Maratonskou tratí společně s vodiči
Tři, dva, jedna a výstřel ze startovní pistole vypustil více jak deset tisíc běžců na maratonskou trať v naší stověžaté matičce Praze. Dlouhý a nekonečný had běžců se rychlým tempem přesouvá ze Staroměstského náměstí na Karlův most, který má tento den výjimku a je zcela volný jen pro běžce. Prostě i běžci mají občas svá privilegia.
Dlouhá série jednoho nábřeží za druhým nás vede až na Libeňský most, jenž se stal symbolem pražských závodů a běžci si ho při maratonu užijí dokonce dvakrát, ale nepředbíhejme. První přeběhnutí bývá ještě pohodové a také běh Pařížskou ulicí bereme s úsměvem a než ho všechen rozdáme nadšeně povzbuzujícím divákům, už míjíme další český klenot Národní divadlo. Cesta směr Vršovice je zcela volná.
Tradiční podběhnutí Nuselského mostu v nás vzbudí úlevu, polovina maratonu se kvapem blíží. V Podolí v náběhu do druhé poloviny závodu nás vítá moderátor, který snad každému běžci popřeji hodně štěstí. To už pádíme po Strakonické. Naše oči netrpělivě vyhlíží otočku, která nás vrátí zpět do centra. Musíme dlouho koukat, ale už se točíme. Sláva.
Na Smetanovo nábřeží míjíme velkou bílou ceduli s číslem 32 km. Ještě deset, řeknou si v duchu mnozí. Sice už mají jazyk na vestě, trochu motají nohami, ale víra a předsevzetí vše zvládnout jsou silnější. Podruhé na Libeňském mostě a úsměv spíše křečovitý, ale zbývá poslední pětka. Už vidíme světlo na konci tunelu, dalo by se říci v době, kdy vběhneme do Těšnovského tunelu. Z dálky slyšíme moderátora v cíli, takže brzo naše nožky vstoupí na modrý koberec. Ještě těch nekonečných 195 metrů a cíl. Je to tam. Opět po roce jsme to spolu dokázali.
Maraton zdárně pokořen. Na krku krásná medaile. Druhý korálek ze sedmi navlečen. Bylo to namáhavé, ale jako pokaždé úžasné. Za rok znovu.
Jirka M
