RunCzech vodiči jsou zkušení běžci označení barevnou vlajkou s cílovým časem, kteří se dobrovolně sjíždějí z celé republiky, aby závodníky podpořili v jejich úsilí. Jsou to srdcaři s vysokou mírou disciplíny a empatie, dokáží zachovat klid v krizových situacích a motivovat ostatní k dosažení vysněných časových cílů. Tým RunCzech vodičů má již šest let pod taktovkou Jiří Fix, který závodí od roku 2013 a vodičské zkušenosti sbíral i na zahraničních závodech. Co tato role obnáší nám do detailu popsali zkušení vodiči Lukáš Kužel a Pavlína Broďáni.
„První zkušenost s voděním jsem získal na olomouckém půlmaratonu v roce 2025. Předtím jsem byl součástí běžecké tréninkové skupiny s Petrem Mackem, který už vodičem byl. Doptal jsem se ho na všechny podrobnosti a po telefonátu s kapitánem Jirkou Fixem bylo rozhodnuto,“ popsal své vodičské začátky Lukáš, který od premiéry v Olomouci vlajku na záda nasadil již sedmkrát. „Já jsem se k vodění dostala úplnou náhodou v roce 2021. Jirka mi tehdy zavolal, že jim vypadl vodič. Běhání mě baví a pocit, že při něm můžu být i někomu nápomocná mi dával smysl. Na závodě jsem se pak seznámila s kamarádem Jardou a společně jsme odvodili další čtyři sezony,“ dodala Pavlína, která má v roli vodičky na kontě již přes 20 závodů.
Přestože běh milují, za individuálními výkony se neženou. „S věkem a okolnostmi množství kvalitních tréninků klesá a s tím i výkonnost. Když jednou člověk okusí nějaké tempo, tak ví, co se za tím skrývá. Momentálně mě více láká právě vodění nebo rychlejší závody se synem v kočárku. Občas to ale chce nějakým tím sólovým závodem okořenit. To se pak snažím nehledět na minulost a jet podle aktuální formy a možností,“ vysvětlil Lukáš. „Pro mě je vodění o silných zážitcích a hodně mě to nabíjí. Jak jsem říkala, baví mě pomáhat ostatním,“ souhlasila Pavlína, která si v minulosti vyzkoušela i roli dobrovolníka, který se v průběhu o maratonu stará o samotné vodiče.
Výměna energie i vzájemná empatie
Roli vodiče vnímají oba v daleko širším kontextu než jen jako „živé stopky“. Pro Lukáše je to především o vzájemné energii, kterou si s běžci a diváky předávají. „Rád to přirovnávám ke vztahu kapely při koncertě s fanoušky. Vzájemně si posíláme energii. Další hodnotu cítím v příležitosti hecovat nejen běžce, ale i diváky kolem trati. A posledním bonusem je dělat malou radost těm nejmenším – plácnout si s nimi a vnímat jejich nadšení. Obzvláště v dnešní době je ukazování cesty k aktivnímu pohybu důležité. Odměna ve formě téměř brečícího běžce, který si díky vodiči splnil svůj osobní sportovní sen, je prostě nejvíc,“ přibližuje svůj pohled.
Pavlína staví svou roli na empatii a porozumění komunitě: „Umím vnímat, jak se běžci cítí, protože jsem jedna z nich. Začínala jsem na podobných časech. Pomoc mi přijde úplně přirozená a nemám ambice se cpát někam výš – tady jsem mezi svými.“
Reakce na trati i v cíli bývají velmi pestré. Zatímco někteří závodníci řeší s vodiči každou vteřinu tempa, jiní hledají v balíku klid a konstantní rytmus. Podle Pavlíny je nejkrásnější potkávat na tratích stejné tváře, které se k nim hrdě hlásí.
Hlášky z filmů i netradiční „doping“
Během desítek kilometrů samozřejmě vzniká nespočet nezapomenutelných a vtipných situací. Lukáš rád baví okolí improvizací – od pokřiku filmových hlášek na diváky v oknech, přes uvolňující přivítání v „běžecké cestovní kanceláři“ až po neplánovaný finiš se synem v náručí. Na intenzivní kontakt s fanoušky má i jednu hmatatelnou vzpomínku: „Po závodě si prohlížím levé zápěstí a vidím divnou, puntíkovanou modřinu. Až po chvíli mi došlo, že je to otisk od řemínku hodinek jednoho z běžců, se kterým jsem si na trati plácl,” zavzpomínal se smíchem.
