak tě to baví, a budeš běhat rád. Proběhni se ranním městem a ucítíš vůni koláčů, čerstvé zeleniny a koření na trhu. Když vyrazíš do lesa ráno, zahřeje tě východ slunce a uvidíš, jak krajinu zalévá teplé světlo. V létě cítíš vůni jehličí, chladíš si nohy v potoce a jíš lesní jahody, potkáš srnku. V zimě vidíš nekonečnou bílou krajinu a tobě není zima. Ten okamžik ti zůstane napořád.

    Díky běhání jsem poznala spoustu krásných míst, výjimečné přátele, zajímavé akce a zážitky třeba s SK Babice. Občas to sice byla dřina, krev, pot a puchýře, ale jak říká Scott Jurek, „ne každá bolest něco znamená,“ takže se vidíme v Olomouci na půlmaratonu!

  • Michaela Zavadilová

    Svůj závod jsem si jela užít, říká Míša o Olomouci

    Nemusíte mít za sebou atletickou minulost, tisícovky naběhaných kilometrů nebo ambice na první místo. Stačí chtít. A užívat si to. Pro první půlmaraton sedmadvacetileté Michaely Zavadilové ze Vsetína platí vše výše vyjmenované více než stoprocentně.

    Míša neběhala ani nechodila do posilovny, dřív maximálně tancovala. Všechno se změnilo loni v létě, pár měsíců poté, co porodila syna Olivera. Ve chvíli, kdy většina ostatních maminek nemá na sport ani pomyšlení, ona začala běhat. „Jak to v dnešní době bývá, inspirovala mě blogerka Bára a její bk_blog na Instagramu .Běhala už před svým těhotenstvím a celkově hodně sportovala. Mně se to líbilo, a když jsem viděla, jak jí běh po porodu prospívá a dělá ji šťastnou, bylo na čase zvednout zadek a postavit se tomu čelem. Dát svoje tělo po porodu trochu dohromady, navíc zadarmo a na čerstvém vzduchu,“ vrací se Míša ke svým běžeckým začátkům.

    V každé běžecké příručce pro začátečníky se dozvíte, že začínat se má opravdu pomalu, střídat běh s chůzí a nepřehnat to s kilometry. Míša se toho držela opravdu poctivě. „Moje začátky byly postupné, začínala jsem od jednoho kilometru a obden jsem přidávala další metry. Měla jsem totiž strach. Ne z běhu jako takového, ale z toho, že coby kojící matka přijdu o mléko.“ Její obavy se však nenaplnily a kilometry začaly postupně přibývat, i díky letním výběhům se sestrou Evou. „Je fajn běhat s člověkem, který dává víc kilometrů jak vy, motivuje to! Za to, že jsem hranici deseti kilometrů zvládla poprvé právě s ní, Evě neskutečně děkuji.“

    Od desítky k půlmaratonu je nicméně ještě docela velký kus cesty. Jak se tedy Míša letos v červnu objevila na startu Mattoni 1/2Maratonu v Olomouci? „Moje kamarádka jej běžela rok předtím a já ji ze srandy řekla, že příště poběžím taky. A slovo jsem dodržela. Navíc jsem to chtěla zvládnout jako kojící matka a ukázat tak dalším maminkám, že kojení není nemoc a že kvůli sportování se o mléko nepřichází.“

    Na svůj první půlmaraton se Míša připravovala především v tělocvičně na lekcích fitboxu (nekontaktní bojový sport zaměřený na kardio a silový trénink). Naběháno paradoxně příliš neměla. „Pobolívalo mě koleno, tak jsem si alespoň čtyři dny před závodem chtěla poprvé zkusit zaběhnout hranici dvaceti kilometrů. Uběhla jsem to, ale za strašně dlouhý čas. Závod jsem si tak jela do Olomouce prostě užít a chtěla jsem ho uběhnout do tří hodin.“ To se nakonec povedlo s přehledem. I se zatejpovaným kolenem a kotníkem se Michaela Zavadilová do cíle svého prvního půlmaratonu dostala v čase 2 hodiny, 29 minut a 9 vteřin.

