Návrat k odpíranému pohybu. Paralympijský šampion vypráví o vztahu k běhání

Stačilo krátké proběhnutí po chodbě.  S novou protézou na pravé noze se usmíval na všechny v okolí. Dlouholetý nejlepší handicapovaný cyklista světa Jiří Ježek v té chvíli dobře věděl, že se dočkal – po téměř 25 letech si konečně mohl zaběhnout velký závod. Chystal se tehdy na pražský půlmaraton 2011. Výzvu zvládl a od té doby běhu propadl. V týdnu se navíc chystá i se svou ženou na čtvrtý ročník O2 Pražské štafety (25. 6. – 27. 6. 2019).

„Vzpomínám na to jako na obrovský sportovní i osobní zážitek. Vždyť to byl pro mě první reálný běh po více než 20 letech. Ač už jsem měl za sebou velkou část cyklistické kariéry, byl to pro mě další důležitý krok. Samotný závod jsem si neskutečně užil,  každý mi fandil. Ostatní běžci na trati mě poplácávali po zádech, nabral jsem velkou řadu fanoušků mezi běžeckou komunitou,“ vzpomíná.

Ke splnění velkého cíle se nechal tehdy vyhecovat prezidentem RunCzech Carlem Capalbem. Po krátkém váhání zvítězila odvaha i ctižádost sportovce. Dlouholetý cyklista se pustil do tréninku. Postupě si přidával vzdálenosti. Dva, pět, patnáct kilometrů. Objem zátěže se rychle zvyšoval. Až se handicapovaný cyklista postavil na start.

„Carlo mě tehdy děsně motivoval. Lákalo mě, že zase o kousek posunu své možnosti. Trénoval jsem pouhý měsíc a šel do toho. Fyzička mi samozřejmě nechyběla z kola, ale ten pohyb je jiný. Pro mě úplně, když jsem tolik let nemohl běhat. Měl jsem tehdy štěstí, že se mě rychle ujal kamarád Miloš Škorpil, pod jeho precizním tréninkem jsem se do toho rychle dostal,“ přibližuje po letech, jak vypadala jeho příprava na osudový závod.

Zvládl jej. V čase jedné hodiny a padesáti minut překvapil sám sebe. Čert vem následnou únavu a problémy se šlachou. Běhání ho pohltilo. Od té doby si užívá pohybu, který mu byl roky odepřený.   

Pětku, desítku miluju

„Když jsem dělal cyklistiku, neměl jsem na běhání moc času ani energie. Na kole jsem byl neustále. Plus běžecké protézy nebyly ještě na takové úrovni, jako jsou v dnešní době. Od konce roku 2017 běhám pravidelně, hrozně mě to baví,“ prozrazuje a zároveň přibližuje, jaké tratě nejvíce vyhledává.

„Běhání miluju, ale na maraton se nechystám. Půlmaraton byl zřejmě můj strop.  Zní to lákavě, ale spíš směřuju ke vzdálenostem kolem pěti až deseti kilometrů. Ty si opravdu užívám. I proto se mi tak líbí O2 Pražská štafeta. Je to pro mě ideální vzdálenost a navíc člověk běhá v týmu. Získá nové přátele a naučí se týmové spolupráci,“ přibližuje.

Právě závody jako Pražská štafeta podle legendárního českého paralympionika výrazně přispívají k tomu, že se Česko stává světovou Mekkou běhání.  

„My jsme opravdu národ velkého Emila Zátopka, běžecké legendy, která přesahuje sportovní rozměry. Vztah k běhu tady byl vždycky. RunCzech ale dokázal tu vášeň v lidech opět probudit. Vybudoval závody po celém Česku a lidé o ně mají každoročně velký zájem,“ říká Ježek a vysvětluje svůj pohled, proč se hobby běhání stává takovým fenoménem.   

„Má obrovskou výhodu, že je to svobodný sport. Nezáleží na počasí, na místě, výbavě, nepotřebujete k tomu velké peníze. Máte chuť se jít proběhnout, tak jdete. Je jedno, jestli jste na horách, u moře, nebo ve městě. Když jsem v roce 2017 ukončil cyklistickou kariéru, věděl jsem, že se budu věnovat běhu. Pohltilo mě to. Uvažoval jsem i o triatlonu. Když zapracuji na plavání, mohl bych to zkusit, protože cyklistika a běh jsou moje sporty,“ nastiňuje, co by v budoucnu rád vyzkoušel.

Teď se ale těší na start týmového běhu v prámci O2 Pražské štafety. Tu poběží v rámci čtyřčlenného týmu, který podporuje projekt Yellow Ribbon Run. Projekt, jenž dává odsouzeným vězňům druhou šanci.  

„Libí se mi to. Vždycky jsem chtěl motivovat další handicapované sportovce. Ukázat jim, že mohou provozovat daleko víc sportů, než je pouze cyklistika či plavání. Věřím, že jsem jich tehdy oslovil celou řadu. I tahle myšlenka je mi blízká. Každý potřebuje druhou šanci,“ říká.