A protože se v Olomouci sejde ta nejpočetnější běžecká skupina ze všech regionů, tak právě zde má naše „vodičská etiketa“ dvojnásobný význam. Tím, že ji nyní rozebereme poněkud detailněji, získáte zase více nových poznatků o krásné, ale mnohdy velmi náročné práci vodičů.

BĚŽECKÁ ETIKETA VODIČE

Vodič musí být zdatný a zkušený běžec.

Spousta běžců má představu, že když umí rychle běhat, tak budou i dobrými vodiči. Omyl.

Rychlost běhu je jedním, nikoliv tím nejdůležitějším předpokladem, že pozici zvládnete.

Důležitější je charakter, povaha, schopnost pomoci, poradit atd. Toto jsou ty nezbytné a potřebné vlastnosti, co vodič má mít.

Vodič musí umět výborně komunikovat s ostatními běžci.

Dokážete běžet hodně rychle, a ještě se přitom bavit se spoluběžci? Jde to těžce, souhlasím, přesto tohle umíme a dokážeme i při rychlém tempu vám radit i povzbuzovat.

Vodič musí umět poradit s taktikou i psychikou.

Běžecká krize? Ano, ta krize, která občas postihne každého a kde najednou na trati hledat radu či oporu? Prošli jsme si tím i my, a proto poradíme, jak se chovat a víme, že dobrá rada pro vás je v pravou chvíli k nezaplacení. To samé platí i v otázce případné taktiky.

Vodič dodržuje, a nabádá dodržovat, zásady fair play.

Každý z nás chce být pokaždé rychlejší a rychlejší a mnohdy i za cenu, která opravdu není až tak férová. Svým vlastním přístupem ukazujeme, že rychlí můžete být všichni a jde to i bez porušení základního běžeckého chování.

Vodič se nepovyšuje nad ostatní, respektuje všechny běžce bez rozdílu.

I když jsme rychlí, tak pokaždé respektujeme tu vaši rychlost (na kterou vodíme) a nikdy vám nedáme najevo, že jste pro nás pomalí. Každému, i třeba tomu nejpomalejšímu se snažíme pomoci a vždy budete pro nás prvním místě.

Vodič musí být příjemně naladěn, usmívat se a rozdávat radost.

Běh, to je přeci jen zábava, radost, i když občas bolí. Rozdávat úsměvy budeme po celou dobu, kdy budeme s vámi na trati. Humor a vtip ke běhu neodmyslitelně patří a vždy bude. Navíc s úsměvem jde všechno lépe, což platí samozřejmě i o běhu.

Vodič nesmí s ostatními běžci závodit.

Jelikož i my občas závodíme, ale když vodíme, tak to nikdy. Dokážeme potlačit tu touhu někoho překonat, porazit, předběhnout, pokořit. Při vodění myslíme jen na to, jak vám usnadnit cestu za vaším cílem.

 

Vodič musí umět držet rovnoměrné tempo po celý závod.

Snažíme se běžet rovnoměrně, i když občas musíme zrychlit, či naopak zpomalit (občerstvování atd.), ale pokaždé máme tu největší snahu, celou zátěž rozložit rovnoměrným způsobem po celý závod.

Vodič je pro mnohé běžce vzorem a tomu musí odpovídat jeho chování.

Chováme se vždy tak, abychom vám ukázali tu správnou cestu, jak dosáhnout svého cíle a jak se má pravý běžec při závodě chovat (i mimo něj).

Vodič je také jen člověk a občas ho mohou postihnout problémy ostatních běžců.

Jsme opravdu také jen lidé a ne stroje. Občas na nás dolehne únava, splín, náhlé zranění, nevolnost. Prostě vše, co může postihnout i vás. Takže, když občas někdo z nás odstoupí, tak věřte, že k tomu má pádný důvod. Vždy na startu jsme ale připraveni vám maximálně pomoci!

14 vodičů Olomouckého půlmaratonu 24.6.2017:

1:30 – koridor A

Mirek Touška

Petr Macek

1:40 – koridor B

Jiří Mašek

František Míček

1:45 – koridor C

Helena McAlorum

Libor Ondrůšek

1:50 – koridor D

Jana Portašíková
Michal Křenek

2:00 – koridor E

Petr Kudláček
Martin Gazda

2:10 – koridor G

Petra Heřman

Karel Kodr

2:30 – koridor H

Roman Novotný

Jitka Faronová

Náhradníci:

David Grygar

Pavla Vařáková

A jako BONUS jeden krásný příběh, který ještě více charakterizuje úlohu vodičů.

„Nikdy se nevzdávej a bojuj, ono se to jednou povede“. Tohle motto se mi vybavilo, když si vzpomenu na příběh z pražského půlmaratonu z dubna roku 2016. Mým úkolem bylo dovést do cíle běžce na čas 2 hodiny. Asi na devatenáctém kilometru mne oslovil běžec, který neměl daleko do šedesátky a zeptal se, zda opravdu doběhneme do cíle v čase pod dvě hodiny. Když jsem mu potvrdil, že ano, tak se lehce rozpovídal, i když mu hlas ztěžovalo rychlé dýchání jako důsledek velké námahy, vydané na samotný běžecký výkon.

„Běžím za vámi od začátku. Víte, už po osmnácté se snažím pokořit hranici dvou hodin a nějak se mi to nedaří. Bojuji s vážnou nemocí a mým snem nebo cílem je doběhnout alespoň jednou v životě půlmaraton pod dvě hodiny. Pokud nezkolabuji (v obličeji se objeví takový křečovitý úsměv), tak to dnes snad konečně zvládnu, a velké díky i vám“.

 

Na Čechově mostu u kilometrovníku s číslem dvacet, jsem mu řekl, aby využil posledních sil, co ještě má a zrychlil, a pro jistotu si tím potvrdil čas pod dvě hodiny. Opravdu přidal a po dvou stech metrech jsem ho ztratil z dohledu. Překvapení na mne čekalo v cíli. Dotyčný pán stál hned za cílovou bránou, čekal na mne a plakal. Vidět téměř šedesátiletého chlapa upřímně plakat, a to jen díky tomu, že si splnil sen, na který se nadřel a trpělivě se o něj pokoušel, i když to stále nevycházelo, tak to se hned tak nevidí. Uctivě jsem se tomu jeho výkonu poklonil a opět nechal volný průchod svým emocím. Viděl jsem ho ještě po závodě několikrát a pokaždé vysmátého. Tak dlouho čekat, trpělivě trénovat a hlavně věřit, že se to povede, no uznejte, to musí být moře radosti.