    A cílové pocity s medailí na krku? K nezaplacení, zvlášť když běžíte za někoho blízkého. „Svůj první půlmaraton jsem věnovala dvěma lidem, kteří před rokem odešli. Stav v hlavě při závodě, kdy začínáte cítit bolest, ale pořád bojujete, je náročný. A oni dva taky bojovali, jen ne při běhu, ale v opravdovém životě. Bohužel jim síly nestačily a svůj boj prohráli. Škoda, že jsem jim nestihla říct, že jsem na ně pyšná! Ale věřím, že se koukali a dávali na mě pozor.“

    Po dokončení svého prvního půlmaratonu Míša s běháním trošku zvolnila. Ale už teď ví, že se v Olomouci v červnu postaví znovu na start! „Pořád běhám, i když rekreačně a jen když je chuť. A moje hranice pro příští Olomouc jsou dvě hodiny. Povede se mi to? To se uvidí…“

  • Milan Langr

    První závod mě absolutně dostal, vzpomíná Milan na svoje začátky

    Blíží se Vánoce. Čas klidu, míru, domácí pohody a cukroví. Pohled na ručičku váhy pár dní po vánočních svátcích už totiž vyděsil leckoho a následná novoroční předsevzetí vytvořila hezkou řádku běžců. Ostatně motivace „běhám, abych zhubnul“ je vůbec z těch nejčastějších. Své o tom ví šestatřicetiletý Milan Langr z Vlašimi. Kila navíc ho vyděsila před třemi lety.  A tak vyběhl a už se nezastavil.

    „Všechno začalo v říjnu 2014 v převlékací kabince jednoho obchodního centra, když jsem si jako 78 kilo vážící milovník gauče a dobrého jídla zkoušel nové džíny. S vypětím všech sil jsem dopnul knoflíky, šťastně jsem se podíval do zrcadla a viděl tam stát Homera Simpsona. Ještě týž den jsem nazul svoje pět let staré adidasky a vyrazil na první běžecké kilometry,“ vzpomíná Milan. Prvních kilometrů bylo přesně 4,19 a během 27 minut bylo rozhodnuto: začíná se hubnout!

    Od té doby se pro Milana stal běh každodenní činností. „Pohled na váhu mě hnal stále dopředu a jak už to tak mezi začínajícími běžci bývá, sázka v hospodě u piva byla na světě.  Půlmaraton pod 1:50, to musím dát! Druhý den už stačilo jen najít ten správný závod. I když byl pro mě tehdy RunCzech ještě neznámý pojem, vybral jsem si právě půlmaraton v Praze.“ 

    Pak už stačilo jenom běhat. „Do jarního startu jsem ještě potrénoval, najednou stál na startu a hltal každý okamžik… Praha v tu chvíli patří vám, hraje Vltava, já si nenápadně otřel mokré oči (nikdo přece nemůže vidět, že mě ten první závod absolutně dostal) a jde se na to. 21 kilometrů v totální euforii, a když vidím černý kluky, jak to na pohodu dávají pod hodinu, mám úplně jasno. Běh je ten pravý sport i pro mě!“ Milan Langr na jaře roku 2015, po přibližně čtyřměsíčním tréninku, doběhl do cíle Sportisimo 1/2Maratonu Praha na 1884. místě v čase 1:40:05, 41 minut po vítězi. „Unavený, ale šťastný, že mám první medaili.“

