Pozor, úvodní kilometr po tramvajovém pásu je plný nástrah pro naše nohy, přesto všichni zvládají vše skvěle.

Na Štefánikově mostu si prohlédneme Vltavu, jak je krásná proti, tak i po proudu a prudce zabočíme vpravo. Pravidelným účastníkům pražských závodů Runczech není nábřeží Kapitána Jaroše neznámé (vede jím trasa jak půlmaratonu, tak i maratonu) a druhý kilometr uteče rychle a než se nadějeme, jsme v Argentinské. Jediná prudká otočka v závodě nás posune již na metu třetího kilometru.

To už se začíná pomalu smrákat a pouliční lampy zase rozsvěcovat. Rozhodně nebude potřeba si posvítit čelovkami, světlo z lamp je pro náš běh plně dostačující. Takže si v tom přibývajícím šeru (a rychlosti) ani neuvědomíme, že už jsme zdolali ulici Na Maninách, Jateční a jsme zpět na Argentinské, v polovině závodu. Toto jede, vlastně běží.

Co by to bylo za závod bez alespoň drobných kopečků? Nyní si proto střihneme pár krátkých seběhů, logicky i výběhů, ale nic, co by nás rozhodilo či dokonce zhoršilo náš doposud výtečný výkon. Zvládáme to skvěle, že si ani nevšimneme velké bílé tabule s nápisem 6 km. Další podběhnutí, námi známého Štefánikova mostu, a rázem pádíme ke Strakovce, přesněji, ke Strakově akademii, kterou celou obkroužíme, vlastně jsem běžci, takže oběhneme.

Ještě, než běžecké botky došlápnou na šedý asfalt nábřeží Edvarda Beneše, čekají nás prostřené stoly, ale bohužel ne švédské. Voda a joňták taky není k zahození. Zatím co pijeme a ochlazujeme tělo, nohy zdolávají malý kopeček, na jehož vrcholku, jestli se to tak vůbec dá nazvat, ukrojíme už devátý kilometr z plánovaných deseti. Ten poslední nám otevřel svoji náruč dokořán a osvítil dlouhou rovinku do cíle, kde v záři reflektorů nás vítá, pro závodníky tradiční a známý, modrý (ne červený) koberec a předposlední letošní medaile.

Jirka M