Pavlína zase s úsměvem na tváři vzpomenula na olomouckou epizodu s velmi neobvyklou motivací jednoho ze závodníků. „Běžel s námi kluk, který tvrdil, že má slíbený doping, až bude nejhůř. Nakonec z něj vypadlo, že má kamarádku na telefonu, která pro něj má speciální motivaci přes FaceTime v případě, že by nemohl. Pobavil nás, na doping doopravdy došlo a chlapec v pořádku doběhl.”
Srdcové tratě a atmosféra u trati
Každý ze závodů seriálu RunCzech nabízí unikátní kulisy. Pro Lukáše i Pavlínu drží prim Olomouc se skvělými a impulsivními diváky, stejně jako malebné Karlovy Vary nebo ikonická Praha. Pavlína nedá dopustit ani na Ústí nad Labem: „Kdy jindy se vám podaří proběhnout chemičkou?“
Slabší chvilky pro vodiče přicházejí logicky v úsecích s prořídlou diváckou kulisou. „Méně mě baví hluché pasáže, například v Českých Budějovicích nebo při stavebních úpravách trati v Ústí. V součtu je ale fanouškovská podpora na trati na vysoké úrovni a celkový zážitek ze závodu to obrovsky zvedá. Tohle umí RunCzech zpropagovat výborně,“ chválí Lukáš.
Zodpovědnost s vlajkou na zádech
Nést na zádech vlajku s cílovým časem znamená velký závazek vůči všem běžcům ve skupině. Aby mohla být role vodiče zároveň show i spolehlivou oporou, je zapotřebí dostatečná výkonnostní rezerva. Lukáš odhaduje, že v ideálních podmínkách by bez vlajky zaběhl půlmaraton o 8 až 9 minut rychleji. Přesto se ani vodičům nevyhýbají slabší chvilky. „S přibývajícími závody se únava střádá, přijdou drobné komplikace a stroj jede více přidřeně. Základem je ale běžet většinu závodu v pohodě, povzbuzovat vedenou skupinku a hecovat diváky,“ vysvětluje.
Občas se však na trati přihodí zdravotní komplikace nebo zranění. „I my jsme jenom lidi a zdraví máme jen jedno. Když se cokoli stane, sbalíme – někdy i s pláčem – vlajku do batohu a závod nedokončíme,“ přiznává otevřeně Pavlína. A Lukáš ji doplnil, že v takových chvílích nezbývá než zbytek trasy doklusat nebo se svěšeným číslem odstoupit z trati.
Klíč k úspěchu? Systém v regeneraci
Aby zvládli náročný závodní kalendář, nepodceňují poctivou přípravu po doběhu. Lukáš má v regeneraci rád systém a řád: „Co člověk po tréninku neuregeneruje, jako by nebylo. Zásadou číslo jedna je dopřát si kvalitní jídlo obsahující sacharidy a bílkoviny, dostatečně hydratovat a užít si to v dobré společnosti. Hned po doběhu se snažím vyklusat kilometr až dva, klíčový je pak spánek. Den po závodě volím lehký klus a druhý den úplné sportovní volno.“ Pavlína pak stručně shrnuje zlaté pravidlo každého vytrvalce: kvalitní jídlo, tekutiny a dostatek odpočinku.
A co by vodiči vzkázali všem běžcům i fanouškům kolem trati? Především to, aby se nebáli navázat kontakt a zahodit zbytečné zábrany. „Hlavně ať se nás lidi nebojí oslovit, ať nám nevykají a ať si to spolu všichni užijeme,“ vzkazuje Pavlína.
Lukáš její slova doplňuje závěrečným zamyšlením: „Vodiči jsou tu hlavně pro vás, závodníky. Pojďme se vzájemně sportovně potřebovat a endorfiny před cílovou branou máme všichni zaručeny. A pamatujte – nejen delší běh, ale hlavně život je vytrvalostní disciplína.“
