Rozšířené menu

Honza Zikmund

Jak jsem utekl smrti

24. dubna 2016 je v životním kalendáři Honzy Zikmunda veledůležité datum. Bude si ho pamatovat obzvlášť, protože je to den, kdy začal s běháním. Bylo to během zlé životní etapy. Ještě pár měsíců předtím byl při těle, o aktivní pojetí sportu se delší dobu nezajímal a byl sám. Když mu cestu zkřížila rakovina.

Tenkrát v časech před nemocí pracoval v galvanovně jako výstupní kontrolor výroby. Staral se o vzorky zlata i stříbra, načež půlku času věnoval práci v kanceláři a druhou polovinu strávil obíháním a kontrolou provozu. „A stejně jsem měl 95 kilo. Bylo to moc,” přikyvuje, že nežil zcela podle životosprávy.

A ještě k tomu jako typický chlap nevěnoval preventivním kontrolám u lékařů pozornost a jel si ve vlastní bublině. Ležérnost v péči o organizmus ho dohnala až na jedné z návštěv doktora, při níž mu diagnostikovali rakovinu prostaty. „Zamrazilo mě! Chytili jsme to naštěstí včas. Ani nevím, proč jsem to pořád odkládal, až jsem se jednoho dne objednal a šel na vyšetření,” vypráví Honza. 

„Doktor mi dal jen dvě možnosti. Buď té nemoci podlehnu, nebo s ní začnu se vší parádou bojovat. Vděčím tomu lékaři za všechno a jsem rád, že byl ke mně přímý a svérázný. Natvrdo mi řekl: Jste zkroušený chlap, dělejte se sebou něco. Poslechl jsem ho, vybral jsem si tu možnost číslo dvě, a proto jsem také začal běhat,” říká Honza. Následovala předepsaná léčba, vyčerpávající chemoterapie a hlavně myšlenky na nejasnou budoucnost, pochybnosti a obavy ze smrti.

„Pořád jsem přemýšlel, co bude a nebude, a tak jsem se šel projít v Praze na Divokou Šárku. Začal jsem tam chodit pravidelně, chůzi jsem zrychloval, až jsem se nakonec rozběhal,” líčí, jak se postupně zase dostával ke zdravému životnímu stylu. 

„Samozřejmě, že jsem se někdy i vyspal kvůli dobré regeneraci, ale raději jsem se šel nadechnout, nasát přírodu a zvyšoval jsem si dávky v tréninku. Běhával jsem, i když jsem byl zrovna mezi chemoterapiemi a také jsem normálně pracoval. Snažil jsem se být hlavně mezi lidmi, ani na neschopenku jsem nešel. Vždyť jsem měl spoustu dovolené,” usmívá se s odstupem nad vzpomínkami na tehdejší období.

Výrazně mu v procesu uzdravení pomohlo cvičení, fyzická připravenost a zejména běhání. Lékař jej upozornil už tehdy na to, že pokud by se jeho stav zhoršoval, bylo by dobré, kdyby byl na zdravotní nesnáze fyzicky připravený. Rok a půl bojoval s nástrahami zákeřné nemoci, než nakonec nejdůležitější zápas vyhrál a lékaři ho mohli prohlásit za zdravého.

Už na startu léčby běhával nějaký čas sám, než se potkal s Mirkem Kutým a Davidem Kočím ze skupiny Mattoni FreeRun na Hvězdě, kterou si našel úplnou náhodou na internetu. „Měl jsem je za rohem, a tak jsem se s nimi skamarádil. Už tenkrát mi psali, ať se jim ozvu, jakmile budu venku z nemocnice a hned mě vzali na první vánoční závod. Já jsem z toho byl paf. Hodně mi pomáhali. Měl jsem tenkrát špatné myšlenky, žil jsem sám a kluci mě nechtěli nechat doma,” děkuje na dálku přátelům, s nimiž má dnes za sebou 245 tréninků a nemálo závodů. 

Postupně se ze začínajícího běžce stal zkušenějším vytrvalcem až přebral roli kouče. Trenéři čas od času nestíhali začátky tréninků, proto zprvu vedl rozcvičky. Když došlo na rozšiřování štábu koučů, přišli za ním s nápadem, že by mohl být jedním z nich a sám dostane běžce na starost. 

