Asi týden před Olomouckým půlmaratonem jsem si začala uvědomovat, že se nezadržitelně blíží jeho termín. Zaregistrovala jsem se na něj v euforii z uběhnutých 13,5 kilometrů. Všechno to vlastně začalo minulý rok, když jsem se seznámila s Carlem Capalbem, ředitelem RunCzech, se kterým jsem dělala rozhovor před konáním loňského půlmaratonu. A kdyby mi tenkrát někdo řekl, že poběžím půlmaraton, asi bych se mu vysmála. Ale během minulého ročníku jsem tomu podlehla. Ta atmosféra, která vládla celou Olomoucí, byla neuvěřitelně silná. A v tu chvíli jsem si řekla, že bych asi měla začít běhat. A tak jsem běhala. Můj denní limit byl 5 km právě do toho osudného dne, kdy jsem kamarádku Ivanku (zdatnou běžkyni) poprosila, jestli by se mnou nenatrénovala 10 km. Ano, ten den jsme pokořily 13,5 km a já se ještě ten den zaregistrovala. A teď stojím na náměstí, na sobě mám svůj běžecký úbor, startovní číslo a myslím na to, že jsem poslední dva měsíce vůbec neběhala, kolik jsem měla práce. A víte co? Zjistila jsem, že běžet bylo to nejlepší, pro co jsem se kdy rozhodla.

Věděla jsem, že nevyhraju, proto jsem si nastavila své tempo, a běžela svůj první půlmaraton v životě. A přesně tam zase přichází myšlenky, kdy si člověk uvědomí, jak je na svoje město neskutečně hrdý. Ta atmosféra, sportovní fair play a pospolitost, to všechno jsou pocity, které jsem si během závodu uvědomovala. Ten pocit totiž neošidíte ničím jiným. Každé plácnutí rukou, každý pokřik... to vše vás tolik nabije energií, že ačkoli mě postupně začínaly bolet kotníky, kolena i kyčle, do cíle jsem doběhla s úsměvem na rtech. Neskutečný dík patří všem, kteří běželi, kteří fandili, kteří tyto běžecké akce pořádají – díky těmto všem jsme mohli společně zažít jednu z dalších nezapomenutelných akcí, které naše město dělají výjimečným. A nejen proto miluju Olomouc a běhání.