„To dáš,“ říkal mi švagr. „To nedám,“ odpovídám bleskově.

Teď píšu tyhle řádky, takže jsem to dal. Přežil jsem maraton. A ještě jsem si ho užil, a jak. Ale než vám řeknu, jaký to byl zážitek, musím vám sdělit větší příběh.

Za Volkswagen Maratonem Praha stojí muž s mimořádným osudem. Carlo Capalbo býval špičkovým manažerem mezinárodních firem. Po čase se však rozhodl, že chce dělat věci s přesahem, s hlubším smyslem, tak odešel do Prahy, svou vizí nadchnul i legendárního sportovce Emila Zátopka a založil tradici pražského maratonu. Když jsem slyšel příběh pana Capalba, řekl jsem si, že už kvůli němu bych ten maraton chtěl zkusit. A když jsem díky přátelům od něj dostal čestné startovné, bylo rozhodnuto.

Na přípravu jsem neměl víc jak měsíc, a tak mě sportovně založený švagr zahrnul běžeckými časopisy a radami. Aby ve mně vzbudil patřičný respekt k 42,195 metrů dlouhému běhu, doporučil mi video na youtube - Heroes in the finish - záběry zoufalců dobíhajících do cíle, pozvracených, plazících se po čtyřech, zbědovaných, ale šťastných maratonců. Musím přiznat, že jsem nenašel odvahu se na to video podívat. Trénoval jsem, běhal jsem, ale málo. Maximálně 60 kilometrů týdně, víc času jsem vedle rodiny a práce nenašel.

Ještě před samotným maratónem jsem tolikrát promýšlel citát Emila Zátopka: „Když chceš něco vyhrát, běhej sto metrů. Když chceš něco zažít, zaběhni maraton.“ Maraton není ani tak běh jako spíš symbol, palimpsest, jak říkají historici, mnohovrstevnatá hádanka, komplexní svědectví o minulosti, bohatství významů, vzpomínek a cílů. Běháme přece všichni za tím prvním běžcem Feidippidem, který prý z Marathonu do Athén běžel se zásadní zprávou: „Peršané jsou poraženi, vyhráli jsme, naše ženy a děti jsou v bezpečí.“

Tak naléhavá to byla zpráva, tak se nemohl dočkat, až ji vyřídí, že běžel do samotného vyčerpání a po předání zprávy zemřel. A když jsem nakonec sám ten maraton běžel a viděl běžce i diváky kolem sebe, před očima jsem měl něco z poselství toho starého příběhu. Tenhle běh není něco samoúčelného, něco jen tak pro srandu. Saháme si na dno svých sil, abychom se učili překonávat, abychom byli vděční za svá dokonale stvořená těla, abychom přemýšleli o svém místě na světě. Ten pot a funění nás vede k vyšším věcem.

Volkswagen Maraton Praha stejně jako všechny závody RunCzech má úžasné heslo: All runners are beautiful. A když jsem se mohl přidat a vmísit do toho desetitisícového davu běžců, pochopil jsem, že to není jen líbivé marketingové heslo, ale přesný popis: každý z těch běžců byl krásný svým určitým způsobem. Muži a ženy, mladí i staří, lidé všech barev pleti, každý se svým jedinečným příběhem. Na startu padesátiletí manželé, vzájemně si upravující startovní čísla, povzbuzující se: „Taťko, hlavně to nepřepal.“ Mladí zamilovaní, běžící ruku v ruce jak Jindra s Máňou ve filmu pro pamětníky, jen tentokrát v barvě.

Vpředu borci z Keni, tolik připomínající gepardy či jiné dravce pouště. Dvacet kilometrů za nimi jiní borci, bledí, vrásčití a mírně shrbení, ale taky se startovním číslem a taky nakonec ve vytouženém cíli. Všichni ti rozpustilí výstředníci dodávají maratonu nové, svěží barvy. Vedle běžců ve funkčním prádle si to valí vousáč v kompletním hokejovém dresu. Kus za ním tři tatíci bez bot. Dvoumetrový čahoun se zářivě oranžovou, třepotavou parukou, viditelný jako maják na míle daleko. Křepký Japonec v kravatě, bílé košili, černém obleku a ještě s aktovkou.

A diváci, ti byli stejně krásní. Ulice lemované skandujícími lidmi. Míjeli jsme fantastické fanoušky, kteří bez přestání volali. „Všichni jste vítězové, you´re all winners“. Úžasná podpora!

Nejlepší byl samozřejmě závěr v Pařížské ulici. Právě vylezlo sluníčko, aby ozářilo ty hrozny lidí skandujících, troubících a mávajících pugéty šeříků. Když vám úplně cizí lidé tak srdečně projevují podporu, vzniká sotva popsatelné pouto. A když jsem doběhl (na premianta s docela dobrým časem 3:42), v cíli mi potřásl rukou sám Carlo Capalbo.

S rodinou jsme pak ještě dlouho pozorovali dobíhající běžce a v tom se pro mě udál největší moment celého maratonu. Pařížská ulice už dlouho duněla potleskem a mnohohlasým hurá, když mezi běžci začala prosvítat drobná postava v zeleném tričku Sportsverein Leipzig. Postižený člověk, vysoký sotva 120 cm. A jako když s mohutnými údery křídel z rybníka vzlétne labuť, jako když se protrhne hráz, Pařížská přidala ještě jednou tolik decibelů, ještě jednou tolik hurá. To byla teprve čirá radost, jak lidé ocenili běžce, který se kvůli handicapu namakal daleko víc než my ostatní. A právě pro tuhle radost chci Volkswagen Maraton Praha běžet znovu a radím i vám, abyste neváhali a přidali se také.