    Milanův raketový běžecký start pokračoval dál. V práci za svůj výkon chvíli sklízel obdiv, ale pak mu kolega, sám zkušený maratonec, nasadil brouka do hlavy se slovy: „půlka to nic není, ale maraton…“ Do startu vyprodaného Volkswagen Maratonu Praha zbýval měsíc, Milan Langr si tak startovní číslo sehnal skrz charitativní organizaci Světlo pro svět.  „Cíl 3:59:00 plním na vteřinu přesně. Absolutní pocit štěstí a spokojenosti je opět tady.“

    Další závody už jdou jeden za druhým, stejně jako osobní rekordy od pětky až po maraton. Loni si Milan dokonce zaběhl všechny závody RunCzech a díky titulu RunCzech Star si mohl na galavečeru v Hiltonu nechat hrdě zarámovat všech sedm medailí. Mezitím ale stihl poznat to, co dřív nebo později čeká na každého běžce – propad formy. Milan to řeší s trenérem, legendárním Róbertem Štefkem. „S respektem jdu na první hodinu a jsem nadšený. Běh ve skupině je příjemné zpestření a fakt že běžím s běžcem, který umí maraton pod 2:10, mě fascinuje.“

    Koncem letošního ledna přistává Milanovi v emailu první tréninkový plán. Příprava je zaměřená na závody, kde svoji běžeckou dráhu započal – na dubnový půlmaraton a květnový maraton. Oba vycházejí skvěle! Na půlmaratonu se Milan zlepší o pár vteřin, ale na maratonu o plných 18 minut a do cíle doběhne na 105. místě v čase 2:52:59.

    A právě na trati maratonu ho zachycuje náš fotograf a Milan Langr se stává tváří z plakátu pro rok 2018. Ten ostatně plánuje proběhat. „Obrovská motivace mě žene pořád dál a další zlepšování se dostavuje. Běh už pro mě není jen nástroj pro hubnutí, ale droga a životní styl.“

  • Michael Jakůbek

    Závodit s africkými běžci? Nejlepší běžecký zážitek, vzpomíná atletická naděje

    Pro nezaujatého pozorovatele to je vždy poněkud netradiční pohled. Pár stovek metrů po startu Volkswagen Maratonu Praha už obvykle reprezentantům Keni nebo Etiopie nikdo nestačí. Kromě pár českých studentů, účastníků Juniorského maratonu!

    Letos Pařížskou v čele závodu prolétl po boku Afričanů osmnáctiletý student třebíčského gymnázia Michael Jakůbek. Oblékl si na to svítivě zelené tričko, aby jej rodina a kamarádi v televizi nepřehlédli. A opravdu to šlo jen těžko, však se podívejte na fotku. Zatímco na nejlepší světové vytrvalce čekalo v Praze 42 kilometrů a 195 metů, na Michaela a jeho spolužáky „jen“ 4,2 kilometrů. Běželi  totiž finále Juniorského maratonu, královskou atletickou disciplínu si tedy rozdělili na deset úseků.

    Ovšem i oněch pár chvil zanechalo v paměti talentovaného atleta nesmazatelné stopy. Ono už jen samotná účast na závodě, kde vedle vás běží další tisícovky běžců, je velký zážitek. „Na startu jsem se okamžitě mezi ostatními účastníky prodral do první řady, abych startoval z co nejlepší pozice. Stál jsem vedle světové maratónské špičky společně s ostatními výbornými běžci z České republiky a zahraničí a já se cítil jako v jiném světě. Za mnou v ulici deset tisíc lidí, kolem mě ostatní účastníci Juniorského maratonu a jenom kousek přede mnou startovní čára, na jejíž přeběhnutí jsem se ohromně těšil. Odstartovalo se, já přeskákal několik Afričanek a už asi po sto metrech jsem byl v první trojici běžců. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že se to opravdu děje. Osobně to považuji za svůj nejlepší běžecký zážitek vůbec,“ usmívá se mladý běžec.