Z odulého silného muže je dnes chlap v nejlepší kondici, který se z pár stovek naběhaných metrů vypracoval v půlmaratonce a maratonce. „Můj cíl je běhat pro sebe, pro radost, držet si dobrou váhu, protože jsem hrozný jedlík. Rád se najím a nechci si hlídat kalorie. To už si radši přidám kilometr v tréninku, abych to vypotil,” směje se.

Běhání mu nakonec našlo i životní lásku. Slovo dalo slovo, začali spolu běhat, začali spolu žít a jako pár jezdí na vytrvalecké závody. „Potkali jsme se ještě v jiné běžecké skupině a ve FreeRunu jsem začala běhat s Honzou,” připomíná Jitka Carbolová, Honzova přítelkyně. 

„A na popud Jitky jsme se rozhodli stát RunCzech Stars, i když to někdy nebylo lehké. Některé letošní závody probíhaly za vysokých teplot. Ale řekli jsme si, že to odběhneme, i když to bude bolet. A třeba díky Jitce jsem si zlepšil o 12 minut čas na maraton. Navzájem jsme se totiž koučovali,” připomíná Honza zásluhy přítelkyně na rozvoji svého běhání. 

To už měl za sebou druhý Volkswagen Maraton Praha. První běžel ještě sám jako dárek k padesátinám a jak Honza sám přiznává, doklopýtal do cíle své maratonské premiéry s velkými problémy. „První půlku jsem chtěl hrozně na krev a měl jsem jí pod dvě hodiny. V tu ránu jsem si řekl, že to dám celé pod čtyři. No jo, jenže na posledních dvanácti kilometrech jsem úplně vybouchl. Na druhém maratonu už jsme si s Jitkou řekli, že když to nepůjde, tak zpomal!” vypráví.

Na druhý už spolu poctivě trénovali. „Běhali jsme trojúhelník Praha - Kladno - Slaný, nebo i z Prahy do Kralup nad Vltavou podél vody. Věděli jsme, že něco naběháno máme,” říká Honzova přítelkyně Jitka Carbolová. 

„I tak mě Jíťa musela poměrně brzdit,” přiznává Honza. „Dali jsme to spolu a bylo to fajn. Ale ročně asi už dáme jen jeden, nejspíš. Uvidíme,” dodává Jitka.

„Každopádně běháme maratony i půlmaratony na pocit a pro radost a stíháme i fotit. V Karlových Varech na nás mávali, povzbuzovali, a tak jsme chvíli i zastavili a dali si s místními malé pivečko a běželi dál,” podotýká Honza, jak si umějí závody užít.

„A já jsem zase běhající astmatik, takže ze začátku, když se mi hůře dýchá, Honzu koučuju. Krotila jsem ho jen v Liberci, kde se mi zprvu neběželo tak dobře. Ale říkám si, že nějaký závod si musíme dát každý zvlášť, abychom si mohli dát každý ten svůj osobák,” usmívá se Jitka Carbolová. 

Honza přitaká a ještě se na chvíli zasní nad Libercem. „Mattoni Liberec Nature Run byl vůbec nádherný. Hezký, přírodní, dobře zorganizovaný závod tak, jak to RunCzech vždycky dokáže, skvělá kulisa a krásné prostředí,” dodal Honza Zikmund. Závody pojímají i jako show. Mávají divákům, nenechají si ujít příležitost plácnout si s fanoušky podél trati.

A když zrovna neběhají, upouští  energii a páru s boxerkami proti sobě. Jitka se věnuje vedle běhání i bojovému sportu Krav Maga, Honza byl v mládí boxer. „V neděli si chodíme zabouchat na sportovní hřiště. Navlékneme si rukavice, dáme si sparing, pomlátíme si čenichy a pak si jdeme zaběhat. Lidi si tam hrají fotbal a my se tam „mlátíme”,” smějí se oba. Boxují proti sobě však jen naoko. „Jitka si potřebuje některé věci zdokonalit i mimo trénink, tak jí rád pomáhám,” vysvětlil Honza.   

Otřepaná fráze, že všechno zlé je pro něco dobré dostala v případě Honzy Zikmunda nový rozměr. Až balancování na pokraji smrtelné choroby jej dovedlo ke štěstí, koníčkům a milované ženě. K věcem, které nade všechno miluje. Dnes vyhrává nejen na trati, ale i v životě a běháním utekl smrti.


Oficiální partneři

Oficiální mediální partneři

Mediální partneři

Speciální projekty

Instituční partneři

Regionální partneři - Ústí nad Labem

Dodavatelé