    Třebíčská atletika je svou líhní talentů proslulá, avšak ani ona (zatím) nevychovala atleta, který by nejlepším vytrvalců světa stačil celý maraton. Vydržet tempo afrických běžců však není nic lehkého ani na 100 metrů, však si sami zkuste, jak dlouho vydržíte běžet v tempu tři minuty na kilometr. „Na špici jsem se moc dlouho neudržel, už od začátku se běželo hodně rychle. Ale myslím, že to byly skoro dva kilometry, tedy asi pět minut.“ I za tak krátkou dobu se dá od těch nejlepších ledacos okoukat. „Naučil jsem se od nich, že se taky bojí, že jsou taky nervózní, že se potí, že občas špatně došlápnou, že se občas podívají na hodinky a že spolu občas prohodí nějaké přátelské slovo. Došlo mi, že stejně jako jsou lidé oni, jsem člověk i já, a jsem odhodlaný postavit se mezi ně ještě minimálně jednou, ale už ne na desetině jejich trasy, ale jako jejich plnohodnotný soupeř,“ sní Michael.

    Znovu na Juniorský maraton

    Michael s partou spolužáků Juniorský maraton poběží znovu. Zatímco řada mladých lidí běhání nemůže přijít na chuť, třebíčští gymnazisté to mají úplně naopak. „Mám pocit, že naše gymnázium má běhání a sporty celkově velmi rádo. Vždy jsme dokázali poskládat tým na jakoukoli sportovní akci. Máme výborná děvčata, která se letos dostala do republikového kola Středoškolského atletického poháru nebo do krajského kola v přespolním běhu, kluci jsou na tom podobně,“ vypráví.

    Do Juniorského maratonu se může přihlásit každá střední škola v České republice, startovné je zdarma a stačí složit desetičlenný tým, ve kterém budou tři slečny. Nejprve se běží krajská kola a ti nejlepší postupují do finále, to se běží právě v rámci pražského maratonu. A třebíčští budou mít ty nejvyšší ambice. „Momentálně skládáme týmy na obě dvě kola a chtěli bychom do toho jít s ještě větším nasazením než loni. Soudě podle výsledků z posledního krajského kola si myslíme, že bychom se letos mohli podívat i na bednu, ale to závisí na spoustě okolností. Jistí jsme si však tím, že si to chceme znovu užít.“




Oficiální partneři

  • dm
  • Unicredit bank
  • Generali
  • Gatorade
  • Hilton Hotels in Prague
  • Turkish Airlines
  • České Dráhy
  • Prague Airport

Oficiální mediální partneři

  • Česká televize
  • Seznam.cz
  • Radiožurnál
  • Forbes
  • Hospodářské noviny
  • Reportér
  • Deník

Mediální partneři

  • Kudy z nudy
  • Run magazine
  • Railreklam
  • Praha TV
  • Český rozhlas Junior
  • Behej.com
  • Fajn Radio
  • svetbehu
  • Impact Digital Media

Partneři

  • DoDo
  • Gefco
  • Barilla
  • Czech Airlines
  • Hansgrohe
  • Lavazza
  • Ajeto
  • Johnny Servis
  • Komwag
  • FG Forrest
  • Čechymen
  • DPP
  • IDC-softwarehouse
  • YVENTECH
  • Palestra
  • Záchraná služba
  • Výstaviště Praha
  • Incheba
  • Italsko-česká obchodní komora
  • Olive4u
  • Fithero
  • Národní muzeum
  • Active Times

Patroni

  • European Athl
  • Praha
  • CzechTourism
  • MSMT
  • ČAS
  • Český olympijský výbor
  • Evropská komise
  • AIMS

Instituční partneři

  • Praha 1
  • Praha 2
  • Praha 4
  • Praha 5
  • Praha 7
  • Praha 8
  • Pražské Jaro
  • Prague City Tourism
  • Karlova Univerzita
  • FTVS

Regionální partneři - Ústí nad Labem

  • Ústecký večerník

Regionální partneři - Liberec

  • Liberecký večerník
  • Buffallo